Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 490/2004 - 49

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: P. A., zast. Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Černošicích, Školní 1238, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2004, č. j. - 25,

takto:

I. Kasační stížnost s e zamítá.

II. Žádnému z účastníků s e nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 2. 2004, č. j. OAM-447/VL-19-17-2004. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelce udělen azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatelka v obecné rovině namítala porušení a 4, , , a , o správním řízení ( ) a , zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody odkazovala na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadovala, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

V následném rozsudku dospěl krajský soud obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatelka domovskou zemi neopustila z důvodů upravených zákonem o azylu, t. j. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu); se svými problémy se navíc účinně neobrátila na domovské orgány. Navíc stěžovatelka o azyl na území České republiky požádala až po udělení správního vyhoštění a tedy z důvodu legalizace pobytu. Krajský soud v Ostravě neshledal ani porušení žádného z označených ustanovení . V žádné z námitek tak stěžovatelce nepřisvědčil. Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Ostravě žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost. Jako důvody kasační stížnosti stěžovatelka uvádí důvody vymezené v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). K tomuto zejména uvedla, že rozhodnutí je stiženo vadou, a to z důvodu, že soud rozhodoval bez nařízení jednání podle , přičemž stěžovatelka nebyla o takovém postupu vyrozuměna v mateřském jazyce. Stěžovatelka odkázala na znění a , z čehož dovozovala, že jí měly být přeloženy všechny písemnosti do mateřského jazyka. Stejně tak odkázala na žádost o ustanovení tlumočníka a jeho ustanovení v řízení před správním orgánem, z čehož dovozovala, že soud měl nejprve zjistit, zda se v řízení před soudem stěžovatelka svého práva jednat ve své mateřštině vzdává, či zda je třeba tlumočníka ustanovit. Soud měl proto nejprve dostatečným a bezpečným způsobem zjistit, zda stěžovatelka dostatečně ovládá český jazyk tak, že není nutné k zajištění plnohodnotné účasti stěžovatelky ustanovit jí tlumočníka. Soud však tímto způsobem nepostupoval, neposkytl stěžovatelce poučení opatřené překladem do ruského jazyka o tom, že má právo jednat před soudem v mateřském jazyce, a nevznesl dotaz, zda stěžovatelka tohoto práva využívá či nikoliv, čímž soud pochybil. Na základě výše uvedeného dovozuje, že v řízení před soudem byla zkrácena na svém právu a narušena zásada rovnosti účastníků před soudem a požaduje, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen Krajskému soudu Ostravě k dalšímu řízení.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis a judikaturu.

Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovatelce azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody vymezené v , specifikované stěžovatelkou.

Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka tuto podala z důvodů uvedených v Podle citovaného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Nejprve je třeba se vyjádřit i k významu jednotlivých důvodů označeného písmene citovaného zákonného ustanovení, tedy písm. d). První, tam upravený důvod („nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí“) spočívá podle Nejvyššího správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo případně v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala.

Následující důvod („nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí“) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí krajského soudu dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.

K posledně jmenovanému důvodu, že se jedná o nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jej posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což však v souzené věci rovněž nenastalo.

Označené důvody specifikované v tak podle Nejvyššího správního soudu v souzené věci nenastaly.

Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítala, že ji soud zkrátil na jejích právech, neboť rozhodl bez její účasti, ačkoliv s tímto postupem nevyslovila souhlas. Tuto námitku pak dále rozvedla tak, že nerozumí českému jazyku, a proto také výzvě soudu řádně neporozuměla a dostala se tak do nerovného postavení s žalovaným, který český jazyk ovládá.

Nejvyšší správní soud však takovou vadu v postupu krajského soudu neshledal. Dovolává-li se stěžovatelka toho, že nerozuměla výzvě soudu ve smyslu , dovolává se vlastně toho, že jí tato výzva nebyla přeložena do jazyka, jemuž rozumí, tedy že v posuzované věci nebyl soudem přibrán tlumočník. ( - dále jen „ “) neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat před soudem ve své mateřštině. Se zřetelem k ustanovení (podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části ) bylo třeba postupovat v posuzované věci podle ustanovení věty první, podle něhož účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo.

Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že k tomu, aby soud ustanovil tlumočníka, nestačí pouze zjištění, že jde o účastníka, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí být splněna i další podmínka, tedy to, že musí vyjít tato potřeba v řízení najevo.

V posuzované věci má však Nejvyšší správní soud za to, že potřeba ustanovit stěžovatelce tlumočníka v řízení před Krajským soudem v Ostravě najevo nevyšla.

Zásada rovnosti účastníků, formulovaná v ustanovení je projevem ústavního principu rovnosti účastníků, vyjádřeného v y a v a 4 d. Při posuzování postupu Krajského soudu v Ostravě při realizaci tohoto práva, uvedeného v ustanovení však Nejvyšší správní soud pochybení neshledal. Za situace, kdy stěžovatelka podala žalobu v českém jazyce, sama v řízení před soudem o ustanovení tlumočníka nepožádala, a z obsahu spisu nevyplývá jediná okolnost, nasvědčující tomu, že stěžovatelka má problémy s komunikací v českém jazyce, případně se zajištěním takové komunikace, nelze dovodit, že by v průběhu řízení před krajským soudem vyšla najevo potřeba ustanovit tlumočníka. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem tohoto případu, nelze postup krajského soudu, který zaslal stěžovatelce výzvu ve smyslu v českém jazyce, považovat za vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu Nutno totiž konstatovat, že podmínky pro postup krajského soudu podle , tedy rozhodovat bez nařízení jednání, byly splněny, neboť jak žalovaný, tak i žalobce, byli soudem poučeni o možném postupu podle tohoto ustanovení.

K výše uvedenému ještě nutno dodat, že stěžovatelka nejen žalobu, ale i kasační stížnost podala v českém jazyce, o ustanovení tlumočníka v žádné fázi soudního přezkoumání rozhodnutí žalovaného nepožádala. Uvedené skutečnosti nasvědčují výše konstatovanému závěru, že v průběhu řízení před soudem nedošlo ke skutečnostem, které by byly výrazným signálem pro závěr, že stěžovatelka neovládá český jazyk. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nelze soudu vytýkat, že stěžovatelce neposkytl poučení přeložené do ruského jazyka, neboť v daném případě potřeba takto postupovat nevyšla v řízení najevo. Za této situace nelze dovodit, že byla narušena zásada rovnosti účastníků, a že soud zatížil jak napadený rozsudek, tak i řízení mu předcházející takovou vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nelze se rovněž ztotožnit s názorem stěžovatelky, který tvrdí, že soud měl bezpečným způsobem zjistit, zda se stěžovatelka vzdává svého práva jednat ve své mateřštině, resp. zda dostatečně ovládá český jazyk tak, že není nutné k zajištění plnohodnotné účasti mu ustanovit tlumočníka. Povinnost soudu ustanovit tlumočníka v souladu s gramatickým, teleologickým i systematickým výkladem výše citovaných ustanovení vzniká soudu pouze tehdy, pokud o to účastník řízení požádá, a pak pouze za situace, že účastník řízení by pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem, přičemž potřeba tlumočníka musí být zjevná a musí z řízení vyplynout sama, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky ustanovení Ze žádného právního předpisu nelze dovodit povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí či jiných písemností do jiného jazyka. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů na území České republiky, je zněním autentickým, a pro všechny dotčené subjekty závazným. Shora uvedená ustanovení , stejně jako závazky plynoucí z d či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání, a účastník neznalý jednacího jazyka by byl znevýhodněn v průběhu jednání, neboť by nemohl bezprostředně reagovat na jeho průběh, nemohl by například odpovídat na jemu kladené otázky ze strany soudu, apod. V projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelka nebyla v průběhu řízení nikterak znevýhodněna, neboť jak vyplývá z obsahu spisu i z podání stěžovatelky, bylo možno předpokládat, že stěžovatelka nemá problémy s komunikací v českém jazyce, případně se zajištěním komunikace v tomto jazyce. V označených námitkách tak nemohl Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčit.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal pochybení v postupu správního orgánu ani krajského soudu, kasační stížnost považuje na nedůvodnou, a proto ji jako takovou zamítl ( ).

Stěžovatelka podala současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s Protože žalovaný správní orgán žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 10. října 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu