Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 352/2004 - 52

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: K. P., zastoupené advokátkou JUDr. Alenou Mrlinovou, se sídlem Výškovická 122, Ostrava - Zábřeh, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2004, sp. zn. ,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 5. 3. 2003, č. j. OAM-1437/AŘ-2001, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 6. 2001, č. j. OAM-3916/VL-11-HA08-2001, o zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle , o azylu.

Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení , (dále jen „ “), čímž namítá vady

řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.

Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že se krajský soud nevypořádal řádně s žalobními námitkami. V jejím případě byly údajně splněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Stěžovatelka připomíná, že po odchodu manžela, který měl potíže s mafií, z Ukrajiny byla pronásledována, obávala se psychických útoků, a proto opustila svou vlast. Polskem pouze projížděla a ani zde nevystoupila z autobusu, když chtěla žít s manželem v ČR a zde požádat o azyl.

Z těchto důvodů stěžovatelka považuje napadený rozsudek krajského soudu za nezákonný a požaduje jeho zrušení a v doplnění kasační stížnosti dále žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 29. 4. 2001 na základě žádosti, v níž je jako důvod uvedeno, že stěžovatelka Ukrajinu opustila z ekonomických důvodů. Uvedla také, že její manžel měl problémy s mafií a po ní mafie chtěla, aby prozradila, kde se manžel schovává, jinak jí bylo vyhrožováno, že ji odvezou do lesa. Na policii nebyla a raději odjela z Ukrajiny. Do ČR přicestovala autobusem přes Polsko. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 12. 6. 2001. I z tohoto pohovoru vyplývá, že stěžovatelka opustila Ukrajinu po výhrůžkách mafie, která od ní chtěla zjistit, kde se ukrývá její manžel. Do ČR přijela v roce 1998, pak se vrátila na Ukrajinu a v roce 2001 přicestovala autobusem přes Polsko znovu do ČR. Autobus stál jen na hraničních přechodech. O azyl v Polsku stěžovatelka nicméně nepožádala, neboť cestovala za svým manželem, který bydlí v ČR. O azyl v ČR požádala poté, co jí vypršela platnost turistického víza. Na Ukrajinu se nechtěla vrátit, neboť se obávala mafie.

Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl výše označeným rozhodnutím ze dne 28. 6. 2001 jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalovaný v tomto zamítnutí uvedl, že stěžovatelce nic nebránilo požádat o azyl již v Polsku, když přes ně cestovala do ČR, přičemž Polsko je nutno shledat ve vztahu ke stěžovatelce třetí bezpečnou zemí ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o azylu, jak žalovaný zjistil z dokumentů vztahujících se k zacházení se žadateli o azyl v Polsku a k lidskoprávní situaci v této zemi obecně. Nelze přitom tvrdit, že by stěžovatelka Polskem pouze projížděla ve smyslu tehdejšího znění ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, a žalovaný neshledal ani překážku vycestování podle jeho § 91. Dále žalovaný nekonstatoval ani podmínky umožňující udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu a nebyla shledána ani přítomnost překážky vycestování, proto žádost stěžovatelky zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, v němž se omezila na nesouhlas s tímto rozhodnutím. Také tento rozklad byl zamítnut, a to výše označeným rozhodnutím ministra vnitra ze dne 5. 3. 2003. V tomto rozhodnutí ministr vnitra shledal, že žalovaný dostatečně zdůvodnil, proč byla stěžovatelčina žádost o azyl zamítnuta jako zjevně

nedůvodná, a ministr vnitra se s tímto zdůvodněním ztotožnil. Stěžovatelka měla možnost požádat o azyl již v Polsku, když se s polskými státními orgány bezesporu setkala při hraniční kontrole. O udělení azylu podle § 13 zákona o azylu stěžovatelka nepožádala, během celého

řízení se nevyskytla žádná okolnost nasvědčující přítomnosti překážky vycestování podle jeho § 91 a nebyl ani důvod pro případné využití jeho § 14.

Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. V této žalobě namítala v obecné rovině nesplnění některých náležitostí správního řízení podle , , a také uvedla, že se domnívá, že nebyly dány podmínky pro zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle zákona o azylu a že naopak splňovala podmínky pro přiznání azylu podle zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování podle tohoto zákona. Krajský soud v Ostravě tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. V tomto rozsudku soud uvedl, že se stěžovatelka minimálně při celních kontrolách dostala do kontaktu se státními orgány Polska, a proto zde mohla požádat o azyl, když Polsko je pro ni nutno považovat za bezpečnou třetí zemi, takže žalovaný postupoval správně, když její žádost o azyl zamítl podle zákona o azylu. Dále krajský soud neshledal stěžovatelkou tvrzená pochybení ve smyslu dodržení zákonných limitů pro správní řízení. Odmítl se zabývat otázkou překážky vycestování, když uvedl, že při zamítání žádosti o azyl pro zjevnou nedůvodnost jsou výroky podle , a zákona o azylu již nadbytečné, neboť mají být použity pouze tehdy, kdy je o žádosti o azyl rozhodováno podle tohoto zákona. Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační stížností.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Stěžovatelka opírá svou kasační stížnost zejména o námitku, že dle svého názoru splňuje podmínky § 12 zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování.

V posouzení této otázky je nutno uvést, že neopodstatněnost přezkoumání překážky vycestování je dána již tím, že stěžovatelka v průběhu celého řízení ani následně během řízení

soudního netvrdila nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se na ní vztahovalo ustanovení § 91 zákona o azylu, které pro shledání překážky vycestování vyžaduje hrozbu toho, aby byl

žadatel o azyl „nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti.“

Ke vztahu § 16 zákona o azylu a jeho § 91 je třeba resumovat závěry obsažené v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu tak, že zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle § 16 tohoto zákona obvykle pojmově vylučuje shledání překážky vycestování, jak bylo ve vztahu k § 16 odst. 1 písm. g) tohoto zákona vysloveno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. (publ. pod č. 409/2004 Sb. NSS). Ve vztahu k ostatním písmenům § 16 odst. 1 zákona o azylu lze pak toto pravidlo přiměřeně aplikovat zejména tehdy, kdy žadatel o azyl neuvádí nic, co by nasvědčovalo tomu, že v případě návratu do země původu bude vystaven hrozbám popsaným v § 91 zákona o azylu. Stěžovatelka přitom na žádné takové skutečnosti obsažené v tomto ustanovení nepoukazovala.

Tím méně pak lze uvažovat o přezkoumávání napadeného správního rozhodnutí pohledem § 12 zákona o azylu. Takový přezkum je totiž ve vztahu k rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. e) vyloučen již samotnou systematikou zákona o azylu. V tomto smyslu se ke vztahu těchto dvou ustanovení již Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. (publ. pod č. 349/2004 Sb. NSS), kde uvedl: „Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v , o azylu, stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou taxativně stanoveny v a 16 zákona o azylu. Pokud podmínky vymezené v ustanovení zákona o azylu, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, jsou splněny, není namístě zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle zákona o azylu, protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno.“ Nejvyšší správní soud veden principem respektování své judikatury nemůže než vycházet z tohoto stanoviska a odmítnout také tuto stěžovatelčinu námitku, vztáhnutelnou jistě na ustanovení zákona o azylu jako celek.

Stěžovatelka dále poukazuje na hrozby, jimž byla na Ukrajině vystavena, stejně jako na fakt, že Polskem pouze projížděla, čímž zpochybňuje správnost aplikace § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu provedené žalovaným, ministrem vnitra a krajským soudem.

K použití předmětného ustanovení zákona o azylu Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí

země obsahuje ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního

občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle

mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

K výkladu tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. (publ. pod č. NSS), na nějž odkazuje správně i krajský soud a kde zdejší soud uvedl, vykládaje pojem „projíždí třetí bezpečnou zemí“, který již v současné podobě zákona o azylu není po novele zákona o azylu účinným od 1. 2. 2002 obsažen, byl ovšem v daném zákoně v době rozhodování žalovaného: „Pojem „projíždí“ příslušnou zemí ve smyslu ustanovení , o azylu, v původním znění je nutno vykládat zúženě, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody. Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí země ve smyslu citovaného zákona. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však právem vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.“

V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatelka tato zjištění nezpochybňuje, naopak vyplývají z jejích tvrzení uvedených při pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu), že stěžovatelka do České republiky přicestovala autobusem, jedoucím z Ukrajiny do ČR přes Polsko, přičemž byla podrobena kontrolám na polských hranicích. Stěžovatelka tedy mohla požádat o azyl při tomto kontaktu s pohraničními orgány. Navíc sama v pohovoru výslovně uvedla, že jí nic nebránilo požádat o azyl již v Polsku a pro Českou republiku se rozhodla proto, že zde již pobývá její manžel. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka měla reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu ve spojení s , a že proto žalovaný nikterak nepochybil, když shledal její žádost o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení; tím spíše nepochybil ve světle kasačních důvodů krajský soud, když rozhodnutí žalovaného k žalobě nezrušil.

Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení , neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány vady řízení spočívající v tom, že by skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu ve spisech.

Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2005

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu