Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 66/2004 - 41

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: D. V., zastoupena Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 10. 2004, č. j. - 22,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. 10. 2004, č. j. - 22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížnosti výše označený rozsudek krajského soudu, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 3. 11. 2003 a věc vrácena k dalšímu řízení. Dále byla stěžovatelka podle tohoto rozsudku povinna uhradit náklady řízení spočívající v odměně advokáta a náhradě hotových výdajů v částce 1200 Kč do 5 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatelka důvod obsažený v , (dále jen „ “), a to nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. V projednávané věci stěžovatelka „obnovila“ svým rozhodnutím ze dne 3. 11. 2003 „vdovský důchod“ žalobkyni, a to od 20. 9. 2003 ve výši 2601 Kč. Pokud krajský soud užil pro právní hodnocení věci , o státní sociální podpoře, a to v otázkách nezaopatřenosti syna žalobkyně Jana Slezáka, pochybil, neboť tento zákon na věc použitelný není. Pro nárok na vdovský důchod byl podle stěžovatelky rozhodující , o důchodovém pojištění, podle něhož nárok na dávku vzniká splněním podmínek, neboť syn žalobkyně začal studovat 15. 9. 2003 na vysoké škole. Žalobkyně pobírala vdovský důchod od 26. 10. 1990, nárok na něj zanikl 20. 2. 2003, neboť syn žalobkyně dne 20. 1. 2003 ukončil studium na vyšší odborné škole vykonáním absolutoria. Stěžovatelka nesouhlasí s aplikací , o státní sociální podpoře, na projednávanou věc, při svém rozhodování vycházela z až 23 cit. zákona o důchodovém pojištění. Dále stěžovatelka brojí proti závěru krajského soudu, že její rozhodnutí postrádá náležitosti stanovené , pokud jde o odůvodnění rozhodnutí z 3. 11. 2003, a tvrdí, že odůvodnění tohoto rozhodnutí považuje v rámci běžné praxe za dostačující. Současně stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že její syn ukončil v řádném termínu vyšší odbornou školu (v lednu 2003), poté složil přijímací zkoušku na vysokou školu a byl ke studiu přijat, studentem vysoké školy se stal 15. 9. 2003. Pokud zákon (žalobkyně argumentuje ) přiznává status nezaopatřeného dítěte těm, kdož skončili střední školu v květnu či červnu až po den, kdy se stanou studenty vysoké školy, pak shledává velkou nerovnost mezi těmito dětmi a případem jejího syna, pokud by mu mělo být postavení nezaopatřeného dítěte odepřeno jenom proto, že studium vyšší odborné školy skončil řádně v lednu 2003 po absolvování studia v délce 3,5 roku. Dále žalobkyně poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky, které podle jejího názoru nebylo možno ani řádně přezkoumat; nelze z něj dovodit, jaké úvahy vedly k tomu, že syn žalobkyně není nezaopatřené dítě, chybí i odkazy na konkrétní ustanovení zákona.

Žalobkyně proto navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a na nákladech řízení jí byla přiznána odměna pro zastupujícího advokáta za dva úkony právní pomoci a dva režijní paušály.

Nejvyšší správní soud je při přezkumu rozhodnutí vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti ( , 3 ), pokud ovšem nezjistí, že jsou dány důvody pro zrušení rozhodnutí krajského soudu, které je Nejvyšší správní soud oprávněn posoudit z moci úřední ( věta za středníkem ). Jedním z takovýchto důvodů je nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu – takovým rozsudkem je i rozsudek zrušující správní rozhodnutí na základě důvodnosti uplatněných žalobních námitek a nepřihlížející dostatečně ke skutečnosti, že samo správní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a částečně též pro nesrozumitelnost. Takové rozhodnutí měl krajský soud zrušit bez ohledu na žalobní námitky podle a nezabývat se již těmito námitkami.

Stěžovatelka vydala dne 3. 11. 2003 rozhodnutí, jehož stejnopis se ve správním spise vůbec nenachází; na obsah rozhodnutí tedy lze usuzovat jen podle opisu (fotokopie) tohoto rozhodnutí poskytnutého žalobkyní a založeného na č. l. 17 spisu krajského soudu. Výrok rozhodnutí zní: Česká správa sociálního zabezpečení Vám obnovuje od 20. 9. 2003 vdovský důchod podle ustanovení , v platném znění“. Dále je uvedena výše důchodu (2 611 Kč). Odůvodnění je tvořeno jednou větou: „Vzhledem k tomu, že studium syna J. bylo přerušeno, přiznáváme vdovský důchod v nové výši – tj. ve výši 50% procentní výměry Kč 2601 důchodu zemřelého manžela, tj. Kč 1301 + základní výměra Kč 1310 .“

Podle , o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, se na řízení ve věcech důchodového pojištění použije , nestanoví-li tento zákon něco jiného. Jde-li o náležitosti správního rozhodnutí, stanoví cit. zákona, že rozhodnutí se vydává písemně, při vyhotovení s použitím automatizované výpočetní techniky může být rozhodnutí vydáno v mezinárodní abecedě s předtištěným razítkem orgánu a jménem, příjmením a funkcí zaměstnance odpovědného za vydání rozhodnutí. Jedinými odchylkami pro náležitosti rozhodnutí tedy může být použitá abeceda, razítko a podpis. Podle výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, podle téhož zákona v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Základní zásadou správního řízení ( ) je, že správní řízení má být vedeno tak, aby posilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodování, aby přijatá rozhodnutí byla přesvědčivá.

Z popsaného správního aktu lze snad vyrozumět jen to, že předmětem řízení byl vdovský důchod. Výraz „ČSSZ Vám obnovuje vdovský důchod“ vůbec nedává odpověď na otázku, co vlastně stěžovatelka rozhodnutím měla na mysli; pokud by mělo jít o opětovný vznik nároku na vdovský důchod, pak to stěžovatelka nevyjádřila ve výroku jasně a srozumitelně; navíc neuvedla jediné relevantní ustanovení , o důchodovém pojištění, týkající se vdovských důchodů a podmínek nezaopatřenosti dítěte. Ustanovení cit. zákona je obecným ustanovením platným pro všechny dávky pojednávajícím o dni vzniku nároku. Výraz použitý v odůvodnění o jedné větě, že totiž syn žalobkyně přerušil studium, nutně vedl k podání žaloby, neboť syn žalobkyně studium na vyšší odborné škole ukončil. Právní souvislost „přerušení studia“ stěžovatelka vůbec v rozhodnutí neosvětlila, byť může mít svůj význam. Takové rozhodnutí neumožňuje soudu, který svou funkcí není povolán, aby nahrazoval moc výkonnou, nýbrž bděl nad dodržováním zákonnosti (včetně procesních postupů), aby je přezkoumal – soud totiž nemůže z takového rozhodnutí dovozovat, o čem vlastně správní orgán rozhodoval, a zejména z jakých důvodů (skutkových i právních) tak učinil. Jestliže stěžovatelka neuvedla v rozhodnutí vůbec žádnou právní argumentaci, pak nebylo na soudu, aby toto pochybení jen mimoděk vyslovil a právní úvahu tvořil za stěžovatelku; takový postup může vést i k tomu, co se nepochybně stalo v projednávané věci, že totiž soud užil na věc evidentně nedopadající právní normu. Rozhodnutí v oboru sociálních práv musejí přinášet pojištěncům nezbytně nutné základní informace o tom, jak a proč bylo rozhodnuto, a není možné, aby stěžovatelka své rozhodnutí musela vysvětlovat v dopisech, jak se rovněž stalo v projednávané věci. Úvaha správního orgánu pak musí být natolik jasná, aby umožnila soudu ji přezkoumat. O tom, že správní akt z 3. 11. 2003 v podobě, v jaké je založen v soudním spise, neříká o důvodech rozhodnutí ničeho, a není tedy mimo jiné naprosto přesvědčivý pro pojištěnce, nemá Nejvyšší správní soud žádných pochybností. Krajský soud měl proto napadené rozhodnutí zrušit podle pro nepřezkoumatelnost, a to jednak pro naprostý nedostatek důvodů, částečně pak i pro nesrozumitelnost výroku. Je na stěžovatelce, aby vyhotovila řádné rozhodnutí se všemi náležitostmi, aby například vyjasnila, podle kterých ustanovení zákona o důchodovém pojištění posuzuje nezaopatřenost syna žalobkyně, jaký výklad těmto ustanovením dává a co z nich dovozuje; pro nárok na vdovský důchod pak může přicházet v úvahu aplikace cit. zákona, cit. zákona, anebo může stěžovatelka dojít po právním vyhodnocení věci k závěru, že syn žalobkyně nepřestal být nezaopatřeným dítětem. Žádná taková úvaha však zatím ze strany stěžovatelky učiněna nebyla a nemůže ji nahrazovat ani stručné vyjádření v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud vyjadřuje v této souvislosti obavu o korektnost rozhodování stěžovatelky o sociálních právech za situace, kdy v kasační stížnosti uvádí, že takováto rozhodnutí jsou v rámci „běžné praxe dostačující“. Nemohou být dostačující ani pro účastníky řízení, kterým nedávají odpověď na základní otázky, a nejsou dostačující z hlediska zákonných požadavků kladených na stěžovatelku jako orgán moci výkonné, v jehož působnosti je rozhodovat o právech v oblasti sociální; tím spíše nejsou dostačující pro přezkum soudu, který se nemůže z takového aktu dopátrat, o čem a z jakých důvodů správní orgán rozhodl. Pokud by soud měl nahrazovat činnost stěžovatelky, vedlo by to zcela zřetelně k setření rozdílů mezi jednotlivými druhy státní moci. Nejvyšší správní soud konečně vyslovuje obiter dictum naději, že se nejedná o „běžnou praxi“, nýbrž o exces.

Krajský soud proto vázán tímto právním názorem zruší napadené správní rozhodnutí podle a věc vrátí stěžovatelce k dalšímu řízení; rozhodne přitom rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti.

O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud již nerozhodoval, s ohledem na rozhodnutí ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2005

JUDr. Milada Tomková

předsedkyně senátu