Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 293/2004 - 76

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: O. O., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 17. 5. 2004, č. j. OAM-305/LE-B03-B02-2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2004, č. j. -27,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2004 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce obecně namítl, že správní orgán porušil , , , a . Skutkové okolnosti k takto tvrzeným vadám řízení neuvedl a navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2004; přisvědčil přitom žalovanému v posouzení důvodu, pro nějž žalovaný zamítl žalobcovu žádost jako zjevně nedůvodnou. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce přicestoval do České republiky již v srpnu 2003; když jej v dubnu 2004 zadržela policie, vstoupil do azylového řízení. Jako důvod své žádosti o udělení azylu uváděl obavy z příslušníků mafie, kteří mu vyhrožovali, protože nebyl s to uhradit škodu na jejich autě, jež neúmyslně poškodil. Tyto skutečnosti nesvědčí ani podle krajského soudu o tom, že by žalobce ve své vlasti mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu; žalovaný tak postupoval správně.

Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v , (dále jen „“), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel se domnívá, že jsou u něj dány důvody pro udělení azylu podle zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a členové těchto struktur jej z tohoto důvodu pronásledují. Upozornil na to, že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka mohou být za pronásledování považovány i diskriminační činy soukromých osob, pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit nebo nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.

Dále se stěžovatel dovolával kasačního důvodu obsaženého v Žalovaný podle něj provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi omezeným možnostem stěžovatele coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to [ ], že nepřezkoumal dodržení procesních předpisů ze strany žalovaného, ačkoli žalovaný provedl nedostatečné dokazování a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Konečně napadl i to, že správní orgán ani soud u něj neshledaly překážku vycestování, resp. se její existencí vůbec nezabývaly, i přesto, že stěžovatel bude po návratu do vlasti vystaven administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost není důvodná.

Nejprve je třeba uvést, že stěžovatelova kasační stížnost obsahuje řadu nových skutečností (tj. nezahrnutých v žalobě a uplatněných až po vydání rozhodnutí krajského soudu) – pronásledování stěžovatele pro jeho příslušnost k sociální skupině nečlenů zločineckých struktur, nečinnost státu původu, který takové pronásledování toleroval (společně s odkazem na čl. 65 metodologické Příručky), omezené možnosti stěžovatele obstarat si důkazy o tom, že byl pronásledován, hrozba administrativní šikany v případě návratu stěžovatele na Ukrajinu. K těmto skutečnostem však Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti nepřihlíží ( ).

Rovněž některé z právních důvodů, s nimiž se stěžovatel obrací na Nejvyšší správní soud, nebyly uplatněny v řízení o žalobě, ač uplatněny být mohly, a objevují se poprvé až v kasační stížnosti: tak je tomu u námitky, podle níž rozhodující orgány při hodnocení stěžovatelovy situace mylně neužily ustanovení zákona o azylu, jakož i u námitky nesprávného (resp. chybějícího) hodnocení existence překážky vycestování. Takové důvody jsou v řízení o kasační stížnosti nepřípustné ( ). Totéž platí i o námitkách, podle nichž žalovaný provedl v řízení o stěžovatelově věci nedostatečné dokazování a jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno: krajský soud sice vyšel stěžovateli maximálně vstříc a takto obecná tvrzení uvedená již v žalobě přezkoumal coby žalobní body, ovšem požadavky na náležitosti kasační stížnosti neumožňují soudu v kasačním řízení taková holá konstatování považovat za stížní body. Je z nich patrné pouze to, že stěžovatel namítá jisté typové, nekonkretizované vady řízení před správním orgánem; jako skutečné námitky, resp. stížní body, podle , by je však bylo možno přezkoumat jen tehdy, kdyby byly doplněny popisem konkrétního pochybení, kterého se žalovaný podle stěžovatelova názoru dopustil. Takovéto upřesnění obecně namítané vady však v kasační stížnosti chybí.

K přezkoumání tak z poměrně obsáhlé kasační stížnosti zbývá pouze námitka, jíž stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nepřezkoumal postup žalovaného ve správním řízení z hlediska procesních předpisů; ta však není důvodná. Stěžovatel ve své žalobě namítl četné vady správního řízení, ovšem pouze v obecné rovině. I když v zásadě je třeba trvat na tom, aby i v žalobním řízení byly odkazy na údajně porušená ustanovení právního předpisu doplněny o konkrétní skutkové okolnosti, krajský soud se přiklonil k výrazně extenzivnímu pojetí žalobního bodu a shledal stěžovatelovy námitky způsobilými k věcnému přezkoumání. Navzdory krajně obecné formulaci žaloby se poté soud s pomocí správního spisu důkladně věnoval postupu žalovaného v řízení o stěžovatelově věci. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný si od stěžovatele opatřil dostatek informací o jeho situaci v zemi původu, a to jednak formou žádosti o udělení azylu (doplněné vlastnoručním prohlášením o důvodech žádosti), jednak formou pohovoru. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl řádně poučen o způsobu vedení pohovoru, a mohl tak žalovanému sdělit všechny skutečnosti, které pro posouzení své žádosti pokládal za potřebné. Bylo tak na něm, co žalovanému sdělí, neboť jen on sám byl s to popsat svou vlastní situaci, a žalovaný se všemi jeho sděleními zabýval; nebyl přitom povinen poučovat stěžovatele o tom, jaké důkazy by měl poskytnout. Co se pak týče samotného rozhodnutí ve stěžovatelově věci, žalovaný v jeho odůvodnění využil všech informací získaných od stěžovatele, a v tomto směru mu tedy nelze nic vytknout. Soud dále shledal, že rozhodnutí je založeno na podkladech soustředěných ve správním spisu. Ty svědčí o tom, že pronásledování stěžovatele ze strany soukromých osob nebylo motivováno žádnou z okolností uvedenou v § 12 zákona o azylu, a závěry žalovaného o zjevné nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti tak z těchto podkladů logicky vyplývají. Jak je vidno, krajský soud se zabýval všemi podstatnými aspekty správního řízení a v něm vydaného rozhodnutí, jak to jen v mezích obecně formulovaných žalobních bodů bylo možné, a své přezkumné povinnosti tak plně dostál.

Stěžovatel se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu

č. j. -80