Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 As 26/2004 - 51

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: C. spol. s r. o., proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 10, Krátká 10, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2003, č. j. - 27,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 10. 7. 2001, č. j. Rpo/87/00/1919 a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím byla žalobci podle , o regulaci reklamy a o změně a doplnění , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění účinném v době rozhodování (dále jen „“) uložena pokuta ve výši 500 000 Kč, a to za porušení uvedeného zákona, jímž jsou zakázány reklamy určené osobám do 15 let nebo v nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, kterého se žalobce dopustil tím, že v průběhu měsíce srpna roku 2000 zařazoval do vysílání reklamu na čokoládovou oplatku zn. Fidorka, a to opakovaně téměř každý den, v čase mezi osmou hodinou ranní a dvaadvacátovou hodinou, tedy v době, kdy má k televiznímu vysílání přístup dětská populace.

Městský soud v Praze předmětné rozhodnutí stěžovatelky po projednání žaloby podané žalobcem zrušil pro nezákonnost s tím, že stěžovatelka při stanovení výše pokuty nesprávně vycházela z kriterií, stanovených jiným zákonem, než zákonem o reklamě, a překročila tak meze správního uvážení.

V podané kasační stížnosti stěžovatelka namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tedy důvod podřaditelný pod ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uvádí, že soud nesprávně posoudil právní otázku spočívající v hodnocení mezí správního uvážení, když rozhodl, že stěžovatelka nesprávně vycházela z kriterií stanovených i jiným zákonem než zákonem o reklamě a překročila tak meze správního uvážení.

Jmenovitě dále uvádí, že při rozhodování o výši pokuty přihlédla zejména ke kriteriím stanoveným v zákona o reklamě, avšak aby podtrhla závažnost tohoto porušení, podpořila svoji úvahu i o kriteria stanovená , a je toho názoru, že i soud při svém rozhodování bere v úvahu všechna možná kriteria. Poukazuje na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. v obdobné věci, kde soud respektoval, že při stanovení výše pokuty byla brána v úvahu i navazující kriteria. Stěžovatelka uzavírá, že je v dané věci zřejmé, že míra porušení zákona převážila i to, že správní orgán při své úvaze podpořil dané porušení i jinými kriterii, než kriterii stanovenými zákonem o reklamě.

Stěžovatelka je dále toho názoru, že řízení o uložení pokuty bylo vedeno zcela v souladu s procesními ustanoveními a napadené rozhodnutí má veškeré náležitosti stanovené , .

Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně, aby uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady řízení.

Žalobce se k podané kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil pro posouzení této právní věci zejména následující rozhodné skutečnosti: správní řízení bylo s žalobcem zahájeno poté, kdy zařazoval průběžně do vysílání reklamní spot na čokoládovou oplatku Fidorka, a to pravidelně v době od osmi do dvaceti dvou hodin. Podstata tohoto reklamního spotu spočívá v tom, že přibližně 5 - 6 leté děvčátko na přechodu silnice pro chodce vhodí panenku na kapotu automobilu, čímž „uvede“ do činnosti airbagy tohoto automobilu a zmocní se oplatky Fidorka, kterou právě rozbaluje překvapená žena sedící v automobilu na místě spolujezdce. Poté, co děvčátko oplatku ženě vytrhne, se do ní zakousne a praví: „Je to kulatá křupavá oplatka, naplněná moc dobrou náplní. A ještě je celá obalená v čokoládě.“ Na to navazuje hlas dospělé osoby, slovy: „Fidorka, když musíš, tak musíš.“

Stěžovatelka v průběhu správního řízení shromáždila údaje o datech a časech odvysílání reklamního spotu, rozhodnutí Arbitrážní komise Rady pro reklamu ze dne 15. 9. 2000 o zamítnutí stížností proti reklamnímu spotu s vyjádřením, že doporučuje posunout začátek reklamního spotu až na dvaadvacátou hodinu, neboť nadsázka, kterou z reklamního spotu dovodila, nemusí být dětmi pochopena, a dále vyjádření žalobce k rozhodnutí Arbitrážní komise Rady pro reklamu. Dne 10. 7. 2001 stěžovatelka rozhodla o uložení pokuty. Její výši odůvodnila prvním porušením zákona o reklamě ze strany žalobce obdobným jednáním, avšak přihlédla také k tomu, že vysílání je celoplošného charakteru, a dále i k tomu, že žalobci byla již několikrát uložena pokuta za odvysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých v době, kdy je vysílání takového pořadu zakázáno.

Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou, Městský soud v Praze se po projednání věci sice ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že k porušení § 2 odst. 3 zákona o reklamě popsaným jednáním žalobce došlo, avšak rozhodnutí o uložení pokuty zrušil pro nezákonnost s tím, že stěžovatelka při stanovení výše pokuty nesprávně vycházela z kriterií, stanovených jiným zákonem, než zákonem o reklamě, a překročila tak meze správního uvážení.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelka splňuje podmínku ustanovení , věta za středníkem (jedná za něho osoba, která má vysokoškolské vzdělání, vyžadované podle zákona pro výkon advokacie).

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být pokuta uložena, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v , specifikované stěžovatelkou.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uvádí jako právní důvod kasační stížnosti, důvod podřaditelný , posuzoval Nejvyšší správní soud námitky právě s odkazem na naplnění tohoto stížnostního důvodu. Stěžovatelka konkretizovala své námitky ve spojení s důvodem tak, že soud nesprávně posoudil právní otázku spočívající v hodnocení mezí správního uvážení, když rozhodl, že stěžovatelka nesprávně vycházela z kriterií stanovených i jiným zákonem než zákonem o reklamě a překročila tak meze správního uvážení, s tím, že je v dané věci zřejmé, že míra porušení zákona převážila i to, že správní orgán při své úvaze podpořil dané porušení i jinými kriterii, než kriterii stanovenými zákonem o reklamě.

Podle § 2 odst. 3 zákona o reklamě (ve znění účinném v době rozhodování stěžovatelky) se zakazují reklamy určené osobám do 15 let, nebo v nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj.

Ve vztahu k tomuto ustanovení zákona o reklamě se Městský soud v Praze ve svém rozsudku ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že žalobce takto stanovený zákaz zařazením předmětné reklamy do vysílání porušil. Uvedl, že pokud jde o první podmínku z citovaného zákonného ustanovení, tj. že šlo o reklamní spot určený osobám do 15 let, nebo v němž vystupují osoby mladší 15 let, pak tato podmínka je splněna, neboť v daném případě šlo nepochybně o reklamní spot, v němž vystupovala osoba mladší 15 let. Není sporu o tom, že v reklamním spotu vystupovalo děvčátko, jehož věk zřetelně nedosahoval 15 let. To pro splnění první z obou podmínek vyplývajících z § 2 odst. 3 zákona o reklamě postačuje a nebylo by již třeba se v takovém případě zabývat druhou z alternativně stanovených subpodmínek, tj. zda je reklamní spot dětem přímo určen. Nicméně i ve vztahu k této podmínce lze mít za to, že splněna byla. Předmětem přesvědčovací kampaně bylo zboží, které je nepochybně určeno mimo jiné dětem a reklamní spot měl vyvolat poptávku po oplatce mimo jiné právě u nich, přitom reklama byla podle údajů ohledně vysílacích časů obsažených ve správním spisu vysílána v době, kdy děti televizi sledují. Pokud jde o další z podmínek uvedených z § 2 odst. 3 zákona o reklamě, tj. zda reklamní spot podporuje u dětí chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, i tato podmínka je dle Městského soudu v Praze splněna. Pokud totiž podstata uvedeného reklamního spotu spočívá v tom, že děvčátko, které zatouží po oplatce, se jí zmocní za použití prvku agresivity jak ve vztahu k osobám jedoucím v automobilu (panenka je dle kontextu děje reklamního příběhu vhozena na automobil), tak ve vztahu k panence, která je zde použita jako nástroj projevu této agresivity, pak je evidentní, že takto koncipovaný reklamní spot chování ohrožujícího psychický nebo morální vývoj dětí podporuje.

Podle § 8 odst. 1 zákona o reklamě tomu, kdo rozšiřuje reklamu v rozporu s tímto zákonem, uloží orgán dozoru ve správním řízení pokutu do výše 2 000 000 Kč podle závažnosti porušení povinnosti a rozsahu případně způsobené škody, a to i opakovaně.

Ve vztahu k tomuto ustanovení zákona o reklamě se Městský soud v Praze ve svém rozsudku naopak se stanoviskem stěžovatelky neztotožnil, a to s tím, že stěžovatelka při rozhodování o výši pokuty nesprávně vycházela z kriterií, stanovených jiným zákonem, než zákonem o reklamě, a překročila tak meze správního uvážení.

Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává toho, že řízení o uložení pokuty bylo vedeno zcela v souladu s procesními ustanoveními a napadené rozhodnutí má veškeré náležitosti stanovené , .

Podle v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.

Stěžovatelka výši pokuty ve svém rozhodnutí odůvodnila tak, že přihlédla k tomu, že se sice jedná ze strany účastníka řízení o první porušení zákona tímto způsobem, avšak zároveň k tomu, že jeho vysílání je celoplošného charakteru a že mu byla již několikrát uložena pokuta za odvysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých v době, kdy je vysílání takového pořadu zakázáno.

Městský soud v Praze shledal, že stěžovatelka tak při stanovení výše ukládané pokuty přihlédla vedle kriterií ze zákona o reklamě i ke kriteriím stanoveným jiným zákonem (zákon o rozhlasovém a televizním vysílání), čímž překročila meze správního uvážení a pro tuto nezákonnost rozhodnutí stěžovatelky zrušil. S tímto závěrem Městského soudu se plně ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Podle věta druhá platí, že: Pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.

Institut správního uvážení (diskrece) přichází v úvahu tehdy, jestliže s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný nutný právní následek, nebo je posuzovaný skutkový stav spojován s více hledisky. Správní uvážení přitom může podle povahy věci přicházet v úvahu jak v hypotéze, tak v dispozici a nakonec i v sankci normy správního práva. Kde jsou pro to dány objektivní předpoklady, normy správního práva tady svou konstrukcí a svým obsahem umožňují, aby orgány veřejné správy po zvážení předmětných okolností zvolily jedno z více danou právní normou předvídaných řešení, a to zpravidla ve spojení s možností vyhodnocení naplnění či dopadu předepsaných hledisek pro posuzovaný skutkový stav. Normy správního práva v takových případech buďto počítají s tím, že určité rozhodnutí správní orgán vydat může, ale také nemusí, nebo pro vydání určitého rozhodnutí počítají s více jeho možnými variantami, a to zpravidla právě ve spojení s hledisky, na jejichž posouzení je vázán zjišťovaný a hodnocený skutkový stav. Správní orgán pak v každém takovém případě určuje v mezích daných mu vždy příslušnou normou správního práva konkrétní způsob řešení sám. Smysl správního uvážení přitom spočívá v jeho objektivizovaném uplatňování, proto správní uvážení nemůže znamenat libovůli správních orgánů, jež by příp. vedla k překročení stanovených mezí správního uvážení, nebo dokonce k jeho zneužití.

V dané věci bylo pro správní uvážení o výši pokuty rozhodující znění § 8 odst. 1 zákona o reklamě v části textu, kde se uvádí: orgán dozoru uloží.…. pokutu podle závažnosti porušení povinnosti a rozsahu případně způsobené škody, a to i opakovaně. Takto stanovenými kriterii pro určení výše pokuty jsou jednoznačně dány meze správního uvážení právě pokud jde o hlediska, podle nichž měla být sankce zvažována a jejich užitím také mělo být uložení konkrétní výše pokuty odůvodněno.

Pokud však stěžovatelka výši ukládané pokuty odůvodnila m.j. celoplošností vysílání, pak je zřejmé, že nevycházela z zákona o reklamě, ale vycházela z , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v němž bylo v době rozhodování jako kriterium pro výši ukládaných pokut podle tohoto zákona mj. stanoveno kriterium rozsahu a dosahu vysílání.

, za jehož porušení byla pokuta ukládána, jako kriteria pro výši ukládané pokuty, jak bylo bezprostředně výše citováno, předepisuje závažnost porušení povinnosti a rozsah případně způsobené škody, případně i opakované jednání. Za tohoto stavu věci je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že pokud stěžovatelka nad rámec takto stanovených kriterií výslovně zohledňovala ve svém rozhodnutí i to, že vysílání je celoplošného charakteru a že žalobci byla již v minulosti několikrát uložena pokuta za odvysílání pořadu, který mohl ohrozit psychický a morální vývoj dětí a mladistvých v době, kdy je vysílání takového pořadu zakázáno, a posuzovala tak závažnost předmětného porušení i podle jiného zákona (zákona o rozhlasovém a televizním vysílání), potom postupovala v rozporu se zákonem, neboť vybočila z mezí, resp. překročila meze, správního uvážení. Stěžovatelka přihlédla i k předcházejícím porušením zákona o rozhlasovém a televizním vysílání žalobcem, což však v posuzované věci nepřicházelo v úvahu, závažnost porušení povinností nebo opakovanost jednání měla stěžovatelka hodnotit pouze z hlediska porušení zákona o reklamě.

Městský soud v Praze proto nepochybil, když rozhodnutí stěžovatelky zrušil pro nezákonnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu