Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 135/2005 - 63

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky H. O., zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č. j. – 41,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č. j. – 41, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 25. 6. 2003, č. j. OAM-1635/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra jako správního orgánu I. stupně ze dne 21. 11. 2001, č. j. OAM-4717/VL-07-OL3-2001, kterým byl zamítnut návrh na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatelce jako zjevně nedůvodný podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a současně bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje důvody udělení azylu podle , 2 a a že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka přicestovala do České republiky z Polska, kde, jak sama uvedla ve správním řízení, jí nic nebránilo o azyl požádat. Na základě informací o hodnocení Polska nelze tuto zemi považovat za zemi, která by nesplňovala znaky třetí bezpečné země, a stěžovatelka žádné konkrétní důvody, které by vedly k jinému závěru, neuvedla. Jsou-li splněny podmínky vymezené v , je nadbytečné rozhodování o udělení azylu podle a a o existenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení .

V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodu uvedeného v Krajskému soudu vytkla, že nesprávně vyložil ustanovení . Stěžovatelka přišla do České republiky nikoliv z Polska, ale z Ukrajiny a uvedla přesvědčivá tvrzení o tom, že se na Ukrajině necítí a nemůže cítit bezpečně a že na Ukrajině by byla bez své viny ohrožena na životě. Je pravda, že přicestovala do České republiky osobním automobilem přes Polsko. Touto zemí však pouze projela a neuvažovala o tom, že by o azyl měla požádat v Polsku a ani jí tato skutečnost nebyla známa. Několik hodin trvající přejezd Polskem nelze vykládat tak, že by do České republiky přišla z Polska. Trvá na tom, že do České republiky přišla z Ukrajiny a z tohoto hlediska je třeba se žádostí o udělení azylu zabývat. Z těchto důvodů se domáhala zrušení napadeného rozsudku a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že z obsahu napadeného rozsudku je patro, v jaké variantě bylo ustanovení ve věci azylové žádosti stěžovatelky užito, a lze z něj také vyčíst, že u jejího posouzení či hodnocení jako zjevně nedůvodné nezáleželo na tom, z jaké země původu stěžovatelka přichází, ale jak zacházela se svým právem na azyl. Má za to, že co mohlo zůstat pro stěžovatelku z rozhodnutí vzešlých v řízení před správním orgánem kolem jejího minutí příležitosti hlásit se o azyl už v pro to obecně a i pro ni konkrétně „bezpečné“ zemi Polsku, na jehož území se nacházela, byť tu pobývala jen krátce, nejasným, soud v rozsudku k lepšímu pochopení podrobněji doplnil. Pro ministerstvo u kasační stížnosti stěžovatelky směrodatným zůstává, že ani v ní žádnou konkrétní námitkou charakteristika Polska jako třetí bezpečné země není zpochybňována. Z výše uvedených důvodů navrhlo ministerstvo zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v a 16 . Podle ustanovení , ve znění účinném do 31. 1. 2002, se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat. Podle ustanovení citovaného zákona, ve znění účinném do 31. 1. 2002, se takovou zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.

K námitce stěžovatelky, že územím Polska pouze projížděla, Nejvyšší správní soud uvádí, že pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi ( d) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovou zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu . Právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemi původu, ale nikoliv právem vybrat si zemi, ve které bude žadatel o azyl chtít toto své právo uplatnit. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost, zda v této zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Tento názor je konformní i se zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann, Asyl - und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999, s. 90 a násl.).

V daném případě stěžovatelka cestovala do České republiky přes Polsko se svým známým osobním automobilem. Během cesty zastavili několikrát za účelem občerstvení a toalety a při hraničních kontrolách probíhalo všechno normálně, byla jim zkontrolována zavazadla a doklady. Stěžovatelka tedy přišla do styku s polskými orgány, a jak sama vypověděla, nic jí nebránilo, aby požádala o azyl již v této zemi. Měla tedy reálnou možnost požádat o udělení azylu již v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu . Tento zjištěný skutkový stav stěžovatelka nijak nezpochybnila. Ministerstvu ani krajskému soudu tedy není možné vytýkat nezákonný postup, když shledaly žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení .

Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ustanovení kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle ust. , Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ust. ve spojení s přednostně.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , věta první ve spojení s , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. září 2005

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu