Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 Azs 344/2004 - 45.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Azs 344/2004 - 45
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: H. K., zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 14 Az 452/2003 - 23 ze dne 18. 3. 2004,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-4050/VL-11-04-TZ-2003 ze dne 12. 9. 2003. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon) , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon “) zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť stěžovatelka přišla ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi. Soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná. Správní orgán podle něj zjistil dostatečně skutkový stav věci a věc náležitě posoudil. Měl za prokázané, že stěžovatelce nic nebránilo podat žádost o azyl v Polsku, přes jehož území asi deset hodin projížděla a s jehož celníky se setkala. Správní orgán podle soudu předložil dostatek důkazů o tom, že Polsko lze považovat za bezpečnou třetí zemi, a protože nebylo prokázáno, že v případě stěžovatelky tento stát nelze za takovou zemi považovat, byly podle něj splněny podmínky pro rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky jako zjevně nedůvodné ve smyslu § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona . Z uvedených důvodů krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) , b) a d) s. ř. s. s. ř. s. Naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a sice zda je možno na její případ vztáhnout § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona . Je totiž přesvědčena, že neměla v Polsku reálnou šanci o azyl požádat. Pokud by požádala o azyl v okamžiku vstupu do Polska, nebyla by zřejmě do země vůbec vpuštěna. V průběhu cesty nebylo možno žádost o azyl podat, protože autobus zastavil pouze jednou, a to na odlehlém místě, kde nebylo vůči komu takový úkon provést. Na hraničním přechodu s Českou republikou proběhla pasová kontrola velmi neformálně, takže ani zde neměla reálnou šanci o azyl v Polsku požádat, a proto tak učinila až v České republice. Naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. stěžovatelka spatřuje v tom, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného stavu nebylo možno ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný podle stěžovatelky nerespektoval její situaci, že jako účastník azylového řízení měla jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, když krajský soud tuto skutečnost nechal zcela bez povšimnutí. Naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. spatřuje stěžovatelka v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovatelka je přesvědčena, že i v případě, kdy neuvedla konkrétní skutkové důvody pro svá tvrzení o porušení procesních pravidel, měl krajský soud přezkoumat správní rozhodnutí a řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Žalovaný se měl porušení procesních pravidel dopustit minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedl dokazování ve věci. Shledává rovněž rozpor rozhodnutí s § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. , o správním řízení (správní řád) správní řád ), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád správní řád “). Stěžovatelka nesouhlasí ani se způsobem, jakým se soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Soud podle ní přehlíží, že stěžovatelka nepovažuje svůj návrat do domovské země vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie za bezpečný. Na Ukrajině jí hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Po zjištění státních orgánů, že požádala v České republice o azyl, bude stěžovatelka podrobena persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů, přičemž v této souvislosti odkázala na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002. Stěžovatelka se tedy domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování, kterými se žalovaný ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly. S ohledem na uvedené důvody stěžovatelka navrhla Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti, neboť potřebuje být nadále přítomna v České republice, aby mohla uplatňovat svá procesní práva u soudu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že důvodem žádosti stěžovatelky o azyl byly problémy s jejím manželem, který ji vyháněl z bytu a odmítal ji živit. Do České republiky stěžovatelka přicestovala z Ukrajiny autobusem přes Polsko. Na ukrajinské straně hraničního přechodu s Polskem řidič vzal pasy a odnesl je ke kontrole, na polské straně celník vešel do autobusu a kontroloval doklady. Stěžovatelka potvrdila, že se osobně setkala s polskými celníky. Přejezd území Polska trval asi deset hodin. Během cesty měli v Polsku dvě zastávky, a to na čerpacích stanicích, kdy stěžovatelka vystoupila z autobusu na toaletu. V Polsku nepožádala o azyl, neboť měla vízum do České republiky, kde má i své přátele. Stěžovatelka však potvrdila, že jí nic nebránilo vystoupit z autobusu a požádat o azyl v Polsku. Na hranicích s Českou republikou pak jak polský, tak český pohraničník vstoupili do autobusu, kde zkontrolovali doklady a zavazadla. Stěžovatelka potvrdila, že v Polsku neměla žádné konkrétní potíže s tamními orgány, soudy či policií a nikdo jí tam nebránil ve volném pohybu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě byly dány důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatelky jako nedůvodné z důvodu uvedeného v § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona . Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno, že stěžovatelka přišla z Polska, tedy ze státu, který lze považovat za třetí bezpečnou zemi ve smyslu § 2 odst. 2 cit. zákona, a naopak nebylo prokázáno, že v jejím případě Polsko za takovou zemi považovat nelze. Pokud jde o námitku, že stěžovatelka územím třetí bezpečné země pouze projížděla a že neměla reálnou možnost zde požádat o azyl, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou konstantní judikaturu vztahující se k právní úpravě azylového řízení před novelou azylového zákona provedenou zákonem č. 2/2002 Sb. Z ní vyplývá, že cizinec má o azyl požádat v třetí bezpečné zemi, jíž při cestě do České republiky byť jen projížděl, nebyl-li fyzicky omezen v možnosti zde o azyl požádat, neboť právo na azyl není právem na výběr země, kde by žadatel o azyl chtěl žít. Azylové řízení je do značné míry založeno na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody (srov. judikát Nejvyššího správního soudu uveřejněný pod č. 18/2003 Sb. NSS). Cizinec tedy měl i za účinnosti původního znění azylového zákona o azyl požádat v třetí bezpečné zemi, jíž projížděl při cestě do České republiky a v níž nebyl fyzicky omezen v možnosti o azyl požádat. Tento princip platí po změně dikce § 2 odst. 2 azylového zákona provedené zákonem č. 2/2002 Sb. tím spíše. Závěr o tom, že Polsko je třetí bezpečná země ve smyslu cit. ustanovení a že stěžovatelka měla při jejím průjezdu příležitost o azyl požádat, má oporu ve správním spise, mj. i v tvrzení stěžovatelky ve správním řízení. Na tom nic nemění ani argumentace stěžovatelky uvedená v kasační stížnosti o nebezpečí zamezení vstupu do Polska v případě žádosti o azyl na ukrajinsko-polské hranici – o azyl totiž mohla požádat nejen tam, nýbrž též na polsko-české hranici, kde se rovněž setkala s polskými úřady. Stěžovatelka ve správním řízení potvrdila, že jí nic nebránilo, aby v Polsku požádala o azyl, že jí nikdo nebránil svobodně se v Polsku pohybovat a že neměla žádné problémy s tamními státními orgány. Rovněž skutečnost, že v místech, kde autobus v Polsku zastavil, se nenacházel žádný správní orgán, jež by byl připravený přijmout její žádost o azyl, není z hlediska posouzení aplikace § 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 2 cit. zákona relevantní; hodlá-li cizinec požádat v jiné zemi o azyl, musí být připraven překonat jisté překážky. Stěžovatelce nic nebránilo v době přestávky kontaktovat relevantní polské státní orgány, a to i když se zrovna v místě přestávky v době jejího uskutečnění nenacházely. Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že žalovaný správní orgán dospěl ke správnému závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. e) cit. zákona. Jsou-li ve správním řízení splněny podmínky pro zamítnutí žádosti žadatele o azyl jako zjevně nedůvodné, protože tato osoba přišla ze třetí bezpečné země, pak je nerozhodné, jaké důvody vedou žadatele k žádosti o azyl, resp. zda by tyto důvody, nebyly by-li splněny podmínky aplikace § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona , mohly být relevantní z pohledu § 12 cit. zákona.
Shledáno rovněž nebylo naplnění důvodu podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. , konkrétně že žalovaný provedl dokazování nedostatečným způsobem. Tuto námitku stěžovatelka dále nekonkretizuje, resp. pouze uvádí, že měla ve svém postavení omezené možnosti označit důkazy o své perzekuci. Podle Nejvyššího správního soudu je třeba mít za to, že hodlá-li žalovaný přijmout rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona , musí být jeho dokazování zaměřeno na prokázání skutečností rozhodných pro aplikaci cit. ustanovení a nikoliv např. na prokázání skutečností rozhodných podle § 12 cit. zákona. Z rozhodnutí žalovaného, jakož i ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný si opatřil dostatečné důkazy ohledně toho, že podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatelky o udělení azylu podle § 16 odst. 1 písm. e) cit. zákona jsou splněny. Ostatně stěžovatelka sama ve správním řízení potvrdila, že v Polsku z autobusu dvakrát vystoupila a že jí nic nebránilo v možnosti požádat o ochranu podle tamního azylového práva. Rovněž splnění druhé podmínky, tj. skutečnosti, že Polsko lze považovat za třetí bezpečnou zemi, je v rozhodnutí dostatečně odůvodněno, mj. i s využitím informací o azylovém právu v Polsku a s odkazem na zprávy ministerstev zahraničních věcí České republiky a USA. Za takových okolností nelze považovat uvedenou námitku za důvodnou, neboť postavení stěžovatelky ve správním řízení na její schopnost a možnost předložit důkazy rozhodné z hlediska aplikace cit. ustanovení vliv mít nemohlo.
Dále stěžovatelka dovozuje existenci důvodu podání kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. , neboť soud se podle jejího názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Nejvyšší správní soud předně poukazuje, že námitka porušení § 47 odst. 3 správního řádu není v kasační stížnosti žádným způsobem blíže specifikována. Po zjištění, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je uvedeno, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona , jaké úvahy byly při hodnocení důkazů vedeny a na základě kterých právních předpisů bylo rozhodováno, neshledal soud tuto námitku stěžovatelky důvodnou. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán ve správním řízení provedl podle zjištění soudu dostatečným způsobem dokazování, jehož výsledky se promítly do odůvodnění správního rozhodnutí, není zřejmé, jakého pochybení se měl krajský soud dopustit, a proto Nejvyšším správním soudem nebyla shledána ani existence důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s.
K námitce nesprávného posouzení existence překážky vycestování Nejvyšší správní soud konstantně uvádí, že v případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 azylového zákona , je výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu § 91 cit. zákona výrokem nadbytečným. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 odst. 1 písm. e) cit. zákona nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu § 28 tohoto zákona, neboť za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl (srov. judikát uveřejněný pod č. 409/2004 Sb. NSS). V rozhodnutí žalovaného výrok o existenci či neexistenci překážek vycestování obsažen správně není a krajský soud se touto otázkou správně nezabýval. Proto Nejvyšší správní soud námitce nesprávného posouzení existence překážky vycestování přisvědčit nemohl.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené tedy obdobně jako krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo v souladu s § 16 odst. 1 písm. e) azylového zákona , ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti, a proto kasační stížnost dle § 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé a rovněž s přihlédnutím k § 78b odst. 1 azylového zákona , podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. ). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. ).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu