Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 509/2004 - 70

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. D., zastoupený JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Holečkova 19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, č. j. - 31, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2003, č. j. OAM-1123/VL-10-P19-2002, rozhodl žalovaný tak, že azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), se neuděluje, a že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že důvodem žádosti o udělení azylu ze strany žalobce je obava z bývalých klientů a legalizace pobytu v ČR.

Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce včas žalobu, ve které uvedl, že žalovaný v řízení porušil ustanovení zákona č. 71/l967 Sb., o správním řízení ( ). K uplatněnému důvodu žalobce uvedl, že v Rusku mu hrozí nebezpečí od bývalých klientů a domnívá se, že policie mu nepomůže. Do roku 1994 pracoval v továrně na zbraně a je vázán mlčenlivostí. Obává se, že v případě návratu by byl podezříván z vyzrazení tajných informací, a že mu proto hrozí vězení. Nesouhlasí se současným politickým režimem v Rusku, kde mafie má velkou moc na úkor obyčejných občanů. Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl dále z důvodu porušení a a a .

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, č. j. - 31, byla žaloba zamítnuta, když soud dospěl k závěru, že žalobcovy potíže neměly žádnou souvislost s jeho politickým přesvědčením, s jeho příslušností k určité rase, národnosti, náboženské nebo sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů a svobod. Obava žalobce uvedená až v žalobě, že mu v jeho vlasti hrozí pronásledování z možnosti vyzrazení tajných informací, nemá v provedených důkazech žádnou oporu. Soud toto tvrzení žalobce posoudil jako nevěrohodné, neboť žalobce se v podané žádosti i v pohovoru o této skutečnosti nezmínil. Krajský soud proto ve shodě se žalovaným konstatoval, že žalobce požádal o azyl zcela účelově s cílem legalizace pobytu na území České republiky. Námitku směřující k neúplně zjištěnému skutkovému stavu krajský soud posoudil jako nedůvodnou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení , (dále jen „ “). Stěžovatel je toho názoru, že ve svém žalobním návrhu dostatečným způsobem popsal důvody, které ho vedly k tomu, aby požádal v ČR o udělení azylu, zejména hrozbu perzekuce ze strany příslušných orgánů KGB, které v důsledku toho, že navrhovatel pracoval v závodě na výrobu zbraní, kde byl stupeň utajení 3, mají a priori nedůvěru k osobám, které se vrací ze zemí EU zpět do Ruska, a je obvyklou praxí, že takové osoby jsou zavírány a perzekuovány i přesto, že tato skutečnost je oficiálními místy Ruska popírána. Stěžovatel dále poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného i krajského soudu ohledně zdůvodnění vztahujícímu se k neudělení azylu ve smyslu . Stěžovatel konečně uvádí, že v uvedené věci nebyl vůbec slyšen, čímž došlo k porušení zákonného práva na řádné slyšení u soudu - , odst. 2 d. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť má za to, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Žalovaný souhlasí s názorem soudu, že stěžovatelova obava z pronásledování pro možné vyzrazení tajných informací nemá v provedených důkazech žádnou oporu, a je proto účelovým tvrzením. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , (dále jen „ “), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ačkoli se stěžovatel v podané kasační stížnosti dovolává pouze důvodu uvedeného v ustanovení , ze znění kasační stížnosti zdejší soud dovodil, že stěžovatel napadl rozhodnutí Krajského soudu v Praze i z důvodu uvedeného v ustanovení

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 12. 2. 2002 podal žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že v souvislosti se svým podnikáním v oblasti realit byl vyzýván svými klienty, aby jim vrátil peníze za koupené byty, protože se jim cena zdála vysoká. Výplatu peněz však odmítl. Byl upozorněn svými známými, že s lidmi, které odmítl, bude mít v budoucnu problémy. Proto se rozhodl odjet v roce 1999 do ČR. O azyl požádal kvůli legalizaci svého pobytu v ČR. Ve vlastnoručně psaném prohlášení dále uvedl, že nějakou dobu pracoval jako realitní agent, a poté, co byl upozorněn některými zákazníky, že již mnoho ví o jejich finančních poměrech, zanechal postupně podnikání v této oblasti a v roce 1998 se po další krizi v Rusku rozhodl odjet ze země. Od svých známých z Moskvy se dozvěděl, že někteří jeho bývalí zákazníci shledali, že jim způsobil škodu, a musí proto být potrestán. V důsledku politických změn v Rusku a v souvislosti s potížemi s bývalými klienty nechce v Rusku zůstat a ani se tam vracet. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR následně vyplynulo, že stěžovatel se během své podnikatelské činnosti v Ruské federaci seznámil s množstvím citlivých informací o výši částek, kterými jeho zákazníci disponovali. Poté, co se dozvěděl, že jeho bývalí klienti zastávají důležité pozice a nevyhovuje jim, že o nich uvedené informace ví, prodal byt a odjel do ČR za účelem pobytu. Měl problémy s lidmi, kterým prodal byty za vyšší cenu, než za kterou byly obvykle prodávány; to byl také důvod, proč musel opustit Ruskou federaci. O žádosti o udělení azylu začal uvažovat, když se mu nepodařilo prodloužit statut dočasně usídleného cizince. Poté, co mu legální pobyt v ČR skončil, požádal o azyl. Uvedl, že vrátit do vlasti se nechce, protože se mu nelíbí, co se v Ruské federaci děje, a nevěří, že se situace změní k lepšímu. Vysvětlil, že by měl problémy s lidmi, se kterými dříve pracoval, že by mu fyzicky ublížili a nemohl by nikde pracovat. Obava z bývalých klientů a legalizace pobytu v ČR jsou jedinými důvody jeho žádosti o udělení azylu v ČR.

Podle ustanovení § 12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení § 14 téhož zákona jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Při rozhodování o udělení azylu je rozhodující existence pronásledování stěžovatele za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněného strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny. Takové okolnosti však stěžovatel v řízení před žalovaným netvrdil ani neprokazoval. Naopak v řízení před správním orgánem uvedl, že jedinými důvody jeho žádosti o udělení azylu v ČR je obava z bývalých klientů a legalizace pobytu v ČR. Tvrzení, že se obává perzekuce ze strany příslušných orgánů KGB, neboť stěžovatel pracoval v závodě na výrobu zbraní a dané orgány mají a priori nedůvěru k osobám, které se vrací ze zemí EU zpět do Ruska, tak vyznívá značně účelově. O podobných skutečnostech se stěžovatel totiž v řízení před správním orgánem vůbec nezmínil. V této souvislosti lze poukázat i na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatele (zde pouze v možnosti vydírání či napadení) je zřejmě bezdůvodná. Za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v , což však není případ souzené věci. Stěžovatel neuvádí, že by se v souvislosti s údajným vyhrožováním soukromých osob na orgány státu obrátil, takže nemůže bez dalšího tvrdit, že by mu případná ochrana ze strany těchto orgánů byla odmítnuta.

K námitce ohledně nedostatečného odůvodnění neudělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že v souvislostech daného případu se nejedná o vadu, která by byla s to založit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Ačkoli lze mít za to, že žalovaný svoje rozhodnutí ve smyslu odůvodnil velmi stručně, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k samotným tvrzením stěžovatele v průběhu řízení a ke zprávám o dodržování lidských práv v Rusku, považuje zdejší soud s ohledem na zákaz libovůle, jež je ústředním aspektem dle něhož je rozhodování žalovaného ve smyslu přezkoumávané, za dostatečné.

Za nedůvodnou je třeba též považovat námitku, že stěžovatel v uvedené věci nebyl vůbec slyšen, čímž došlo k porušení zákonného práva na řádné slyšení u soudu - , odst. 2 d. Z protokolu o jednání založeném v soudním spise pod č. l. 28 vyplývá, že stěžovatel za přítomnosti tlumočníka dostal v průběhu nařízeného jednání možnost přednést svůj žalobní návrh, vyjádřit se k podkladům založeným ve spise a reagovat na doplňující dotazy soudu. Jeho základní práva ve smyslu d tak nebyla v soudním řízení dotčena.

V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán žádný z důvodů uvedených v ustanovení a d) , pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušit, neboť se nejedná o rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, ani nebyla shledána nepřezkoumatelnost rozhodnutí tohoto soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s ji zamítl.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení věty první , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu