Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 394/2004 - 55

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: D. V. D., zastoupeného JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem Klatovy, Pražská 25/I, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2003 č. j. OAM-3686/VL-20-P17-2002, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2004 č. j. – 21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu JUDr. Karlu Baumrukovi

s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 5. 2004 č. j. – 21 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2003 č. j. OAM-3686/VL-20-P17-2002, kterým nebyl žalobci udělen azyl podle ustanovení , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a současně bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování dle téhož zákona.

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Plzni shrnul dosavadní právní a skutková zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že z žádného tvrzení žalobce nevyplynulo, že by byl v jeho konkrétním případě naplněn pojem pronásledování ve smyslu , tj. že by měl odůvodněný strach z pronásledování v důvodů vyjmenovaných v tomto ustanovení. Žalobce výslovně potvrdil, že ve své vlasti neměl žádné problémy se státními orgány, a že svůj nesouhlas s režimem vůbec neprojevoval právě proto, aby žádné problémy neměl. V případě žalobce nebyla prokázána ani konkrétní souvislost mezi vyhýbáním se vojenské službě a ekonomickými potížemi, které měl ve vlasti.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení , (dále jen „ “). Stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za vadný v důsledku nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, pravé důvody žádosti o azyl stěžovatel vyjádřil při podávání žádosti a jde o humanitární a politické důvody. Stěžovatel uvádí, že opustil vlast proto, že tam už nemohl zůstat pod hrozbou pošlapávání lidských práv vládnoucím režimem, byl bez práce z důvodu nesouhlasu s vojenskou službou v Laosu a trestán režimem za projevení nesouhlasu s ním. Stěžovatel má obavy o svůj život a osobní svobodu, v případě návratu do Vietnamu budou vůči němu použity psychické a případně fyzické sankce, neboť tam nejsou zásadním způsobem dodržována lidská práva. Stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.

Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Žalovaný trvá na tom, že se žádostí stěžovatele o udělení azylu zabýval individuálně a svědomitě. V průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem jeho žádosti byly ekonomické potíže a problém, že stěžovatel v roce 1987 dezertoval z výkonu základní vojenské služby, za což byl potrestán převýchovou. Z vlasti odcestoval až v roce 2002 na platný cestovní pas. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 1. 8. 2002 žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že vlast opustil v dubnu roku 2002 z ekonomických důvodů, po návratu z vojenské služby mu místní orgány nepřidělily žádnou zemědělskou půdu, manželka živila rodinu drobným obchodem. Stěžovatel odjel z vlasti, aby své rodině ulehčil, neboť jeho rodina nesla následky toho, že po dvou letech dezertoval z vojenské služby v Laosu. Do České republiky stěžovatel přijel, protože jsou tu dle jeho názoru respektována lidská práva. Stěžovatel dále uvedl, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, v případě návratu do vlasti se obával, že by nemohl zaplatit dluh, který si vytvořil v souvislosti s cestou do České republiky. V pohovoru k žádosti o udělení azylu dne 4. 10. 2002 stěžovatel popsal cestu z Vietnamu do České republiky a problémy související se skutečností, že v roce 1985 nastoupil základní vojenskou službu v Laosu, ze které v roce 1987 dezertoval, protože nechtěl bojovat, měl strach. Stěžovatel měl za to, že právě pro zápis svého činu dezerce včetně uloženého trestu v rejstříku trestů nemohl sehnat práci. Stěžovatel dále uvedl, že v případě návratu do vlasti se nikoho a ničeho neobává, vše by bylo po starém, protože si půjčil peníze na cestu, nemohl by je vrátit.

Součástí správního spisu je také dokument Hodnocení země – Vietnam z října 2002 Ministerstva vnitra Velké Británie a informace o Vietnamu Ministerstva zahraničích věcí České republiky z roku 2000.

Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační stížností.

Podle se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. rovněž umožňuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle ustanovení nebo v případě hodném zvláštního zřetele udělení humanitárního azylu dle ustanovení .

Námitka stěžovatele o nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem ohledně splnění podmínek udělení azylu stěžovateli dle ustanovení se ukazuje neopodstatněnou. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Právní otázkou, kterou se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda důvody uváděné stěžovatelem, lze podřadit důvodům pro udělení azylu dle . Ze správního spisu ve věci jednoznačně vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení azylu nevyšlo najevo, že by se stěžovatel ve státě původu musel důvodně obávat pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Jako stěžejní důvod své žádosti o azyl stěžovatel uváděl ekonomické problémy, které jej ve vlasti provázely, když nemohl delší dobu nalézt zaměstnání, tedy skutečnost, kterou nelze označit za důvod azylově relevantní. Stěžovatel v rámci správního řízení o udělení azylu také mimo jiné uvedl, že nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace, v případě návratu do vlasti se kromě toho, že bude muset vrátit půjčené peníze, nikoho a ničeho neobával. Žalovaný tak zcela správně stěžovateli azyl dle ustanovení neudělil a krajský soud správně projevil s jeho postupem a s přijatým názorem souhlas. Nejvyšší správní soud se s právním posouzením věci krajským soudem ztotožňuje a neshledává stěžovatelem uplatněný důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení oprávněným.

Co se týče námitky stěžovatele, že již pří podání žádosti o udělení azylu vyjádřil humanitární důvody, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle není právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele náleží správnímu orgánu. V předmětné věci žalovaný v souladu se zákonem nejprve posuzoval, zda stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v a neshledal je. Stejně tak žalovaný vážil, zda by nebylo možné stěžovateli udělit azyl dle téhož zákona, přičemž podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledal. Ke stejnému právnímu závěru ve věci dospěl také krajský soud, Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry žalovaného a krajského soudu ztotožňuje, neboť stěžovatelem nebyly v průběhu správního řízení a koneckonců ani přezkumného řízení soudního předestřeny žádné skutečnosti, jež by mohly být považovány za hodné zvláštního zřetele.

Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že již v žádosti o udělení azylu uváděl politické důvody, že vlast opustil proto, že tam už nemohl zůstat pod hrozbou pošlapávání lidských práv vládnoucím režimem a byl trestán režimem za projevení nesouhlasu s ním, a že má v případě návratu do vlasti obavy o svůj život a osobní svobodu. Nejvyšší správní soud však z předloženého správního spisu ve věci zjistil, že žádost stěžovatele o udělení azylu podaná dne 1. 8. 2002 taková tvrzení neobsahuje a uvedená tvrzení nejsou zaznamenána ani v protokole o pohovoru k žádosti ze dne 4. 10. 2002, s jehož obsahem byl stěžovatel seznámen, souhlasil s ním a nežádal doplnění, což stvrdil svým vlastnoručním podpisem. V souladu se svou ustálenou judikaturou Nejvyšší správní soud konstatuje, že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle příslušných ustanovení , jen tehdy, jestli žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v těchto ustanoveních uvedené. Z žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Jelikož se o citovaných skutečnostech stěžovatel v rámci správního řízení o udělení azylu vedeného žalovaným nezmínil, nemohl se jimi žalovaný jakkoliv zabývat.

Na závěr Nejvyšší správní soud připomíná, že právní institut azylu nelze směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou vymezeny například v zákoně č. , o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení

S přihlédnutím k ustanovení § 78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona ( ve spojení s ). Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ( ve spojení s ).

Krajský soud v Plzni stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní služby v částce 1000 Kč ( , a , v platném znění) a v náhradě hotových výdajů v částce 75 Kč ( téže vyhlášky), celkem 1075 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce JUDr. Karla Baumruka do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2005

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu