Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 23/2004 - 59

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem Mgr. Patrikem Bauerem, se sídlem nám. 1. máje 97, Chomutov, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Chomutově, se sídlem Bachmačská 1617, Chomutov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004, č. j. – 40,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2004 č. j. , jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2003 č. j. 57435/03/182940/0948 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobce se žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí a exekučního příkazu téhož správního orgánu ze dne 17. 3. 2003 čj. 36546/03/182940/5165, kterým bylo podle a , o správě daní a poplatků (dále jen „ “) s použitím a násl. k vymožení vykonatelného nedoplatku v částce 116 542 Kč přikázáno plátci mzdy, aby u dlužníka prováděl ze mzdy stanovené částky až do výše vykonatelného nedoplatku a nevyplácel je. Žalobce v žalobě namítl, že exekuční příkaz byl vydán na neexistující pohledávku, neboť pohledávka zanikla rozhodnutím žalovaného o pominutí důvodů pro zajištění daňové pohledávky ze dne 21. 6. 2000 čj. 64324/00/182940/0948, v němž je uvedeno, že pohledávka byla jinak vypořádána. Vázanost správních orgánů vlastními správními akty je přitom základní, samozřejmý a logický princip každého daňového řízení. Rozhodnutí o námitkách, které žalobce proti tomuto exekučnímu příkazu podal, pouze formálně potvrzovalo prvostupňové rozhodnutí, aniž by se žalovaný náležitě vypořádal s právní argumentací žalobce.

Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil tyto podstatné skutečnosti:

Žalovaný vydal dne 13. 10. 1998 platební výměr čj. 81047/98/182960/5965, kterým žalobci vyměřil daň z převodu nemovitostí v částce 106 650 Kč. Dalším platebním výměrem ze dne 20. 9. 1999 čj. 78275/99/182960/5215 žalobci vyměřil daň z nemovitostí zvýšenou za pozdní přiznání k dani ve výši 7623 Kč. K zajištění těchto daňových pohledávek vzniklo zákonné zástavní právo, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 6. 2000 čj. 63537/00/182940/0948 uplatněno k vyjmenovaným nemovitostem v kat. území S. Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 6. 2000 čj. 64324/00/182940/0948 bylo osvědčeno, že pominul důvod pro zajištění daňových pohledávek s odůvodněním, že pohledávka byla téhož dne jinak vypořádána. Ke stejným nemovitostem bylo k zajištění pohledávek zástavní právo znovu uplatněno rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2000 čj. 84495/00/182940/0948. K zaplacení obou daňových pohledávek byl žalobce vyzván výzvami ze dne 4. 1. a 10. 1. 2001, avšak nedoplatky neuhradil. Proto byl vydán shora uvedený exekuční příkaz, přičemž námitkám žalobce proti němu žalovaný nevyhověl a exekuční příkaz ponechal v platnosti.

Krajský soud uvedl, že zákonné zástavní právo a rozhodnutí o vymezení rozsahu jeho uplatnění sloužilo podle § 72 daňového řádu (ve znění účinném pro rok 2000) k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn. Naproti tomu daňová exekuce, která je završena vydáním exekučního příkazu, se prováděla za účelem vymáhání daňových nedoplatků v případě, že dlužník daňový nedoplatek v zákonné lhůtě nezaplatil. Zákonné zástavní právo a daňová exekuce tedy představovaly dva instituty zaměřené na dosažení odlišných cílů. Je tedy zřejmé, že osvědčení o pominutí důvodů pro zajištění daňové pohledávky nemohlo mít samo o sobě za následek zánik pohledávky; k němu docházelo pouze uhrazením daňového nedoplatku některým ze způsobů stanovených v daňovém řádu. Není proto podstatné, že žalovaný se ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2000 nepřesně zmiňoval o jiném vypořádání těchto pohledávek; navíc tento závěr je obsažen v odůvodnění, které není způsobilé vyvolat jakékoli právní následky. K zajištění týchž daňových pohledávek byl rozsah zástavního práva znovu vymezen ve stejném rozsahu rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2000. Lze tedy konstatovat, že rozhodnutí o pominutí důvodů pro zajištění daňových pohledávek nemělo za následek jejich zánik, takže exekuční příkaz byl vydán k vymožení daňových nedoplatků, které existovaly. Vydáním těchto rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení daňového řádu. Soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalobce, že rozhodnutí o námitkách se nezabývalo jeho právní argumentací. Žalovaný totiž v jeho odůvodnění uvedl, že rozhodnutí o pominutí důvodů pro zajištění daňové pohledávky nenahrazuje doklad o zaplacení daňových nedoplatků, které tak nebyly uhrazeny; tím se vypořádal s námitkou, podle níž měl být správní orgán ve smyslu § 28 daňového řádu tímto rozhodnutím vázán.

Žalobce kasační stížnost opřel o ust. , (dále jen „ “). Podle názoru žalobce nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že v daném případě zákonné zástavní právo a daňová exekuce představovaly dva instituty, které byly zaměřeny k dosažení odlišných cílů. Podle názoru žalobce sice šlo o dva odlišné právní instituty, nicméně byly zaměřeny na dosažení téhož cíle, kterým bylo vymáhání předmětné pohledávky. Pokud soud uvádí, že se žalovaný dne 21. 6. 2000 nepřesně vyjádřil, nelze souhlasit s tím, že šlo o nepřesné vyjádření, neboť toto vyjádření o vypořádání pohledávky bylo naprosto jasné, srozumitelné a určité. Základním principem právního státu je, aby rozhodnutí vydaná orgány státní správy na sebe navazovala a nebyla mezi sebou ve vzájemném rozporu. V postupu, kdy v rámci vymáhání jedné pohledávky jsou vydávána rozhodnutí, která si vzájemně protiřečí (byť v odůvodnění), lze důvodně spatřovat „nesprávnost“.

Žalobce navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti ( a 3 ), dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

V projednávané věci jde o posouzení otázky, zda slova „pohledávka byla 21. 6. 2000 jinak vypořádána“ v odůvodnění rozhodnutí o osvědčení prominutí zajištění daňové pohledávky měla za následek zánik daňové pohledávky.

Nejvyšší správní soud nepovažuje za rozhodující, zda zákonné zástavní právo a daňová exekuce jsou dva instituty zaměřené k dosažení odlišných cílů, nebo zda sice šlo o dva odlišné právní instituty, které však byly zaměřeny k dosažení téhož cíle, kterým bylo vymáhání daňové pohledávky.

Podle § 72 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném v roce 2000, pominou-li důvody pro zajištění daňové pohledávky včetně příslušenství, pro kterou bylo uplatněno, správce daně rozhodnutím tuto skutečnost osvědčí. V projednávané věci bylo vydáno správcem daně toto rozhodnutí, jehož výrok neznamená nic jiného, než že pominuly důvody pro zajištění daňové pohledávky. Z tohoto rozhodnutí nelze dovodit, že by znamenalo zánik daňové pohledávky. Inkriminovaná slova v odůvodnění tohoto rozhodnutí nejsou způsobilá vyvolat právní následky tvrzené žalobcem a exekuční příkaz byl vydán k vymožení daňových nedoplatků, které existovaly.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle věta druhá jako nedůvodnou zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady převyšující jeho běžnou úřední činnost.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2005

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu