Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 33/2004 - 42

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: S. K., zastoupen JUDr. Markem Šťastným, advokátem, se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2004, č. j. - 18,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne 15. 9. 2000 byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle ustanovení , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, s odůvodněním, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky mu nevznikl, neboť konal vojenskou službu po dobu delší nikoli než 3 měsíce a přiznání plného nebo částečného invalidního důchodu následkem zranění utrpěného v boji nebylo prokázáno a ani je netvrdil.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že dobrovolnou vojenskou službu u 4. Československé samostatné brigády v SSSR konal od 21. 2. 1945, koncem dubna 1945 byl raněn dělostřeleckou střepinou do ramene a léčil se ve Vojenské nemocnici v P. u Ž. do 9. 5. 1945; dne 17. 5. 1945 se zúčastnil vojenské přehlídky v Praze, poté byl přeložen k OBZ do obce Š., kde působil do konce srpna 1945, kdy byl na vlastní žádost propuštěn do civilu. Osvědčení, které přiložil ke své žádosti, získal na základě potvrzení o době působení v československé armádě, které zaslal na Ministerstvo obrany v roce 1982. I když v armádě sloužil až do konce srpna 1945, byla mu potvrzena vojenská služba pouze do oficiálního konce války, tj. 5. 5. 1945.

Žaloba byla podána u Vrchního soudu v Praze, který o ní nerozhodl do konce roku 2002, takže o žalobě rozhodl ve smyslu , (dále jen „ “), Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 13. 8. 2003, č. j. - 26, zrušil rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že výslovný odkaz na ustanovení § 15 bod 2 zákona č. 255/1946 Sb. nemá, naopak ve svém ustanovení § 4 odst. 1 uvádí, že jednorázová peněžní částka náleží občanům, uvedeným v , kteří konali vojenskou službu v československých zahraničních armádách nebo ve spojeneckých armádách v letech 1939 - 1945. Z toho plyne, že pro účely odškodnění podle uvedený zákon předpokládá, že bude vzata v úvahu doba vojenské služby až do konce roku 1945 a nikoliv pouze do 5. 5. 1945. Žalované pak bylo uloženo, aby spolehlivým způsobem objasnila, kdy skutečně byl žalobce propuštěn z armády a zda případná služba po 5. 5. 1945 byla v jeho případě vojenskou službou v československé zahraniční armádě.

Žalovaná o žádosti žalobce znovu rozhodla rozhodnutím ze dne 13. 11. 2003, jímž opětovně žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítla. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná dospěla k závěru, že nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky žalobci nevznikl. Poukázala na to, že v souladu s ustanovením § 15 bodu 2 zákona č. 255/1946 Sb. žalobce konal vojenskou službu v československé zahraniční armádě v době od 21. 2. 1945 do 5. 5. 1945, tedy po dobu kratší než 3 měsíce a přiznání plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu následkem zranění utrpěného v boji nebylo prokázáno. Vyšla pak z toho, že dobu výkonu vojenské služby v československé armádě po 5. 5. 1945 nelze hodnotit podle ustanovení § 15 bodu 2 zákona č. 255/1946 Sb. do doby účasti v národním boji za osvobození. Doba účasti v národním boji za osvobození končí dnem osvobození, nejpozději však dnem 5. 5. 1945.

Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, v níž se odvolal na názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho rozsudku, kterým bylo zrušeno první rozhodnutí žalované.

O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2004, č. j. - 18, kterým rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2003 zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku městský soud poukázal na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozsudku a dále uvedl, že na žalované bude, aby na základě žalobcem předložených dokladů, tj. osvědčení podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. a potvrzení o odevzdaném oděvu a výstroji ze dne 30. 6. 1945, eventuálně dalších důkazů objasnila, kdy byl žalobce propuštěn z armády a zda jeho případná služba po datu 5. 5. 1945 byla službou v československé zahraniční armádě. Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí zrušeno pro vady řízení.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost podle a d) V obsáhlé kasační stížnosti městskému soudu především vytýká, že povinnost, kdy byl žalobce propuštěn z armády a zda jeho případná služba po datu 5. 5. 1945 byla službou v československé zahraniční armádě splnila již před vydáním napadeného rozhodnutí, protože stejnou povinnost jí uložil Nejvyšší správní soud. Dále uvedla, že „Československá armáda v zahraničí“ je institutem zákona č. 255/1946 Sb., přičemž orgánem příslušným k jeho realizaci je Ministerstvo obrany. Jak je patrné ze správního spisu, k dotazu, který stěžovatelka u tohoto orgánu učinila, Ministerstvo obrany svým přípisem ze dne 29. 9. 2003 k věci jednak sdělilo, že datum propuštění účastníka řízení z armády nebylo zjištěno, jednak uvedlo, že vojenská služba konaná po 5. 5. 1945 není vojenskou službou v československé zahraniční (spojenecké) armádě. K těmto zjištěním se Městský soud v Praze v rozsudku nijak nevyjádřil, takže není zřejmé, zda je shledal jako nedostatečná či vadná a pokud ano, v čem konkrétně. Podle stěžovatelky je podstatou věci posouzení otázky, zda konání vojenské služby po 5. 5. 1945 je či není relevantní skutečností z hlediska nároku na peněžní částku podle , protože v případě záporné odpovědi nemá zjišťování data propuštění účastníka řízení z armády žádný význam. Stěžovatelka si je sice vědoma skutečností, z nichž vycházel městský soud, na rozdíl od soudu se však nedomnívá, že by měly opodstatňovat přiznání peněžní částky za dobu vojenské služby konané v intervalu 1. 1. 1939 - 31. 12. 1945. Takový závěr podle názoru stěžovatelky neodpovídá ani účelu zákona, ani záměru zákonodárce, vyjádřenému v důvodové zprávě k návrhu Užití větného spojení „v letech 1939 - 1945“ nelze podle názoru stěžovatelky za stanovení rozhodného období považovat mimo jiné i proto, že stejnou formulaci používá i zákon č. 255/1946 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 (z něhož bylo nepochybně převzato), a ani toto ustanovení není vykládáno tak, že by jím snad byla vymezena doba národního boje za osvobození. Kromě toho data 1. 1. 1939 a 31. 12. 1945 nemají ve vztahu k československé armádě v zahraničí ani žádný historický význam. Použití uvedeného větného spojení v zákoně č. je proto podle názoru stěžovatelky třeba chápat jako nepříliš šťastně použitou „technickou“ zkratku. Z obecné části důvodové zprávy vyplývá úmysl zákonodárce poskytnout hmotnou i finanční satisfakci občanům, kteří bojovali v emigraci za osvobození Československa jako příslušníci československých zahraničních armád, resp. českým vojákům, kteří bojovali se zbraní v ruce proti nacistické zvůli. Ve zvláštní části důvodové zprávy k pak zákonodárce výslovně uvádí, že „ustanovení tohoto paragrafu vymezuje výše jednorázových finančních částek s ohledem na dobu účasti oprávněných osob v národním boji za osvobození“. Dobu národního boje za osvobození pak stanoví právě ustanovení § 15 odst. 1, 2 zákona č. 255/1946 Sb. Způsob výkladu, který stěžovatelka realizovala od samého počátku aplikace , proto s ohledem na výše uvedené považuje za zcela legitimní, neboť neměla žádný důvod předpokládat, že účelem zákona a záměrem zákonodárce bylo přiznat peněžní částku za konání takové vojenské služby, která po 5. 5. 1945 již charakter odbojové činnosti nemá.

Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatnila stížnostní důvody podle ustanovení a d) Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen. Podle lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Jak již bylo uvedeno ve věci nároku žalobce na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2003, č. j. - 26, kterým stěžovatelce uložil spolehlivým způsobem objasnit, kdy skutečně byl žalobce propuštěn z armády a zda případná služba po 5. 5. 1945 byla v jeho případě vojenskou službou v československé zahraniční armádě. Z obsahu správního spisu stěžovatelky vyplývá, že stěžovatelka v tomto směru učinila dotaz na Ministerstvo obrany, které svým odborem pro veterány dopisem ze dne 29. 9. 2003 sdělilo, že nedisponuje úplnými písemnostmi o službě žalobce v československé armádě (v zahraničí), takže nemůže ani přešetřit a vyjádřit se k tomu, kdy byl žalobce propuštěn z armády. Dle písemností, které jsou k dispozici, konal žalobce vojenskou činnou službu u 4. pěší divize československé armády od 20. 2. 1945 do 30. 6. 1945, závěrem tohoto sdělení je pak citováno ustanovení § 15 bod 2 zákona č. 255/1946 Sb. s tím, že po tomto datu uvedený zákon, jehož provádění spadá do kompetence ministra obrany a Ministerstva obrany, vojenskou službu jakékoliv osoby v československé armádě nehodnotí. Toto sdělení stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvádí, pouze z něho některé pasáže konstatuje bez uvedení zdroje, takže výtka stěžovatelky, že k těmto zjištěním se městský soud nevyjádřil, není namístě. Není pak zřejmé, proč stěžovatelka v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 13. 11. 2003 uvádí, že v téže věci byl již vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2003, č. j. , který se týkal tvrzeného nároku, jenž nebyl prokázán, když předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu je z 13. 8. 2003 a má č. j. - 26. V této části je tak odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky nesrozumitelné.

S městským soudem lze tak souhlasit v tom, že dosud nebylo spolehlivě objasněno, kdy byl žalobce propuštěn z armády a zda případná služba po 5. 5. 1945 (která nebyla zpochybněna a je potvrzována minimálně do 30. 6. 1945) byla vojenskou službou v československé zahraniční armádě. K objasnění charakteru vojenské služby žalobce po 5. 5. 1945 je přitom zcela nedostačující odkaz Ministerstva obrany na ustanovení § 15 bod 2 zákona č. 255/1946 Sb., když uvedené ustanovení neřeší otázku, do kdy existovala československá zahraniční armáda.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ). Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. října 2005

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu