Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 90/2005 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. M. zast. Mgr. Jiřím Ondrůškem, advokátem, se sídlem nám. Míru 149, Židlochovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2004, č. j. – 30,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 13. 5. 2003, č. j. OAM-988/AŘ-2002, byl zamítnut rozklad žalobce a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 11. 2001, č. j. OAM-5360/VL-10-P01-2001, bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím nebyl žalobci udělen azyl pro nesplnění podmínek ustanovení , a 2 a , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o azylu“), a současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo konstatováno, že žadatel požádal o azyl z ekonomických důvodů, neboť v Arménii nebyla práce a od roku 1998 žije jeho rodina v maringotce. Správní orgány dospěly k závěru, že uvedené skutečnosti nelze považovat za důvody pro udělení azylu podle , a 2 a zákona o azylu. Neshledaly rovněž, že by žadatel byl osobou, které by svědčily překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž především namítal porušení ustanovení , 4, , , a (dále jen „ “). Dále se dovolával toho, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle zákona o azylu, minimálně podmínky pro vztažení překážek vycestování. Konkrétně namítal, že pouhé konstatování správního orgánu, že „shledal, že správní orgán I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a na jeho základě věc správně posoudil“, je zcela nedostatečné a nezákonné. Dále namítal, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje žádnou zprávu o zemi původu žalobce, ze které by správní orgán vycházel. Považoval proto rozhodnutí za nezákonné a navrhoval jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. – 30, po provedeném jednání žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl rovněž o odměně tlumočnice. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Ztotožnil se se závěry žalovaného v tom směru, že ekonomické důvody nelze podřadit pod důvody, které zákon předpokládá v ustanovení § 12. Neshledal podmínky pro udělení azylu podle § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu. Pokud jde o námitku vznesenou žalobcem proti výroku o neexistenci překážek vycestování, citoval soud ustanovení § 28 a 91 zákona o azylu a konstatoval, že posouzení existence překážek vycestování je podrobně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, na něž zcela odkázal. Ztotožnil se s tím, že žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě nedoložil existenci kterékoliv z podmínek uvedených v zákona o azylu. Namítané porušení jednotlivých ustanovení krajský soud v postupu správního orgánu rovněž neshledal. Dospěl proto k závěru, že rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, byla vydána v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl ( ).

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Namítal, že v předchozím řízení jak správní orgán I. stupně, tak správní orgán II. stupně, porušily ustanovení , o správním řízení, neboť se žádostí žalobce o udělení azylu nezabývaly odpovědně a svědomitě. Dále bylo podle stěžovatele porušeno ustanovení , ustanovení a téhož zákona. Stěžovatel dále namítal, že napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem, neboť nevycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Vyslovil přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení azylu uvedené v zákona o azylu, resp. podmínky pro vztažení překážky vycestovat ve smyslu zákona o azylu. Dodal, že Krajský soud v Brně se dostatečně nezabýval materiální stránkou situace na straně žalobce, ale vycházel striktně z formálního pojetí výkladu zákonů, aniž by situaci konkrétně individualizoval, resp. přihlédl k individuální situaci v zemi původu žalobce, k jeho obavám z možné perzekuce po případném návratu do vlasti ze strany arménských úřadů a podobně. Navrhoval, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpověď stěžovatele, které učinil během správního řízení a na vydané rozhodnutí. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení a 3 , vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Stěžovatel sice v kasační stížnosti výslovně neoznačil důvody ve smyslu , avšak z jejího obsahu vyplývá, že se dovolává důvodů uvedených v ustanovení , b) a d)

Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně neshledal.

Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 9. 6. 2001 žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že je arménským státním občanem. Svou vlast opustil v dubnu 2001 z ekonomických důvodů. V Arménii neměl práci a nemohl uživit svou rodinu. Proto se rozhodl odjet do ČR, aby zde mohl pracovat. Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl, že v Arménii nemá práci a po zemětřesení žije jeho rodina v maringotce již 12 let. Chce žít a pracovat v Čechách, neboť se mu líbí národ, kultura i jednání. Uvedené skutečnosti rozvedl dále v protokolu o pohovoru ze dne 10. 10. 2001, kde dále uvedl, že obyčejní Arméni se k nim nechovali dobře a říkali jim, že jsou Turci. Bylo mu nepříjemné, že se k němu takto choval vlastní národ. Dále uvedl, že má v ČR bratra, a že přijel za ním. Podle protokolu o pohovoru ze dne 10. 10. 2001 byl stěžovatel seznámen s návrhem na zahájení řízení ze dne 9. 6. 2001, s pohovorem ze dne 10. 10. 2001 se zprávou MZV USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Arménii v roce 1999 ze dne 25. 2. 2000, se zprávou téhož orgánu o svobodě vyznání v Arménii ze dne 5. 9. 2000, dále se zprávou ověřovací mise IND do Arménie z ledna 1999, s aktuální verzí databanky ČTK, se směrnicí UNHCR ze dne 6. 6. 2000, se zprávou Norského výboru pro uprchlíky – Arménie, červen 2000, a dále s informacemi MZV ČR ze dne 22. 7. 1999, 22. 2. 2000, 29. 8. 2000 a 15. 6. 1999. Na dotaz, zda se chce seznámit s obsahem těchto zpráv a vyjádřit se k nim, či ke způsobu jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění, odpověděl stěžovatel, že nechce.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to převážně přímo od stěžovatele, vycházely jak správní orgány, tak i soud, a jejich závěr o tom, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byly ekonomické problémy v Arménii a legalizace pobytu v ČR, odpovídá skutkovým zjištěním učiněným v průběhu správního řízení správními orgány v souladu s příslušnými ustanoveními a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Nejvyšší správní soud nedospěl ani k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nebyla dále shledána stěžovatelem tvrzená porušení jím označených ustanovení , která ovšem stěžovatel v kasační stížnosti ani blíže nekonkretizoval.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci učiněným správními orgány a soudem. V této souvislosti poukazuje na svou dosavadní judikaturu, kdy například podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. další legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky pobýval legálně od roku 1989 do roku 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu (§ 12 zákona o azylu).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. – 43 ze dne 30. 10. 2003 „v žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody (nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) a skutečnost, že politický režim v jeho domovském státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu ; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace a ani jinak se politicky neangažoval.

K výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnosti, které stěžovatel uplatňuje v tomto řízení, nemají žádnou souvislost s důvody, které předpokládá ustanovení § 12 zákona o azylu, tedy s pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů. Základní příčinou situace, v níž se stěžovatel ocitl je skutečnost, že nemohl sehnat v Arménii práci a nemohl uživit svou rodinu a žádá tedy o legalizaci pobytu na území ČR. Tyto skutečnosti a důvody však nemohou být nahrazovány institutem azylové procedury, jejímž účelem je poskytnout ochranu tomu, kdo ve státě, jehož občanství má, je pronásledován z důvodů v zákoně o azylu vyjmenovaných. Státní moc v zemi původu má být vykonávána způsobem vykazujícím znaky perzekuce či diskriminace osob určitého konkrétního náboženského vyznání, rasy, či politického přesvědčení. Výše uvedené však v posuzované věci nebylo stěžovatelem ani tvrzeno.

Za výše uvedené situace nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že se krajský soud dostatečně nezabýval materiální stránkou jeho situace, ale vycházel striktně z formálního pojetí výkladů zákonů, aniž by tuto situaci individualizoval. Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci vycházely jak správní orgány, tak i soud, především ze skutečností, které stěžovatel uvedl sám, a tím vymezil meze rozsahu dokazování správním orgánem a následně meze přezkumné činnosti soudu. Pokud jde o obavy z možné perzekuce po návratu do vlasti, uvedl stěžovatel v protokolu ze dne 10. 10. 2001, že v případě návratu do vlasti by se nic nestalo, ale žil by v bídě s tím, že elektřina už tam sice je, ale nemá plyn a uhlí, takže by neměl čím topit. Ostatně stěžovatel ani neuvádí, z jakých důvodů a jaké problémy by ho při návratu do vlasti měly očekávat. Ostatně výše uvedená tvrzení nesdělil stěžovatel ani v žalobě, takže nyní uváděné námitky ve vztahu k postupu a rozhodnutí krajského soudu nemohou obstát.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se zřetelem ke shora uvedenému neshledal důvody kasační stížnosti tvrzené stěžovatelem ve smyslu , b) a d) důvodnými. Dospěl tedy k závěru, že námitky uvedené v kasační stížnosti nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení věty první za použití téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nenáleží a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu