Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 46/2004 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: E. P., s. r. o., zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem se sídlem Jindřišská 34, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 28872/603-2003. Citovaným rozhodnutím předseda Českého telekomunikačního úřadu zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu („žalovaný“) ze dne 11. 9. 2003, č. j. 16902/2003 - 611, o uložení pokuty stěžovateli za porušení ustanovení , o cenách ve výši 100 000 Kč.

Důvodem odmítnutí žaloby městským soudem byla její opožděnost ve smyslu ustanovení , („ “). Žalobou napadené rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu totiž bylo stěžovateli doručeno dne 28. 11. 2003, žaloba však byla podána k poštovní přepravě až dne 28. 1. 2004. Nebyla tak zachována lhůta 30 dnů podle ustanovení zákona

č. , která platí přednostně před obecnou dvouměsíční lhůtou k podání žaloby podle ustanovení

Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení městského soudu a uplatňuje tak důvody obsažené v ustanovení , e) V důsledku pochybení tohoto soudu došlo rovněž k porušení d.

Pochybení městského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že předmětné správní řízení nebylo vedeno pouze podle Cenové rozhodnutí totiž vydává žalovaný na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení . tehdy platného , o telekomunikacích, a to k provedení ustanovení , 5 stejného zákona. Žalovaný tak postupoval podle obou citovaných zákonů, které aplikoval, nikoliv pouze podle K vyloučení obecné dvouměsíční lhůty pro podání žaloby proto nemělo dojít, jelikož v případě správních žalob proti správním rozhodnutím vydaným na základě platí právě tato obecná lhůta. Touto otázkou se však městský soud vůbec nezabýval a v tomto směru je proto jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále z ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dovozuje, že v případě souběhu dvou různě dlouhých lhůt pro podání žaloby je nutno výkladem dovodit vždy lhůtu příznivější pro toho, kdo žádá soudní přezkum.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že žaloba byla podána skutečně opožděně, jelikož v daném případě bylo rozhodnuto o uložení pokuty podle ustanovení a že proto městský soud rozhodl v souladu se zákonem.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů ( a 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Předně je nutno uvést, že za procesní situace, kdy kasační stížnost napadá rozhodnutí městského soudu o odmítnutí návrhu (žaloby), omezuje se přezkum prováděný Nejvyšším správním soudem na opodstatněnost naplnění důvodu obsaženého v ustanovení Vadami správního řízení, s nimiž počítá kasační důvod obsažený v ustanovení , se za tohoto stavu soud zabývat nemůže, jelikož důvod podle písm. e) cit. ustanovení je nutno aplikovat přednostně a pokud by Nejvyšší správní soud skutečně dospěl k závěru, že k odmítnutí žaloby došlo nezákonně (tzn. že tento kasační důvod byl naplněn), musel by napadené rozhodnutí městského soudu zrušit a otevřít tím procesní prostor tomuto soudu, aby se meritorně vypořádal s podanou žalobou. Kasační důvod obsažený v písm. d) cit. ustanovení totiž předpokládá, že vada nepřezkoumatelnosti je relevantní tehdy, může-li mít za následek nezákonné rozhodnutí „ve věci samé“, přičemž ze shora provedené rekapitulace je zřejmé, že napadeným usnesením městský soud nerozhodoval meritorně (o věci samé), nýbrž že se jedná toliko o rozhodnutí výhradně procesní povahy.

Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že mezi účastníky řízení není sporu ohledně skutkových okolností věci, tzn. v daném případě o tom, kdy bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu II. stupně a kdy proti němu byla podána správní žaloba. K tomu nicméně zdejší soud poznamenává, že skutkové závěry, obsažené v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, zcela nekorespondují s obsahem správního a soudního spisu, z nichž je patrno, že předmětné správní rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno ve skutečnosti již dne 27. 11. 2003 (a nikoliv 28. 11. 2003, jak v žalobě tvrdil stěžovatel) a správní žaloba byla předána k poštovní přepravě dne 28. 1. 2004.

Nejvyšší správní soud dále uvádí, že již v minulosti judikoval, že „jedním z právních předpisů, které stanoví odchylnou lhůtu pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí, je , o cenách. Podle jeho ustanovení činí tato lhůta 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Žaloba podaná po této lhůtě je opožděná a soud ji odmítne podle “ (usnesení ze dne 27. 5. 2003, č. j. , in: Sb. NSS č. 175/2004). Městský soud tedy učinil správné právní závěry ohledně vztahu ustanovení a ustanovení

Stěžovatel však namítá, že předmětné správní řízení nebylo vedeno pouze podle , nýbrž také podle , o telekomunikacích a za situace souběhu dvou různě dlouhých lhůt pro podání žaloby je nutno výkladem dovodit vždy lhůtu příznivější pro toho, kdo žádá soudní přezkum.

K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že již v minulosti opakovaně judikoval, že smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Stanovení lhůty pro uplatňování práv účastníky řízení proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti). Proto také je soudu vlastní - v obecné rovině - právní názor, podle něhož pokud zákonná úprava umožňuje různé způsoby interpretace, je nutno vždy zvolit takový, který je vstřícnější k ochraně základních práv a svobod (viz y ČR). Jestliže by tedy skutečně existovala možnost „vybrat si“ ze dvou rozdílných lhůt k podání žaloby, bylo by nutno upřednostnit řešení svědčící pro delší lhůtu, neboť takovýto přístup vyšší měrou garantuje právo na spravedlivý proces, zakotvené především v d.

V projednávané věci však zákonná úprava možnost „vybrat si“ jednu ze dvou žalobních lhůt neposkytuje, neboť se jedná o kogentní úpravu těchto lhůt, kdy jejich vztah je vztahem obecné a zvláštní úpravy, takže pokud správní orgán rozhoduje podle , je nutno tuto zvláštní úpravu v souladu s obvyklými výkladovými metodami aplikovat přednostně. Z obsahu správního spisu a obou vydaných správních rozhodnutí je přitom zcela nesporné, že žalovaný při udělení pokuty postupoval podle , resp. že správní orgány procesně postupovaly podle tohoto zákona. Nelze proto racionální úvahou dospět k závěru, že jakkoliv procesně postupovaly správní orgány v celém řízení podle tohoto zákona, v případě lhůty pro podání správní žaloby by mohlo dojít k „odklonu“ od této zvláštní úpravy směrem k obecné žalobní lhůtě, upravené v jiném zákoně.

Nemůže obstát ani argumentace stěžovatele, že ve skutečnosti správní orgány postupovaly podle dvou zákonů, tzn. i podle Právní řád totiž představuje vnitřně souladný a hierarchicky uspořádaný normativní systém, kdy orgány veřejné moci rozhodující o právech a povinnostech fyzických a právnických osob musí komplexnost tohoto fenoménu vnímat a respektovat. Svůj postup proto nemohou izolovat toliko na některý právní předpis. Pokud však v daném případě správní orgány postupovaly rovněž podle , činily tak toliko ve smyslu kompetenčního vymezení žalovaného k řízení v této věci ( . cit. zákona) a pokud stěžovatel argumentuje též ustanovením tohoto zákona, k jehož porušení právě mělo dojít, je nutno připomenout, že podle odst. 6 tohoto ustanovení „o sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Úřad podle zvláštního právního předpisu.“ Tímto zvláštním předpisem je právě (viz též poznámka pod čarou), takže žalovaný se zcela správně a v souladu se zákonnou úpravou při svém procesním postupu řídil právě

Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že lhůta k podání žaloby byla v projednávané věci skutečně dána zvláštní úpravou, obsaženou v ustanovení , která musela být použita přednostně před obecnou lhůtou zakotvenou v ustanovení Protože stěžovatel tuto lhůtu 30 dnů nerespektoval, městský soud správně jeho žalobu odmítl pro opožděnost.

Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že k závěru o opožděnosti podané žaloby by bylo nutno dospět i tehdy, pokud by se vycházelo z obecné lhůty upravené v ustanovení Jak totiž vyplývá ze shora uvedeného, k doručení správního rozhodnutí orgánu II. stupně došlo již dne 27. 11. 2003 (a nikoliv až 28. 11. 2003, jak stěžovatel uvedl v žalobě a toto tvrzení městský soud převzal i v odůvodnění napadeného usnesení), takže dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula podle ustanovení dne 27. 1. 2004. Žalobou, podanou k poštovní přepravě dne 28. 1. 2004, proto nebyla zachována ani tato dvouměsíční lhůta.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že tato není důvodná a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a Českému telekomunikačnímu úřadu náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2005

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu