Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 539/2004 - 53

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Evy Kyselé v právní věci žalobce: I. S., zast. JUDr. Zuzanou Artnerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 7. 2004, č. j. – 28,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne ze dne 5. 12. 2003, č. j. OAM-2334/AŘ-2002. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 27. 10. 2001, č. j. OAM 10218/VL-07-05-2001, kterým nebyl stěžovateli udělen azyl podle , , 2, a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení tohoto zákona.

Stěžovatel samostatným podáním požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině namítal toliko porušení a , o správním řízení ( ). K tomu uvedl, že v zemi původu jsou potlačována lidská práva a státní aparát je propojen s organizovaným zločinem. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V doplnění žaloby potom uvedl, že správní orgán II. stupně nepřihlédl k tomu, že žalobce opustil zemi v důsledku skutečnosti, že byl politicky aktivní ve straně.

V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel zemi původu neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Krajský soud přisvědčil žalovanému správnímu orgánu v tom, že uváděné důvody žádosti o azyl (bytové problémy, legalizace pobytu) nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Z hlediska uváděných důvodů žádosti o udělení azylu se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu. Později stěžovatelem doplněné tvrzení o pronásledování z důvodu členství v Demokratické straně práce považoval krajský soud za účelové a nevěrohodné. Krajský soud neshledal naplnění žádného žalobního bodu a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, opírající se o důvody vymezené v a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V kasační stížnosti zejména uvedl, že soud nesprávně zjistil skutkový stav věci. K tomuto zejména doplnil, že krajský soud neodůvodněně zlehčil tvrzení o členství stěžovatele v Demokratické straně práce v zemi původu stěžovatele, pro které bylo stěžovateli vyhrožováno, přičemž země původu mu nebyla schopna poskytnout dostatečnou ochranu. Uvedl, že do České republiky uprchl i z důvodů propojení policejních orgánů Ukrajiny s organizovaným zločinem. V kasační stížnosti dále brojil proti závěrům soudu o snaze o legalizaci pobytu, kdy uvedl, že u jeho osoby jsou důvody vymezené v zákona o azylu, neb na Ukrajině nejsou dodržována základní práva zaručená u, resp. jejich porušení není trestáno.

Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný poskytl na výzvu soudu ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém vyslovil souhlas se závěry soudu a odkázal na správní spis. Námitky stěžovatele týkající se pronásledování pro členství v politické straně považoval za účelové, stejně tak popřel námitky vztahující se k legalizaci pobytu. K přiznání odkladného účinku kasační stížnosti neshledal důvody. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Nejvyšší správní soud dále vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumával napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body ( a 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů vymezovaných v a d) Podle citovaných písmen lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Podle ustanovení § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Z předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 27. 10. 2001, č. j. OAM 10218/VL-07-05-2001 nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2, a podle § 14 zákona o azylu a současně bylo vysloveno, že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 tohoto zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, kde zejména nově uvedl, že byl pronásledován z politických důvodů. Rozhodnutím ministra vnitra ze dne ze dne 5. 12. 2003, č. j. OAM-2334/AŘ-2002 byl tento rozklad zamítnut a potvrzeno napadené rozhodnutí.

Ze správního spisu přitom vyplynulo, že stěžovatel podal dne 16. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, v němž uvedl, že důvodem žádosti o azyl jsou bytové problémy. Na území České republiky vstoupil 15. 5. 2000, chtěl by zde žít a pracovat, v České republice byl za prací již v letech 1997, 1998, 1999 a 2000. Stejně tak z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky ze dne 22. 10. 2001 vyplynulo, že stěžovatel o azyl žádá z důvodu bytových problémů (uvedl, že neměl, kde bydlet). Do protokolu přitom výslovně uvedl, že žádné další problémy, vyjma bytových, a to ani problémy se státními orgány, s policií, soudy či jinými státními institucemi, v zemi původu neměl. Ze spisu dále vyplynulo, že stěžovatel o azyl nepožádal bezprostředně po příjezdu na území České republiky, o azyl požádal až po zadržení Policií České republiky. Na otázku, zda je snaha o legalizaci pobytu na území České republiky také jedním z důvodů žádosti o azyl, stěžovatel odpověděl, „ano, chci zde pobývat legálně“.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud, a jejich závěr o tom, že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Stěžovatel pobýval na území České republiky, měl možnost vejít v kontakt s českými úřady a podat žádost o udělení azylu. O azyl však požádal až po zadržení policií. V řízení před správním orgánem uváděl, že do České republiky přijel proto, že v zemi původu nemá kde bydlet, chtěl by zde žít a pracovat, a poté co byl bez platných dokladů zadržen policií, by zde chtěl pobývat legálně. V rozkladu proti rozhodnutí o neudělení azylu navíc uvedl pronásledování za členství v Demokratické straně práce. Žaloba, o níž rozhodoval krajský soud, zněla původně jen velmi obecně, teprve v jejím doplnění stěžovatel uvedl, že měl v zemi původu problémy pro svoji aktivní činnost v Demokratické straně práce, pro což byl vystaven šikanování a nátlaku. K tomu stěžovatel dodal, že tyto skutečnosti původně před správním orgánem v řízení o udělení azylu neuvedl z důvodu obav z postupu policejních orgánů České republiky, a uvedl je až poté, co se přesvědčil, že ze strany policie České republiky je s ním zacházeno slušně a nemusí se obávat žádných represí. Krajský soud se po posouzení věci ztotožnil se závěry rozhodnutí o rozkladu, že stěžovatelem původně uváděné důvody – bytové problémy, snaha legalizovat pobyt v České republice – nelze podřadit pod důvody taxativně stanovené v § 12 zákona o azylu, a pokud jde o dodatečně uváděné pronásledování za členství v Demokratické straně práce, tady se ztotožnil se závěrem z téhož rozhodnutí, že tyto uváděné skutečnosti jsou účelové a nevěrohodné. Stěžovatel toto své tvrzení nejen nedoložil žádným důkazem, ale neuvedl ani jakýkoliv argument na podporu věrohodnosti svého tvrzení.

Za této situace považuje i Nejvyšší správní soud později uvedená tvrzení stěžovatele o pronásledování v zemi původu z politických důvodů, neposkytnutí ochrany, resp. i překážce vycestování, za účelová a nepřisvědčil jim. Tvrzené pronásledování a obava z něho, a navazující ohrožení zdraví či života, jsou podle Nejvyššího správního soudu natolik závažná, že by před nimi stěžovatel v případě jejich opravdové hrozby vyhledal ochranu okamžitě po příjezdu na území České republiky a neuvedl by je teprve až po zadržení orgány policie. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného správního orgánu, jakož i krajského soudu, a odkazuje ně.

Námitkám, i rozvádějícím tvrzením stěžovatele ve vztahu k namítaným stížnostním důvodům, tak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit a nezbývá mu než uzavřít, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s Protože stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu