Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 132/2005 - 46

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: V. Z., zast. advokátkou JUDr. Janou Mikulovou, se sídlem AK Stodolní 17, Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2005, č. j. – 21,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 8. 2004, č. j. OAM-2489/VL-20-08-2004 byla jako zjevně nedůvodná dle , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, výše označeným rozsudkem krajského soudu, která byla zamítnuta.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce - nyní stěžovatel ( ) v zákonné lhůtě dle kasační stížnost, v níž uplatňuje důvod dle , . Namítá, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu dle , minimálně pro vztažení překážky vycestování dle zákona. Uvádí, že poté, co se vrátil z Ukrajiny do České republiky

se zde oženil a s manželkou, která je českou občankou vychovává jejího syna. Obává se, že pokud by vycestovali společně na Ukrajinu, byli by manželka a syn vystaveni ponižování z důvodu jiné národnosti a vystaveni nedůstojným životním podmínkám. Je přesvědčen, že naplnil podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona, požaduje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku.

Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost podané kasační stížnosti a navrhuje její zamítnutí.

Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením ve spojení s přednostně.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ze správního spisu pak vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu dne 28. 7. 2004. Uvedl, že od roku 1996 pravidelně odjížděl za prací do České republiky, v roce 2002 mu zde bylo uděleno vyhoštění na tři roky, proto byl nucen vycestovat na Ukrajinu, v březnu 2003 opět přicestoval za prací, rozhodl se zde uzavřít manželství s českou občankou. Jelikož mu končí platnost víza, rozhodl se požádat o azyl, aby zde prozatím takto legalizoval pobyt. V pohovoru, konaném dne 3. 8. 2004, vedeném v ruském jazyce, stěžovatel znovu uvedl důvody, pro které o azyl požádal, dále uvedl, že na Ukrajině si nebyl schopen vlastními silami zabezpečit zaměstnání, přes sliby mu žádné místo v oboru nebylo nabídnuto. Od roku 2002 byl registrován na úřadu práce, nepobíral ani sociální dávky. V ČR se rozhodl oženit, potřeboval však potvrzení z Ukrajiny, že je zde rozveden. Bylo mu sděleno, že potřebný doklad mu může být vydán až poté, co bude mít legalizován pobyt v České republice. Vstupem do azylového řízení se chtěl vyhnout tíživé ekonomické situaci na Ukrajině a legalizovat pobyt v České republice. V případě návratu se ničeho neobává, žádné problémy se státními orgány neměl. Jiné důvody neuvedl.

Krajský soud v Ostravě dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy že stěžovatel neuvedl v řízení o udělení azylu žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení a žalovaný tedy nepochybil, když žádost stěžovatele zamítl jako zjevně neodůvodněnou dle .

Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. , o pobytu cizinců na území ČR.

Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.

Dle se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v tohoto zákona.

Nejvyšší správní soud se v případě stěžovatele ztotožňuje s hodnocením a závěry Krajského soudu v Ostravě, který byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením rozsahem a důvody podané žaloby a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Důvody uváděné stěžovatelem, a to ekonomické problémy a snaha legalizovat pobyt v České republice, aniž by stěžovatel jakkoli zmiňoval své pronásledování pro svou politickou příslušnost a angažovanost, pro svou rasu, národnost náboženství nebo příslušnost k určité sociální skupině, nejsou relevantními důvody pro udělení azylu. Žalovaný proto nepochybil, zamítl-li žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou.

Dle se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle vylučuje posouzení žádosti podle téhož zákona. Pokud v řízení vyplynula nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v zákona, nepochybil správní orgán, zamítl-li žádost jako zjevně nedůvodnou, aniž by zkoumal další důvody pro udělení azylu. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci, bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle , resp. a . Protože pro rozhodování o udělení azylu podle , resp. zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle a tento důvod při postupu dle není zjišťován, nemůže správní orgán posuzovat ani naplnění důvodů pro udělení azylu dle . Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu rozhodovat správnímu orgánu, nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem.

Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je pak zřejmé, že se soud řádně zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezována. Postup žalovaného byl tak naprosto korektní a jako takový jej soud I. stupně i vyhodnotil.

Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele byla zamítnuta dle jako zjevně nedůvodná, nezabýval se soud námitkami stěžovatele ohledně posouzení neexistence překážky vycestování.

Rozhodnutí žalovaného i kasační stížností napadený rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu se zákonem; tvrzené důvody dle Nejvyšší správní soud neshledal nedůvodnými.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (, ).

V Brně dne 22. srpna 2005

JUDr. Václav Novotný

předseda senátu