Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 127/2004 - 86

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: T. S., zastoupena Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 8. 2002, č. j. OAM - 1640/AŘ - 2001, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2003, č. j. - 42,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Mgr. Renatě Tunklové, advokátce, se sídlem Plzeň, Františkánská 7, se přiznává odměna za zastupování žalobkyně ve výši 2558,50 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 8. 2002, č. j. OAM - 1640/AŘ - 2001. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad podaný stěžovatelkou a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ze dne 19. 7. 2001, č. j. OAM - 5743/VL - 11 - 17 - 2001, kterým byl návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku ( , , dále jen „s. ř. s“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel ( ), a stěžovatelka je zastoupena advokátem ( ).

Stěžovatelka v kasační stížnosti a zejména jejím doplnění uplatňuje důvody obsažené v ustanovení a b) , (dále jen „ “), když dle jejího názoru soud pochybil při posuzování právní otázky, zda je možné v jejím případě považovat Polsko za třetí bezpečnou zemi, a zpochybnila dostatečnost dokazování provedeného správním orgánem.

Stěžovatelka dovozuje, že při důsledném uplatnění principu první bezpečné země, kde má uprchlík možnost požádat o azyl, by některé státy byly značně znevýhodněny oproti státům jiným, které nemají hranice se zeměmi původu uprchlíků. Nepopírá, že Polsko lze obecně považovat za bezpečnou zemi, ale s ohledem na bezvízový styk, který tato země s Ukrajinou má, je třeba považovat její obavu ze zločineckých struktur, před nimiž utekla z vlasti, za opodstatněnou i v Polsku. Proto je v jejím případě první bezpečnou zemí až Česká republika.

Proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a zároveň žádá o odklad jeho vykonatelnosti, aby mohla uplatňovat svá procesní práva před soudem.

Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především odkazuje na obsah správního spisu a uvádí, že stěžovatelka přicestovala do České republiky z tzv. bezpečné třetí země (Polska), a on proto návrh zamítl pro jeho zjevnou nedůvodnost dle . Námitky stěžovatelky neakceptoval a naopak své závěry podložil odkazem na stávající českou i zahraniční judikaturu.

Ministerstvo vnitra navrhuje kasační stížnost zamítnout.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 19. 6. 2001. Z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 27. 6. 2001 vyplývá, že stěžovatelka svou vlast opustila kvůli výhružkám, které byly činěny jí i její dceři, protože vydělávaly peníze. Do ČR přijela běžnou autobusovou linkou ze L. přes Polsko, protože dcera o životě zde často vyprávěla. Jelikož věděla, že je zde dobře, o možnosti požádat o azyl v Polsku nepřemýšlela.

Ministerstvo vnitra shora citované rozhodnutí odůvodnilo především tak, že podle ustanovení se návrh zamítne jako zjevně nedůvodný, přichází-li účastník ze státu, který ČR považuje za třetí bezpečnou zemi,

nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat. Protože ministerstvo podrobně vyložilo, že Polsko představuje třetí bezpečnou zemi a jelikož stěžovatelka před vstupem do ČR pobývala na území Polska (tzn. touto zemí pouze neprojížděla ve smyslu – v tehdy platném znění), dospělo ministerstvo k závěru, že mohla požádat o azyl již v této zemi. Ke stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl v napadeném rozsudku rovněž Krajský soud v Plzni.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení citovaného zákona, podle níž se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Toto ustanovení ve znění platném v době rozhodování žalovaného zároveň obsahovalo výjimku, podle níž stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.

V souzené věci stěžovatelka především namítá, že některé země jsou uplatňováním principu požadujícím, aby uprchlík žádal o azyl v první zemi, kde je to možné, značně znevýhodněny. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka není ve vztahu ke konkrétnímu stěžovatelčinu případu relevantní, protože se jedná o právně-politickou otázku, jejíž případné řešení nezávisí na postupu správního orgánu nebo soudu v jednotlivých případech. Tyto se naopak musejí řídit platným právním řádem, přičemž v souzené věci postupovaly zcela správně (viz níže).

Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán ani krajský soud dostatečným způsobem nezjistily skutkový stav věci a provedené dokazování nevyhovuje požadavkům řádně vedeného řízení, zejména s ohledem na skutečnost, že v důsledku bezvízového styku mezi Ukrajinou a Polskem není Polsko pro stěžovatelku bezpečnou zemí.

K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně č. , které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatele zamítnuta z důvodu, že přichází z třetí bezpečné země ( cit. zákona), není možno žalovanému vytýkat, že se podrobně nezabýval případnou existencí důvodu pro udělení azylu podle tohoto zákona, neboť by to bylo nadbytečné. Řečeno jinými slovy: i když by žalovaný shledal, že stěžovatelka byla v zemi původu skutečně pronásledována z politických důvodů, nezakládalo by to její právo na udělení azylu, jestliže by přišla do ČR z bezpečné třetí země. Přitom Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný i krajský soud se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádali s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu a tvrzení stěžovatelky, že by byla ohrožena ze strany ukrajinských zločineckých struktur i v Polsku, se v tomto světle jeví irelevantním.

Ve vztahu k posouzení skutečnosti, zda stěžovatelka Polskem pouze neprojížděla ve smyslu (v době rozhodování správního orgánu platného) ustanovení , poukazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu. Pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi ( d) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit (uveřejněno pod č. NSS).

S ohledem na shora vyřčené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, jeví, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se srovnatelnou zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann,

Asy l- und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, s. 90 a násl.).

V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatelka tato zjištění nezpochybňuje), že stěžovatelka do České republiky přicestovala autobusem jedoucím ze L. přes Polsko. Cestou autobus zastavil na jednu hygienickou přestávku a při hraničních kontrolách na obou polských hranicích. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka měla reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu ve spojení s , a že proto žalovaný správní orgán ani krajský soud nikterak nepochybily v právní kvalifikaci, když shledaly žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ve spojení s ) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti před soudem ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( , ). Ustanovené zástupkyni náleží v souladu s ustanovením , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za převzetí a přípravu zastoupení a sepsání kasační stížnosti ve výši 2000 Kč a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 150 Kč, tj. 2 x 75 Kč za jeden úkon podle citované vyhlášky, celkem tedy 2150 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ). Částka daně, vypočtená dle a , činí 408,50 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává odměna v celkové výši 2558,50 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu