Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 179/2005 - 78

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce A. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem Pekařská 12, Brno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2003, č. j. U-695/VL-11-P06-2000, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, č. j. - 43,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta Mgr. Ondřeje Adametze s e u r č u j e částkou 1075 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí nebyl žalobci (dále též „stěžovatel“) udělen azyl podle , a 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “); současně bylo rozhodnuto o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování podle . Žalovaný v odůvodnění uvedl, že důvodem odchodu žalobce z vlasti byly obavy z povolání do bojů v Čečensku, které podle svých slov odmítal z náboženských důvodů, a obava z možného postihu za nenastoupení vojenské služby. Žalovaný uvedl, že obyčejní záložníci do Čečenska povoláváni nejsou, žalobci tedy povolání do bojů nehrozí; pro odůvodněnost obavy z pronásledování je zapotřebí kromě subjektivního prvku pociťování obavy i existence objektivního prvku, žalovaný však nedospěl k závěru, že by státní orgány v zemi původu byly dostatečně informovány o náboženském přesvědčení žalobce, které mu nedovoluje bojovat, a proto požadavek splnění vojenské povinnosti není možné považovat za formu pronásledování z důvodu náboženství. Za těchto okolností nelze eventuální trestní postih za nenastoupení vojenské služby chápat jako formu perzekuce z náboženských důvodů. Proto žalobce nesplnil důvody pro udělení azylu podle . Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle a 2 a a k neexistenci překážky vycestování podle , když uvedl, že neshledal, že by žalobci hrozilo v zemi původu nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, a to ani v důsledku možného uvěznění za nenastoupení vojenské služby. Žalovaný přitom odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Vilvarajah a Costello-Roberts.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, č. j. - 43, byla zamítnuta žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění soud uvedl, že případ žalobce a jím uváděné důvody pro udělení azylu hodnotil žalovaný v souladu s pravidly azylového řízení. Soud uvedl, že z příběhu žalobce neplyne, že by byl dán odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu , neboť přes své náboženské přesvědčení neměl žalobce v osobním ani pracovním životě problémy, o čemž svědčí jeho vysoké postavení v zaměstnání v době odchodu ze země původu. Pro své náboženské přesvědčení nebyl pronásledován ani za tuhého totalitního režimu. Soud neshledal pochybení z hlediska důvodů pro udělení azylu podle . K obecně formulované výtce vůči neudělení humanitárního azylu soud uvedl, že na něj není právní nárok, neboť je výsledkem správního uvážení žalovaného a proto jej soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu; nepřísluší mu přezkoumávat, zda zde humanitární důvody byly či nikoliv. Námitku týkající se překážky vycestování soud neshledal důvodnou s tím, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nelze konstatovat, že by byly dány důvody zakládající překážku vycestování podle , neboť žalobce přes údajný vydaný zatykač cestoval do země původu a zpět do České republiky i poté, co se dozvěděl o údajném vydání zatykače. Ze všech těchto důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Důvody včasné kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v a b) Stěžovatel uvedl, že žalovaný v odůvodnění rozhodnutí poukázal na pasáž Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků, kde se uvádí, že odmítnutí vykonat vojenskou službu může být založené na náboženském přesvědčení a v případě, že je žalobce schopen dokázat, že toto přesvědčení je upřímné, a nebylo vzato v úvahu, může být důvodem pro přiznání statusu uprchlíka. Žalovaný blíže neobjasnil, proč dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal státním orgánům své náboženské vyznání, odůvodnění tohoto závěru není dostatečně přesvědčivé. Přitom stěžovatel odkázal na publikaci Ondruš, R. a kol.: , komentář, Linde Praha a. s., 2003, s. 419, týkající se požadavků na odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jeho náboženské přesvědčení bylo motivem odchodu z armády a dále namítá nesprávné posouzení existence překážky vycestování podle . Nevztažením překážky vycestování se žalovaný dostal do rozporu se i s mezinárodní smlouvou – s Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení i s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Žalovaný sice odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vilvarajah s tím, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení Úmluvy. Podle stěžovatele se však judikatura vyvinula tak, že i pouhé riziko, že bude jednotlivec podroben zacházení zakázanému Úmluvy, stačí k tomu, aby soud konstatoval porušení tohoto ustanovení, je-li takové riziko dostatečně reálné a bezprostřední. Žalovaný se nezabýval tím, jaký trest může být žalobci uložen a jaké poměry panují v ruských věznicích, proto žalobce považuje závěr žalovaného ohledně překážky vycestování za nepodložený a odůvodnění za nepřesvědčivé. Žalovaný zejména neuvedl, jaké informace ze zdrojů, které uvedl, bral v úvahu, jakým způsobem se tyto informace vztahují ke skutečnostem uváděným žalobcem v žádosti o udělení azylu a jak je žalovaný hodnotil, což je v rozporu s spr. ř.; žalobce opět odkázal na výše citovaný komentář . Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, č. j. - 43, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání, neboť má za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu s právními předpisy. Žalovaný uvedl, že v průběhu řízení o udělení azylu bylo objasněno, že důvodem žádosti stěžovatele o udělení azylu je obava z povolání do bojů v Čečensku a obava z postihu v případě nenastoupení vojenské služby. O udělení azylu požádal také z důvodu legalizace pobytu, jelikož mu skončila platnost povolení k pobytu na území České republiky a do Ruska se nechtěl vrátit, neboť má být hledán policií; přitom stěžovatel sám v letech 1997-2000 třikrát navštívil Ruskou federaci. Žalovaný setrvává na tom, že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení azylu a že se vstupem do azylového řízení snažil zlegalizovat pobyt na území České republiky. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.

Kasační stížnost je podle a násl. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody odpovídající a b) ; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle a 3 vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Důvody kasační stížnosti jsou uvedeny v a b) První námitkou stěžovatele je skutečnost, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s tvrzením stěžovatele, že důvodem jeho odchodu z armády a následného vydání zatykače bylo jeho náboženské vyznání, jenž mu bránilo ve výkonu vojenské služby. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný se ve svém rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádal s tvrzeními žalobce, když objasnil, že do bojů na území Čečenska nebyli povoláváni obyčejní záložníci a uvedl, že žalobce neinformoval dostatečným způsobem státní orgány v zemi původu o svém náboženském přesvědčení, jež mu nedovoluje bojovat; proto nelze eventuální trestní postih za nenastoupení vojenské služby chápat jako formu perzekuce z náboženských důvodů. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožnil; stěžovatel navíc v kasační stížnosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti svědčící o tom, že by se tvrzení žalovaného uvedená v napadeném rozhodnutí nezakládala na pravdě. Nejvyšší správní soud neshledal, že by odůvodnění žalovaného vykazovalo stěžovatelem namítané nedostatky. Rozhodnutí žalovaného týkající se této záležitosti shledal Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně v souladu se i s požadavky kladenými spr. ř. na odůvodňování rozhodnutí, neboť z něj je dobře seznatelné, z jakých důvodů – jež byly Nejvyšším správním soudem shrnuty výše – žalovaný neshledal, že by se v daném případě jednalo o pronásledování z důvodu náboženství.

Další námitkou kasační stížnosti je tvrzené nesprávné posouzení právní otázky existence překážky vycestování podle , jakož i nedostatečné odůvodnění tohoto rozhodnutí. Žalovaný pochybil, když při rozhodování o této otázce nevzal v úvahu to, jaký trest žalobci v zemi původu hrozí, jaké poměry panují v ruských věznicích atd. Nejvyšší správní soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí o překážce vycestování žalovaný posoudil v souladu se zákonem, neboť situaci žalobce nebylo možné podřadit pod žádný z důvodů podle ; přitom bylo zohledněno tvrzení žalobce o tom, že bude v zemi původu stíhán za nenastoupení vojenské služby, ale byla zde dána i skutečnost, že žalobce v mezidobí přes tuto hrozbu několikrát vstoupil na území Ruské federace. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že rovněž rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování bylo vydáno v souladu se zákonem a jsou z něj seznatelné důvody, z jakých žalovaný k tomuto závěru dospěl – těmito důvody byla skutečnost, že žalobcova situace nezaložila překážku vycestování ze žádného z důvodů taxativně vymezených v . Proto Nejvyšší správní soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že rozhodnutí žalovaného týkající se neexistence překážky vycestování shledal z výše uvedených důvodů zákonným i vyhovujícím požadavkům na odůvodnění ve smyslu spr. ř. Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvody kasační stížnosti podle a b) nejsou dány.

Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( ). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle a 7 , neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. V případě ustanovení zástupce účastníku řízení platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( , ). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a 1 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů, v souladu s , , a ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2005

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu