Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 430/2004 - 52

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatele: D. N. T., zastoupen JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou, se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2004, č. j. - 22,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 27. 8. 2001,

č. j. OAM - 1223/VL - 14 - C10 - 2001, byl návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle , o azylu, a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Stěžovatel dále nesplňoval důvody pro udělení azylu podle , 2 a zákona o azylu a správní orgán prvého stupně v jeho případě neshledal existenci překážky vycestování podle uvedeného zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, o němž rozhodl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 10. 5. 2002, č. j. OAM - 127/AŘ - 2002, tak, že napadené rozhodnutí potvrdil ve všech částech výroku a rozklad zamítl.

Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, v němž poukázal na to, že z napadeného rozhodnutí nelze spolehlivě seznat, jakými právními a skutkovými úvahami se žalovaný při svém rozhodnutí řídil, když rozhodl tak, jak rozhodl. Stěžovatel dále namítl, že se žalovaný řádně nevypořádal se skutečností, že v České republice žije sedm let, žije s matkou dítěte, která je občankou České republiky, jehož je otcem a všichni žijí ve společné domácnosti. Vychází pak z přesvědčení, že žalovaný by měl přihlédnout k humanitárním důvodům.

Opravný prostředek byl podán u Vrchního soudu v Praze, který o něm nerozhodl do konce roku 2002, na základě a článku II. bod 1 zákona o azylu, ve znění pozdějších předpisů, byla věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud ve smyslu , (dále jen „s. ř. s“), opravný prostředek posoudil jako žalobu a rozsudkem č. j. - 22 ze dne 16. 4. 2004 ji zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak mimo jiné uvedl, že správní orgán se zabýval náležitě i humanitárními důvody ve smyslu zákona o azylu, rozhodl pak na základě vlastní kompetence v rámci svého správního uvážení, přičemž rozsah tohoto uvážení nepřísluší soudu přezkoumávat. Dodal pak, že rodinné problémy stěžovatele nelze řešit v rámci azylového zákona.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uvedl, že akceptuje, že striktně nelze u něho shledat důvody uvedené pro poskytnutí azylu. Nesouhlasí však s tím, že nebylo dostatečně vzato na zřetel ustanovení § 14 zákona o azylu z hlediska humanitárních důvodů. Především poukázal na to, že po dobu jeho pobytu v České republice se mu narodila dne 24. 11. 1996 dcera Barbora, s níž se pravidelně stýká a řádně přispívá na její výživu. Zejména však s dcerou udržuje častý a pravidelný styk a jak vyplývá i z prohlášení matky dítěte, dcera má k otci velmi dobrý vztah a jeho nepřítomnost by velice těžce nesla. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že v tomto směru byl porušen zákon v řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost ( ). Takovou vadu stěžovatel shledává v rozhodnutí správního orgánu v pouhém konstatování, že nebyly shledány důvody k udělení azylu z humanitárních důvodů, přičemž soud toto rozhodnutí bez dalšího ponechal jako uvážení správního orgánu.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s , 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační stížnosti vymezených v Podle uvedeného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodů tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízeních před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociálně skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel uvádí pouze ekonomické důvody.

Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že při rozhodování o žádosti stěžovatele o udělení azylu správní orgány vyšly z toho, že důvody, pro které účastník řízení podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, jsou ekonomické. Správní orgán I. stupně proto shledal, že byly splněny podmínky ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a návrh stěžovatele tedy zamítl jako zjevně nedůvodný. S takovýmto posouzením se ztotožnil i správní orgán II. stupně, který v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel nesdělil při pohovoru ani v podaném rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně žádné skutečnosti, které by vedly k jinému právnímu posouzení jeho návrhu, než k jakému dospěl správní orgán I. stupně.

K námitce stěžovatele ve vztahu k nesprávné aplikaci § 14 zákona o azylu je třeba uvést, že v daném případě správní orgán na jeho případ použil tzv. zkráceného řízení o azylovém právu uplatňovaného na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhal zde proces dokazování o přítomnosti odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je zakotvena v ustanovení § 16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění podmínek uvedených v tomto ustanovení neznamená automaticky vyloučení z řízení o udělení azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti, aby tak mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly k opuštění země původu.

V posuzované věci rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje nejen výrok o zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, ale dále také výrok o neudělení azylu podle § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a stejně tak i o nevztažení překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. V rámci daného případu je nutno konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele

zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu a současně se v rámci odůvodnění vyjadřoval (a věc posuzoval) i podle § 13 (sloučení rodiny) a § 14 (humanitární azyl) zákona o azylu. Pokud totiž z řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení – zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu pro některý z důvodů předvídaných v ustanovení § 13 a § 14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle § 16 zákona o azylu zjišťován není, stává se část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu (zabývající se důvody azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu) nadbytečnou ve vztahu k výroku podle § 16 zákona o azylu (a fakticky je s ním v logickém rozporu). Toto formální pochybení správního orgánu zůstává však bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje ani jeho nicotnost (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. – 71 ze dne 10. 2. 2004). Byť se krajský soud tímto nedostatkem napadeného rozhodnutí žalovaného nezabýval, nelze mu vytknout nezákonný postup, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že se zcela přesvědčivě vypořádal s výrokem napadeného rozhodnutí, který v něm byl správně obsažen, tedy s výrokem, že žádost stěžovatele byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.

Pro stěžovatele z toho však vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, nemůže se v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle § 14 zákona o azylu (stejně jako by se nemohl dovolávat posouzení azylu podle § 12 zákona o azylu), neboť o této formě azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelem ve smyslu v posuzované věci neshledal.

Nejvyššímu správnímu soudu tedy z výše uvedených důvodů nezbylo, než kasační stížnost podle zamítnout.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ve spojení s Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2005

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu