Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 281/2004 - 135

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: I. K., zastoupeného JUDr. Hanou Fučíkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, náměstí bratří Synků 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2003 č. j. OAM-2572/AŘ-2001, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2004 č. j. – 41,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně advokátce JUDr. Haně Fučíkové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2004 č. j. – 41 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 4. 2003 č. j. OAM-2572/AŘ-2001, kterým byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 10. 2001 č. j. OAM-10099/VL-07-05-2001 o neudělení azylu podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování dle téhož zákona. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze shrnul dosavadní řízení ve věci a mimo jiné uvedl, že správní orgány obou stupňů se zabývaly tvrzenými důvody žalobce a správně dovodily, že žalobce ani netvrdí pronásledování z některého důvodu v zákoně uvedeného. Tvrzené ekonomické potíže hodnotily ve vztahu k situaci v zemi původu a rovněž jako významnou skutečnost zhodnotily vlastní motivaci podání žádosti o azyl, když sám žalobce potvrdil, že o azyl požádal až poté, co mu vypršelo turistické vízum a snažil se tak zlegalizovat zde svůj další pobyt. Městský soud v Praze neshledal hodnocení skutkového stavu věci žalovaným v rozporu se zákonem, za relevantní důvod k udělení azylu pak není možno uznat ani důvod tvrzený až před soudem, totiž, že žalobce a jeho nynější družka jsou různého vyznání (on pravoslavný, ona muslimka) a že by nebyli přijati příbuznými v žádném z jejich domovských států (Ukrajina a Ruská federace).

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení , (dále jen „ “). Stěžovatel spatřuje nepřesnost a neúplnost skutečného stavu věci v tom, že nebylo reagováno na to, že od doby rozhodnutí správního orgánu I. stupně došlo ke změně jeho poměrů a tedy do určité míry i ke změně v důvodech žádosti o azyl. Stěžovatel uvedl, že již nežije s českou přítelkyní, ale jako druh s ruskou občankou, s níž má syna, který se narodil v České republice. Družka stěžovatele vyznává muslimskou víru, stěžovatel je pravoslavného vyznání a v zemi jeho původu není možný sňatek mezi takovými osobami, přičemž stěžovatel chce uzavřít manželství, protože mu na rodině a jejím udržení záleží. Stěžovatel má za to, že tyto jeho obavy lze podřadit pod ustanovení a vykládat je jako odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. Městský soud v Praze dle stěžovatele pochybil, když rozhodnutí žalovaného nezrušil. Stěžovatel navrhuje rozsudek soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.

Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek Městského soudu v Praze, byly vydány v souladu s právními předpisy, a odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele. Dle názoru žalovaného může stěžovatel sotva namítat, že ve správním řízení nebylo přihlédnuto ke změně jeho osobních poměrů (k tomu, že jeho přítelkyně je Ruska a vyznává islám), když sám o této skutečnosti hovořil až při ústním jednání před Městským soudem v Praze. Soud při přezkoumávání správního rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ), navíc stěžovatelem předkládaný důvod – uzavřít sňatek z osobou odlišného vyznání – je z hlediska azylových důvodů irelevantní. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 12. 10. 2001 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém uvedl, že vlast opustil dne 24. 6. 2001 z důvodu práce. O azyl stěžovatel požádal, protože si v České republice našel přítelkyni a chtěl by se s ní oženit, ve vlasti neměl žádné problémy. Stěžovatel také uvedl, že nechce na území České republiky pobývat nelegálně, chce zde v klidu pracovat. Dne 18. 10. 2001 v pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu stěžovatel uvedl, že ve vlasti nemohl nalézt zaměstnání, proto přijel pracovat do České republiky, jiné důvody jej k odchodu z vlasti nevedly, v případě návratu se stěžovatel ničeho neobával. Na závěr pohovoru stěžovatel přisvědčil, že důvodem jeho žádosti o azyl byly ekonomické potíže ve vlasti a snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.

Součástí správního spisu jsou také části Zpráv o dodržování lidských práv za roky 1999 a 2000 na Ukrajině Ministerstva zahraničích věcí Spojených států a informace o Ukrajině Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podanou kasační stížností stěžovatel uplatnil důvod uvedený v ustanovení , tedy tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Stěžovatel spatřuje nepřesnost a neúplnost zjištěného skutkového stavu věci v tom, že nebylo reagováno na to, že došlo ke změně jeho poměrů a tím i do určité míry ke změně důvodů žádosti o azyl, když již nežije s českou přítelkyní, ale žije jako druh s ruskou občankou, s níž má syna, a protože družka je muslimka a stěžovatel je pravoslavného vyznání, nemohou uzavřít sňatek ve stěžovatelově vlasti. Podle názoru stěžovatele Městský soud v Praze pochybil, když rozhodnutí žalovaného nezrušil.

Podle ustanovení se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci řízení o udělení azylu provedl žalovaný i správní orgán I. stupně řádné dokazování dle ustanovení , když si opatřily dostatek podkladů pro rozhodnutí, přičemž vycházely zejména z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu a v protokolu k tomuto návrhu a z informací o Ukrajině Ministerstva zahraničích věcí Spojených států a Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Na základě opatřených podkladů zjistily oba správní orgány přesně a úplně skutkový stav věci v souladu s ustanoveními , a , který rozebraly v kontextu platné právní úpravy a dospěly k závěrům uvedeným v rozhodnutích. Po posouzení situace v zemi původu stěžovatele a zejména s přihlédnutím k jím uváděným důvodům, pro které v České republice o azyl požádal (ekonomické potíže stěžovatele ve vlasti, jeho snaha pracovat v České republice a legalizovat si zde pobyt), nevyšlo najevo, že stěžovatel byl ve vlasti pronásledován nebo mohl mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení . Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgán I. stupně a žalovaný se v odůvodnění svých rozhodnutí s možnou aplikací ustanovení dostatečným způsobem vypořádaly, podrobně popsal průběhy řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska, čímž vyhověly požadavkům stanoveným v . Rovněž Městský soud v Praze vycházel z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí, ve věci provedl řádné dokazování a dospěl ke stejným právním závěrům jako žalovaný, a správně rozhodnutí žalovaného nezrušil. Nejvyšší správní soud se s postupem Městského soudu v Praze ztotožňuje a v řízení neshledal vadu ve smyslu ustanovení

Co se této námitky stěžovatele týče, Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou ještě připomíná, že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle příslušných ustanovení , jen tehdy, jestli žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v těchto ustanoveních uvedené. Z žádného zákonného ustanovení však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. O výše citované skutečnosti se však stěžovatel zmínil poprvé až dne 24. 2. 2004 při ústním jednání ve věci u Městského soudu v Praze a neuvedl ji v řízení o udělení azylu u správního orgánu I. stupně ani v řízení o rozkladu u žalovaného, proto se jí správní orgán I. stupně ani žalovaný nemohly zabývat. Ostatně, jak již konstatoval v napadeném rozsudku Městský soud v Praze, skutečnost, že stěžovatel a jeho družka jsou odlišného náboženského vyznání, a proto nemohou uzavřít sňatek ve vlasti stěžovatele, není azylově relevantním důvodem.

V kasační stížnosti stěžovatel nově uvádí, že jeho obavy lze vykládat jako odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. Nejvyšší správní soud podle ustanovení nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k těmto nově uvedeným skutečnostem, o nichž se stěžovatel nezmínil v řízení o žalobě u Městského soudu v Praze, a které uplatnil teprve v kasační stížnosti, nelze přihlížet.

Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které jsou vymezeny například v zákoně č. , o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení

Stěžovatel podal také návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ustanovení Nejvyšší správní soud se návrhem nezabýval, neboť věc byla vyřízena přednostně v souladu s ustanovením ve spojení s

Jelikož stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona ( ve spojení s ). Žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal ( ve spojení s ).

Městský soud v Praze stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [ , a a d) ] a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč ( téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám ustanovené zástupkyně JUDr. Hany Fučíkové do 1 měsíce od právní moci rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2005

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu