Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 343/2004 - 38

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: V. Ch., zastoupené JUDr. Libuší Peterkovou, advokátkou se sídlem Rosice, Palackého nám. 46, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2004 č. j. – 18,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2004 č. j. - 18 zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále i „stěžovatelka“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2003 č. j. OAM-4084/CU-06-P01-2001, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl dle ustanovení , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), a zároveň bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení . V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se důvody vyplývajícími z ustanovení podrobně zabýval a hodnotil žalobkyní uváděné skutečnosti, které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu. Zásadním důvodem, který žalobkyně uplatnila, byla obava z vyhrožování soukromou osobou a legalizace pobytu na území České republiky. Žalobkyní uplatněný důvod pak žalovaný správní orgán podrobně hodnotil z pohledu ustanovení a v souladu se zákonem odůvodnil své rozhodnutí o neexistenci důvodů pro udělení azylu jak z hledisek vyplývajících z citovaného zákona, tak z hledisek vyplývajících z ustanovení a rovněž z pohledu neexistence překážek vycestování dle . Podle krajského soudu žalobkyně v podané žalobě nenamítá nic, co by mohlo zvrátit závěry žalovaného o neudělení azylu, po přezkoumání věci dospěl soud ke shodnému závěru jako žalovaný.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení a b) , (dále jen „“). Podle názoru stěžovatelky krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázky a skutková podstata, z níž žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu. Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky a a její ústní vyjádření bylo v předcházejícím správním řízení jednoznačné. Dále stěžovatelka uvádí, že nebyla sice trestně stíhána v Ruské federaci, ale s ohledem na své otevřené názory a kritiku nemohla sehnat žádné zaměstnání, proto byla nucena opustit rodinu – příbuzné. Stěžovatelka namítá, že má také zdravotní problémy, odchod byl pro ni jediné řešení, je možné, že v důsledku nutnosti překladu nebyly všechny její argumenty uvedeny ve správním řízení dostatečně přesně. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.

Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak napadený rozsudek byly vydány v souladu s právními předpisy, odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení o udělení azylu dne 2. 12. 2001, ve kterém uvedla, že vlast opustila v lednu roku 2001, protože je tam válka, nemá kde bydlet, nikoho tam nemá, odjela s manželem, jeli autem přes Ukrajinu, Polsko až do České republiky. Stěžovatelka dále uvedla, že není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany ani jiné organizace, že její zdravotní stav je dobrý, že chtěla do Spolkové republiky Německo, ale nyní chce zůstat v České republice, cestovní pas nemá, neboť jej ztratila. V pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu dne 12. 3. 2002 stěžovatelka podrobněji popsala cestu z vlasti do České republiky, uvedla, že ve vlasti byla špatná situace, často se hádala s manželem, který ji dokonce bil, protože je muslim, chtěl, aby přestoupila na jeho víru. Stěžovatelka přisvědčila, že se svými problémy či s žádosti o pomoc na nikoho ve vlasti neobrátila, bála se manžela, v případě návratu nevěděla, co by jí ve vlasti hrozilo. Stěžovatelka také uvedla, že problémy s policií či státními orgány ve vlasti neměla. Dne 17. 4. 2003 proběhl doplňující pohovor k žádosti o udělení azylu, kde stěžovatelka uvedla, že po příjezdu do České republiky pobývala v Ústí nad Labem, neznámí lidé ji řekli, že existuje azyl, a že o něj může požádat, chtěla by zde pracovat a žít.

Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. rovněž umožňuje udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle ustanovení nebo v případě hodném zvláštního zřetele udělení humanitárního azylu dle ustanovení .

Námitka stěžovatelky o nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem ohledně splnění podmínek udělení azylu stěžovatelce dle ustanovení se ukazuje neopodstatněnou. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Právní otázkou, kterou se soud v předcházejícím řízení zabýval, je otázka, zda důvody uváděné stěžovatelkou, lze podřadit důvodům pro udělení azylu dle . Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení azylu nevyšlo najevo, že by se stěžovatelka ve státě původu musela důvodně obávat pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka jako stěžejní důvody pro udělení azylu uváděla celkově špatnou situaci ve vlasti, soukromé potíže s manželem a snahu legalizovat si v České republice pobyt, tedy skutečnosti, které nelze označit za důvody azylově relevantní. Žalovaný tak zcela správně stěžovatelce azyl dle ustanovení neudělil a krajský soud správně projevil s jeho postupem a s přijatým názorem souhlas. Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší správní soud s právním posouzením věci krajským soudem ztotožňuje a neshledává důvod kasační stížnosti dle oprávněným.

Co se týče námitky stěžovatelky, že splňuje také podmínky ustanovení , Nejvyšší správní soud konstatuje, že z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle není právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele náleží správnímu orgánu. V předmětné věci žalovaný v souladu se zákonem nejprve posuzoval, zda stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v a neshledal jej. Stejně tak žalovaný vážil, zda by nebylo možné stěžovatelce udělit azyl dle téhož zákona, přičemž podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených mezích správního uvážení neshledal. Ke stejnému právnímu závěru ve věci dospěl také krajský soud, Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry žalovaného a krajského soudu ztotožňuje, neboť stěžovatelkou nebyly v průběhu správního řízení a koneckonců ani přezkumného řízení soudního předestřeny žádné skutečnosti, jež by mohly být považovány za hodné zvláštního zřetele.

K obecně formulované námitce stěžovatelky o vadě řízení před žalovaným spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisu a je s nimi v rozporu, Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel především z tvrzení stěžovatelky uváděných v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v pohovorech k důvodům žádosti), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Rovněž krajský soud vycházel z dostatečných pokladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní soud tak v řízení neshledal vadu ve smyslu

V kasační stížnosti stěžovatelka nově namítá, že pro své otevřené názory a kritiku nemohla ve vlasti nalézt zaměstnání, že má zdravotní problémy a že je možné, že důsledkem překladu nebyly všechny její argumenty, tvrzené ve správním řízení, uvedeny dostatečně přesně. Nejvyšší správní soud podle nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k výše uvedeným skutečnostem, o nichž se stěžovatelka nezmínila v rámci řízení o žalobě u krajského soudu, a které uplatnila teprve po vydání napadeného rozsudku v kasační stížnosti, nelze přihlížet.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle

Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou vymezeny například v zákoně č. , o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění.

Stěžovatelka podala také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena přednostně v souladu s ustanovením ve spojení s

Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona ( ve spojení s ). Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ( ve spojení s ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. října 2005

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu