Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 247/2005 - 72

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: L. S., zast. advokátem JUDr. Zdeňkem Hrabou, se sídlem Říčany u Prahy, Kamlerova 795, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2004, č. j. – 23,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Odměna advokáta JUDr. Zdeňka Hraby s e u r č u j e částkou 2558,50 Kč, která mu bude vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností žalobkyně jako stěžovatelka brojí proti rozsudku shora označenému, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 8. 2004, č. j. OAM-2580/VL-20-11-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný vyslovil zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle , o azylu a o změně zákona , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Žalobě, kterou stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného uplatnil, Krajský soud v Ostravě jako soud I. stupně nevyhověl a zamítl ji jako nedůvodnou. Vyšel přitom z obsahu správního spisu, který byl k dispozici a uzavřel, že žalovaný postupoval správně, když žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ; je totiž parné, že důvody, které stěžovatelka uvedla, nejsou podřaditelné pod žádný důvod vymezený v a b) a žádost o udělení azylu je zjevně nedůvodná podle . Důvody, pro které stěžovatelka opustila vlast a kterými svoji žádost o azylu zdůvodňovala, jsou sice z jejího pohledu zřejmě závažné, ale nejsou těmi důvody, pro které by jí měl být udělen azyl. Vzhledem k tomu, že žalovaný zamítl žádost stěžovatelky o azyl jako zjevně nedůvodnou, vyčerpal celý předmět řízení o dané záležitosti.

Stěžovatelka v kasační stížnosti, doplněné ustanoveným zástupcem, uvádí důvody stanovené zákonem, specifikované v ustanovení b) a d) , (dále jen „ “), v platném znění. Odkazuje rovněž na Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, rovněž tak na téhož.

Namítá, že ve své žádosti o udělení azylu uvedla obavu z návratu do vlasti z důvodu nebezpečí, které jí hrozí od osob, u nichž se s ohledem na svou sociální situaci zadlužila. V průběhu azylového řízení bylo objasněno, že stěžovatelka pochází z chudých poměrů a že není v jejích silách vyřešit svou situaci přestěhováním do jiné části Ukrajiny či jiným způsobem ze pomoci nějaké státní instituce či nevládní organizace. Jak navíc vyplývá ze Zprávy ministerstva zahraničních věcí USA z roku 2001, státní úřady na Ukrajině trpí z důvodu silné korupce aktivity kriminálních živlů bez toho, aby nějak výrazně zasahovaly na ochranu „řadových“ občanů. Státní moc na Ukrajině svou nečinností toleruje propojení úředníků státních orgánů s organizovaným zločinem a korupci a nečiní dostatečná opatření k ochraně občanů, kteří nemají dostatečně silné politické či ekonomické postavení. Při zvážení těchto skutečností a s přihlédnutím k tomu, že osoby, u nichž se stěžovatelka zadlužila a které jí z tohoto důvody vyhrožovaly, jsou osobami zabývajícími se půjčováním peněz ze neúměrně vysoký úrok (lichvou), lze dospět k odůvodněnému zájmu, že tyto osoby jsou schopny prosadit své zájmy nelegálním způsobem a v případě potřeby mohou ve smyslu Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA patřičně ovlivnit i činnost příslušných státních orgánů. Pokud státní moc nedokáže občanům postiženým nelegálním vymáháním peněz poskytnout účinnou ochranu, a v podstatě nelegální praktiky bohatých vyděračů podporuje, jsou zde dle názoru stěžovatelky dány důvody, které by měly být podřazeny pod důvody udělení azylu podle .

Soud napadeným rozsudkem shora vytýkané vady rozhodnutí žalovaného neodstranil a konstatoval, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v , neboť důvody, pro které byla dle vlastního tvrzení pronásledována, byly dle názoru soudu zcela soukromého charakteru, ekonomicky motivované. Proti tomuto odůvodnění stěžovatelka namítá, že v případě, kdy žadatel o azyl opustil zemi původu z důvodů problémů se soukromými osobami, nelze bez bližšího zhodnocení všech okolností a souvislostí rozhodnout, že tyto problémy jsou „zcela“ soukromého charakteru, a a priori jeho žádost označit jako zjevně nedůvodnou. Původcem pronásledování nemusejí být pouze státní úřady. O pronásledování se jedná také v případě, kdy ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání jsou podporována či trpěna státními úřady nebo pokud stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Aktivity soukromých osob proto mohou být podle okolností také posouzeny jako pronásledování ve smyslu . Soud však tyto skutečnosti vůbec nevzal v úvahu a napadený rozsudek je tak stižen vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Z vyjádření žalovaného vyplývá, že bez dalšího odkazuje na správní spis a nepodporuje návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V souladu s ust. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. cit. zák./ nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. cit. zák./, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením nepřihlédne, proto nemohla být zohledněna stěžovatelčina argumentace články 53 a 43 Příručky Úřady vysokého komisaře OSN pro uprchlíky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. , b) a d) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatelka neuvedla v řízení o udělení azylu žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení a žalovaný tedy nepochybil, když posoudil žádost stěžovatelky o udělení azylu jako nedůvodnou podle . Na základě výše uvedeného soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V ustanovení může nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívat buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.

Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. , o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. ). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.

K aplikaci ustanovení je nucen Nejvyšší správní soud připomenout, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti podle téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v zákona, totiž, že stěžovatelka jako jediný důvod pro udělení azylu uvedla, že se snaží zlegalizovat svůj pobyt na území ČR, jde o důvody, které jsou pro udělení azylu nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle zákona. Zamítl-li správní orgán žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu, postupoval v souladu se zákonem. Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu, nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem. Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu se zákonem.

Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zmínit rozhodnutí tohoto soudu ( - 94), který říká, že zákonodárce v implementoval článek 1 písm. A. odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951, a článek 1 odst. 2 Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb., z nichž zřetelně vyplývá, že pojem uprchlík se vztahuje na osobu, která se nachází mimo svou vlast a obává se represí ze strany státu z důvodu příslušnosti k určité společenské vrstvě, resp. sociální skupině. Strach vrátit se do vlasti kvůli neznámým vyděračům takovou státní represí není. V takovém případě je namístě zamítnout žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu, ve znění

Jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu ( - 59) uvádí, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle , o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.

Dle se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ust. se azyl udělí cizinci, který má mimo jiné odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině ve státě, jehož občanství má nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z uvedeného důvodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domnívá, že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle ust. se za pronásledování považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou vyžaduje, je odůvodněný strach z pronásledování z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině.

V daném případě stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila obtížemi soukromého charakteru se soukromými osobami, tzv. mafií, aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou.

Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a neuvedla v případě návratu do vlasti, žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelkou nelze považovat za pronásledování ve smyslu ust. písmeno b) . Stěžovatelka neopustila Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy náboženství nebo politického přesvědčení. Při řešení svých problémů se ani neobrátila na státní orgány Ukrajiny, z toho tedy nelze bez dalšího dovozovat zapojení státních orgánů do jejího pronásledování.

Ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka nikdy nevyvíjela žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ani se sama aktivně politicky neangažovala. V azylovém řízení stěžovatelka na opakované dotazy správního orgánu sdělovala důvody odlišné těm, pro které lze udělit azyl dle . Zejména uváděla ekonomické problémy související s nedobrým stavem ukrajinského hospodářství po rozpadu bývalého Sovětského svazu a snaha o legalizaci pobytu na území ČR, jelikož neměla cestovní doklad. Tyto však nelze považovat za pronásledování ve smyslu , tento názor vyslovil žalovaný v rozhodnutí o azylu a Nejvyšší správní soud se s ním ztotožňuje; stěžovatel nedoložil vlastní iniciativu ve smyslu řešení své situace v zemi původu buď se státními orgány nebo přestěhováním se do jiného místa v zemi původu. Důvody pro udělení azylu posoudil proto správní orgán a následně i krajský soud za stavu, kdy žádost o udělení azylu byla podána dne 11. 8. 2004 a rozhodnutí ve věci vydal žalovaný dne 25. 8. 2004, jako souladný s podmínkami uvedenými v . Správní orgán a následně i soud se proto nezákonnosti ve smyslu nedopustily.

Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani další námitky stěžovatelky o tvrzeném nedostatečném dokazování a jeho vlivu a o nesprávném posouzení právní otázky o vadnosti předcházejícího správního řízení dle ust. Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného dokazování. Ze správního spisu je zcela zřejmé, že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování, je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly řádně zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom, zda jsou zde důvody pronásledování ve smyslu , b) , vycházel. Správní orgán nemá povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení , , má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.

Argumentem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud opodstatněnou, když její konstatování zůstalo pouze v obecné rovině. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatelku z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.

Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelce nebyl soudem k jeho žádosti ustanoven tlumočník pro řízení o kasační stížnosti, neboť potřeba jeho ustanovení nevyšla vzhledem k okolnostem případu v řízení před soudem najevo ( ve spojení s ). Stěžovatelce byl ustanoven advokát na její žádost pro řízení o kasační stížnosti.

Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením rozsahem a důvody opravného prostředku, které stěžovatelka uvedla, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyly zjištěny vytýkané vady správního řízení, pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích , onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, když tyto závěry shledal správnými, nezbylo mu, než žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítnout.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatelkou podřazené pod ust. , b) a d) , nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle ust. jako nedůvodnou zamítl.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud podle ustanovení za použití ustanovení rozhodl o kasační stížnosti přednostně, nerozhodoval již o podaném návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Soudem ustanovenému advokátovi byla odměna stanovena podle , vyhl. č. , ve znění vyhl. č. ve výši 2150 Kč /2 úkony: dle první porada, převzetí, příprava věci, je-li zástupce ustanoven soudem, písm. d) písemné podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti a náhrady hotových výdajů 2 x 75 Kč dle cit. vyhlášky/, zvýšená o DPH v sazbě 19% ve výši 408,50 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( , ).

V Brně dne 25. října 2005

JUDr. Václav Novotný

předseda senátu