Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 190/2004 - 45

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: S. M., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2002, č. j. OAM-800/CU-06-C10-2001, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 31. 3. 2004, č. j. -34,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2002, č. j. OAM-800/CU-06-C10-2001, žalovaný neudělil žalobkyni azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně namítla nesprávné posouzení skutkového stavu věci. Po návratu do země původu by byla vystavena pronásledování a násilí. Dále požádala o udělení humanitárního azylu. Navrhla zrušení rozhodnutí žalovaného.

Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2003.

Ve včas podané kasační stížnosti proti zamítavému rozsudku městského soudu žalobkyně požádala o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti.

K výzvě soudu ze dne 8. 1. 2004 žalobkyně předložila vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ ze dne 22. 1. 2004, z něhož vyplynulo, že nemá žádné příjmy, závazky, ani žádný majetek.

Následně ji soud vyzval, aby ve lhůtě tří dnů sdělila, v čem spočívají náklady spojené s jejím pobytem na území ČR, jejich výši, prostředky, z nichž jsou hrazeny a způsob získávání těchto prostředků. Na tuto výzvu žalobkyně nereagovala.

Usnesením ze dne 31. 3. 2004 městský soud návrh žalobkyně na ustanovení zástupce zamítl. V odůvodnění konstatoval, že v odpovědi na výzvu ke zjištění splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků žalobkyně neuvedla žádné příjmy či osobní majetek. Ze správního spisu však vyplynulo, že je hlášena k pobytu mimo azylové středisko, přičemž podle § 43 zákona o azylu si žadatel o udělení azylu hlášený k pobytu mimo pobytové středisko hradí náklady spojené s pobytem na území z vlastních prostředků. Žalobkyně tak nepochybně musí mít příjmy nebo majetek, ze kterých tyto náklady hradí. Na výzvu soudu, aby tyto příjmy specifikovala, však žalobkyně neodpověděla. Soud proto žalobkyní uváděné údaje o výši příjmů považoval za nevěrohodné a dospěl k závěru, že skutečnosti odůvodňující osvobození od soudních poplatků neprokázala. Návrh na ustanovení zástupce proto zamítl.

Proti tomuto usnesení žalobkyně (dále též stěžovatelka) brojila včasnou kasační stížností založenou na důvodu podle Odkázala na d, podle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel podle zastoupen advokátem. V dané věci stěžovatelka není zastoupena advokátem a sama rovněž nemá právnické vzdělání. Povaha rozhodnutí, proti němuž kasační stížnost směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se řízení o kasační stížnosti končí. Za situace, kdy předmětem přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů, by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body ( ) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.

Podle d má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tato ústavní kautela se nepochybně vztahuje i na řízení před správními soudy. Její hlavní význam však tkví v povinnosti uvedených orgánů nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci. Základní procesní předpisy (, trestní řád, ) pak za určitých podmínek zakotvují i právo na ustanovení zástupce soudem [srov. písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech].

Povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení o kasační stížnosti - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (, o advokacii, ), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek, apod.). Je totiž věcí státu a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. , in Sb. n. u. ÚS, svazek č. 10, usnesení č. 20, str. 409).

Pro ustanovení zástupce soudem stanoví několik podmínek ( ): především musí být dány předpoklady pro osvobození navrhovatele od soudních poplatků. Další podmínkou je splnění předpokladu, aby ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně práv navrhovatele.

Pro závěr, zda jsou u účastníka dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, jsou významná hlediska uvedená v (dle tohoto ustanovení účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků; dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne). Naopak je nepodstatné, zda jde o řízení, které je od soudních poplatků osvobozeno ( zákona ČNR č. , o soudních poplatcích), nebo zda je od těchto poplatků účastník osvobozen ze zákona ( uvedeného zákona).

V daném případě soud zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z důvodu neprokázání předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na navrhovateli a soud zde nepostupuje z úřední povinnosti. Mezi tvrzením stěžovatelky obsaženým ve formuláři „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ ze dne 22. 1. 2004, že nemá žádné příjmy ani majetek, a okolností jejího pobytu mimo pobytové středisko, z čehož vyplývá povinnost hradit si náklady spojené s pobytem na území ČR z vlastních prostředků, s výjimkou zdravotní péče (§ 43 odst. 1 zákona o azylu), vznikl zjevný logický rozpor. Na výzvu městského soudu k odstranění tohoto rozporu však stěžovatelka ve stanovené lhůtě ani později nereagovala. Za této situace městský soud nemohl její žádosti o ustanovení zástupce vyhovět, neboť nesplnila jeden z předpokladů rozhodných pro posouzení této žádosti, nedoložila totiž, že nemá dostatečné prostředky.

V daném případě krajský soud zamítl žádost stěžovatelky již s ohledem na skutečnost, že neprokázala nedostatek prostředků a tedy u ní nebyly zjištěny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Za této situace nebylo třeba zkoumat naplnění další podmínky, tedy potřebnosti k ochraně stěžovatelčiných práv.

Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti ( ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle za použití Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu