Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 494/2004 - 78

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatele: N. X. H., zastoupen JUDr. Janem Jasou, advokátem, se sídlem Jaltská 7, Karlovy Vary, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004, č. j. - 44,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 3. 7. 2002,

č. j. OAM - 879/LE - C11 - ZA04 - 2002, byla žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění (dále jen „“), a současně bylo rozhodnuto, že se azyl podle , 2 a neuděluje a že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu .

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č. j. - 44, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné podle , podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve. Toto právní ustanovení je nutno podle názoru městského soudu přiřadit k těm případům, kdy pro posouzení věci je rozhodné, zda jsou splněny objektivní zákonem stanovené skutečnosti bez ohledu na důvody tvrzené žadatelem o udělení azylu. V případě stěžovatele pak bylo spolehlivě zjištěno, že přicestoval do České republiky v roce 1987 za účelem studia, které nedokončil. Od roku 1989 pobýval na území České republiky bez jakýchkoli dokladů, tedy nelegálně a této skutečnosti si byl vědom. V roce 1997 byl stěžovateli v rámci trestního stíhání uložen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 3. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 1997 trest vyhoštění. O azyl přitom stěžovatel požádal až dne 6. 6. 2002, kdy byl zadržen policií, protože neměl doklady, je tedy podle názoru městského soudu zřejmé, že žádost o udělení azylu podal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění, tedy realizaci trestu, který mu byl uložen pět let předtím, než žádost o azyl podal.

Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, v níž namítá, že stanovisko Městského soudu v Praze nebere v úvahu jeho argumenty, na které se v této kasační stížnosti odvolává, a které spočívají v tom, že se nemůže vrátit do Vietnamu, protože by byl trestně stíhán z důvodu svého pobytu v České republice. Také chce řádně pečovat o své dvě nezletilé děti, které má s českou občankou, jež se o ně vůbec nestará a děti jsou umístěny v dětském domově. Dále stěžovatel poukázal na to, že v České republice se zdržuje již patnáct let, je zde domestikován a je zde na vysoké úrovni dodržování lidských práv oproti Vietnamu. Ve Vietnamu má sice příbuzné, ohledně kterých se jejich příbuzenské vztahy značně ochladily a k těmto příbuzným nemá fakticky žádné závazky. Připouští, že se v České republice zdržoval bez pasu, ale nemohl získat žádné cestovní doklady, protože mu je nechtěla vydat jeho země původu – Vietnam. Poukázal i na skutečnost, že jeho otec je ve Vietnamu vysokým komunistickým funkcionářem a nemá zájem, aby se vrátil do Vietnamu, kde jej čeká vězení. Vzhledem k těmto okolnostem má stěžovatel za to, že jak správní orgán, tak Městský soud v Praze nehodnotily správně význam dané skutkové situace jeho osoby a v důsledku toho nepřijaly ani odpovídající právní stanovisko. Domnívá se, že důvody, kterých se ve své žádosti dovolává, jsou pro udělení azylu dány, a že konstatována měla být i překážka pro vycestování ve smyslu .

Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je podána včas a že je přípustná, přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává důvodů kasační stížnosti vymezených v , (dále jen „“). Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

V předmětně věci Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel požádal dne 6. 6. 2002 v České republice o udělení azylu, když jako důvody uvedl, že zde bydlí již patnáct let, má zde dvě děti s českou občankou a chce zde zůstat a starat se o děti.

Správní orgán vyšel z toho, že stěžovatel se od roku 1989 na území České republiky nacházel nelegálně, o azyl požádal kvůli legalizaci pobytu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění z České republiky, ačkoliv mohl o udělení azylu požádat dříve. S tímto názorem správního orgánu se ztotožnil i městský soud, který vyšel z toho, že je z okolností zřejmé, že stěžovatel žádost o udělení azylu podal proto, aby se vyhnul správnímu vyhoštění. Na základě takto zjištěného skutkového stavu jak správní orgán, tak i městský soud správně dovodily, že se nejedná o důvody vymezené , neboť se nejednalo o pronásledování z tam vymezených důvodů.

V daném případě správní orgán na případ stěžovatele použil tzv. zkráceného řízení o azylovém právu, uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je zakotvena v , přičemž nutně zdůraznit, že naplnění podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení o udělení azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti, aby tak mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění země původu.

V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu obsahuje nejen výrok o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle , ale dále také výrok o neudělení azylu podle , 2 a a stejně tak i o nevztažení překážky vycestování podle . V rámci daného případu je nutno konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc posuzoval) podle (sloučení rodiny) a (humanitární azyl) . Pokud totiž z řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v , pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení

– zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle . Pro rozhodování o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v a je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle . Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle zjišťován není, stává se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle a ) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle (a fakticky je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. - 71). Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí správního orgánu nezabýval, nelze mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatele byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle .

Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , nemůže se v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle , stejně jako vztažení překážky vycestování podle .

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem uváděné skutečnosti nelze akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jeho případě se nejedná o splnění azylově relevantních ustanovení .

Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje za nesprávně a Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo, než kasační stížnost podle zamítnout.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ve spojení s Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že se Ministerstvu vnitra náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. září 2005

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu