Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 126/2004 - 87

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, za účasti Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č. j. – 56,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č. j. – 56, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č. j. – 56, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 5. 2003, č. j. 3900/03 - 130, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Poděbradech ze dne 11. 6. 2002 č. j. 28623/02/055921/2936, kterým byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období I. čtvrtletí 1999 ve výši 748 235 Kč. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovateli se v daňovém řízení nepodařilo vyjasnit nesrovnalosti, které byly správcem daně zjištěny. Tyto nesrovnalosti se týkaly nákupu zboží od M. K., kde správce daně zjistil, že dodavatel pana K. firma V., spol. s r. o. neprokázala uskutečnění fakturovaných obchodních transakcí s panem K. ani faktickou existenci zboží. Dále správce daně obstaral důkazy, které nasvědčují závěru, že stěžovatel zboží uváděné na daňových dokladech nenakoupil a tudíž ani nemohl prodat. Jedná se o důkazy z celního řízení, podle nichž bylo do Ruska dovezeno jiné zboží než jaké stěžovatel uvedl na faktuře č. 00001/99 a na jednotné celní deklaraci za údajný prodej a následný vývoz do Ruska. Obsah zjištění správce daně u daňových subjektů, jež v této věci vystupovali jako dodavatel stěžovatele (M. K.) či odběratel stěžovatele (V. B.) sloužil k odůvodnění pochybností, které měly správní orgány ke skutkovým tvrzením stěžovatele a jejich prokázání.

V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel jako důvod jejího podání uvedl, že při zjišťování skutkové podstaty věci byl porušen ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “) takovým způsobem, že to zásadním způsobem ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí a městský soud měl pro tyto vady napadené správní rozhodnutí zrušit. Dále jako důvod kasační stížnosti označil to, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. Městský soud vedl k vydání napadeného rozsudku v zásadě jediný závěr, a to, že stěžovatel v dané věci nedostál v rámci daňového řízení své povinnosti jednoznačně prokázat existenci zboží, za které uplatňoval odpočet na DPH. Takový závěr je podle stěžovatele již ve své podstatě v rozporu s úpravou zákona o správě daní a poplatků. Navíc zjištění správce daně, na něž městský soud odkazuje, nebyla v daňovém řízení vůbec prokázána nebo byla prokázána postupem odporujícím nejen zákonu, ale i ě. Městský soud zcela přehlíží odst. 8 písm. c) citovaného ustanovení, podle něhož se po předložení účetních dokladů přesunulo důkazní břemeno na správce daně. Takový výklad zastává i Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. . Argumentace o důkazním břemenu stěžovatele bez zohlednění citovaného ustanovení je potom zcela lichá. Skutečnost, že nějaký jiný subjekt v „obchodním řetězci“ neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění, nemůže být považována za důkaz v daňovém řízení stěžovatele. Městský soud konečně v odůvodnění svého rozsudku připouští, že toto pouze „sloužilo k odůvodnění pochybností, které měly správní orgány“. Důkazy, podle kterých mělo být do Ruska vyvezeno jiné zboží, nejsou relevantní, neboť stěžovatel neměl vůbec možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. A to ani na jeho výslovnou žádost po vydání rozhodnutí finančního ředitelství. Rovněž závěr, že stěžovatel neobjasnil rozdíly v údajích mezi vystavenými fakturami a skladovou evidencí je zcela neopodstatněný. Poněkud vágní tvrzení těchto rozdílů se navíc poprvé objevuje až v odůvodnění rozhodnutí finančního ředitelství v naprosto nepřezkoumatelné formě. Stěžovatel si je vědom zásady volného hodnocení důkazů, nicméně vyvozovat ze svědeckých výpovědí osob zúčastněných na vykládce a nakládce zboží to, že k této nikdy nedošlo, ačkoliv tuto výslovně potvrdilo několik svědků, nemá prostě oporu v dokazování. Zcela v rozporu se zákonem je, jak se městský soud, a potažmo i finanční ředitelství, vypořádaly s důkazem předloženým stěžovatelem, a to jednotnou celní deklarací, což je pravomocné rozhodnutí celního orgánu o propuštění zboží do režimu vývozu. Stěžovatel dále provedl podrobnou rekapitulaci, zejména průběhu daňové kontroly a porušení procesních předpisů vztahujících se k dokazování. Poukazoval zejména na to, že správce daně seznámil stěžovatele s výsledkem uvedeným ve zprávě o daňové kontrole, nikoliv však se způsobem zjištění, což má předcházet právu na vyjádření daňového subjektu. Ve zprávě z daňové kontroly se uvádí, že vzhledem k pochybnostem o existenci zboží vyzval správce daně stěžovatele k jeho prokázání. K tomu stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že žádné pochybnosti ve výzvě uvedeny nebyly, jednalo se pouze o nesdělené pochybnosti správce daně. Správce daně tak nerespektoval nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 130/1996 Sb. Stěžovatel jednal v souladu s výzvami, nehledě na jejich nezákonnost, a podával správci daně v průběhu celého řízení vysvětlení k jím uváděným skutečnostem. Pokud se jedná o skutečnosti týkající se šetření u M. K., resp. další, tato nelze podle stěžovatele v jeho daňovém řízení hodnotit jako důkazní prostředky. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. . Šetření u dodavatelů stěžovatele probíhala bez jeho účasti a správce daně tak nedbal na jeho práva a chráněné zájmy ve smyslu § 16 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Citovaný nález je podle stěžovatele významný ve vztahu k tomu, jakým způsobem by měl správce daně při dokazování postupovat a jaké důkazní prostředky připadají v úvahu. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že nemůže odpovídat za případné nedostatky při předcházejících obchodních transakcích. Stejně tak vyslovil nesouhlas s posouzením uskutečnění zdanitelného plnění na výstupu. K závěru, že plnění na základě faktur č. 3 a 5, které byly vystaveny M. K., ve smyslu , ve znění účinném v I. čtvrtletí 1999, (dále jen „zákon o DPH“) nenastalo, neboť se jedná o účelovou transakci, stěžovatel namítal porušení základních zásad daňového řízení ze strany správce daně a finančního ředitelství a porušení právních předpisů v části dokazování. Pokud při hodnocení důkazů pracovník správce daně provede selekci důkazních prostředků, a to ještě před vlastním důkazním řízením, jedná v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Proto se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku.

Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že důvody, které ho vedly k vydání napadeného rozhodnutí jsou uvedeny v jeho odůvodnění. Stěžovatel v kasační stížnosti, kromě důvodů uvedených v žalobě, uvádí důvody, které neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl. Tato skutečnost je zřejmá již z porovnání rozsahu žaloby a kasační stížnosti. Proto ji finanční ředitelství pokládá za nepřípustnou ve smyslu a navrhlo, aby byla odmítnuta.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadená usnesení v souladu s ust. a 3 v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel v kasačních stížnostech a přitom neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Rozhodování Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti je ovládáno principem kasace, z čehož vyplývá, že napadené rozhodnutí soudu je přezkoumáváno pouze po právní stránce. Nejvyšší správní soud v rámci své přezkumné činnosti zjišťuje, jak soud, který ve věci rozhodoval, hodnotil důkazy, jak se vypořádal s tvrzením stěžovatele, popř. důkazy navrženými či předloženými, přičemž není oprávněn přezkoumávané rozhodnutí změnit. Shledá-li rozhodnutí nezákonným, musí je zrušit.

Skutečností rozhodnou pro přiznání nadměrného odpočtu DPH je splnění podmínek, které ustanovení § 19 odst. 1 zákona o DPH s takovým nárokem spojuje. Podle citovaného ustanovení má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem, použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, případně k dosažení příjmů nebo výnosů za plnění, která nejsou zdanitelná, pokud tento zákon nestanoví. Podle odst. 2 citovaného ustanovení prokazuje plátce nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným podle § 11 zákona o DPH u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že nárok na odpočet vzniká za současného splnění několika podmínek. První z nich je skutečnost, že plátce daně přijal zdanitelné plnění uskutečněné jiným plátcem a druhou podmínkou je, že přijaté plnění bylo plátcem použito k dosažení obratu za vlastní zdanitelná plnění a že je zde zároveň věcná a časová souvislost přijatých zdanitelných plnění se zdanitelnými plněními vlastními, z nichž je dosahováno obratu. To znamená, že pouze přijatá zdanitelná plnění, jež byla bezprostředně a účelně použita k dosažení obratu z plnění uskutečněných při podnikání plátce daně, resp. mezi nimiž a zdanitelnými plněními uskutečněnými při podnikání existuje přímý a bezprostřední vztah, zakládají nárok na odpočet daně.

Nositelem důkazního břemene je v daňovém řízení v souladu s § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt, který prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má daňový subjekt splnit svou důkazní povinnost. Nestanoví žádná omezení a podává v § 31 odst. 4 citovaného zákona pouze příkladný výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v daňovém řízení v úvahu. Obecně lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Podle citovaného ustanovení jde zejména o různá podání daňového subjektu (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), svědecké výpovědi, znalecké posudky, veřejné y, zprávy o daňových kontrolách, protokoly a úřední záznamy o místním šetření, ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty a doklady k nim apod. Předkládá-li daňový subjekt hodnověrné důkazy pro svá tvrzení, ale správce daně je považuje za nevěrohodné, je na správci daně, aby v souladu s zákona o správě daní a poplatků prokázal, že důkazy daňovým subjektem předložené, nemohou obstát. Nevyvrátí-li daňový subjekt pochybnosti správce daně, neunese důkazní břemeno a jím uplatněný daňový odpočet nelze uznat.

Stěžovatel v podstatě shodně jako v žalobě namítal, že skutečnost, že nějaký jiný subjekt v „obchodním řetězci“ neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění, nemůže být považován za důkaz v daňovém řízení stěžovatele. Tuto námitku nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Zjištění učiněná dožádanými finančními úřady u dodavatele stěžovatele, resp. i dodavatele tohoto dodavatele, že tyto subjekty neuskutečnily deklarovanou dodávku předmětného zboží, jsou důkazem ve smyslu § 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Tímto správce daně i finanční ředitelství zpochybnily, že stěžovatel nakoupil zboží způsobem deklarovaným v účetních dokladech a prokázaly ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správně daní a poplatků existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví stěžovatele, pokud se jedná o jím deklarovaný nákup nábytku v I. čtvrtletí 1999. Účetní doklady stěžovatele mohou sice mohou obsahovat všechny formální náležitosti, ale to nestačí pro prokázání nároku na odpočet DPH. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazoval na to, že tyto skutečnosti nebyly předmětem dokazování v daňovém řízení a že se k nim nemohl vyjádřit, tuto námitku neuplatnil v žalobě, a proto je v řízení o kasační stížnosti podle nepřípustná.

V dalších stížních bodech týkajících se nedostatků ve skladové evidenci, svědeckých výpovědí osob zúčastněných na vykládce a skutečností souvisejících s vývozem zboží je rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný.

Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec námitek), rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí neobsahující vůbec právní závěry vyplývající z rozhodnutých skutkových okolností nebo jehož důvody jsou ve vztahu k výroku neurčité, nejednoznačné atd. Z hlavy páté d vyplývá obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti a takové rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ( ).

Městský soud se s uvedenými žalobními body buď nevypořádal vůbec (nedostatky ve skladové evidenci a nemožnost seznámit se s důkazy týkajícími se vývozu zboží do Ruska), nebo jen velmi obecně (svědecké výpovědi týkající se doby a okolností vykládky) nebo v podstatě stručným konstatováním obsaženým ve dvou větách (jednotná celní deklarace). Přitom např. ve vztahu jak k žalobnímu, tak také stížnímu, bodu týkajícímu se nemožnosti stěžovatele seznámit se s důkazy o vývozu zboží do Ruska vyplývá ze správního spisu, předmětné důkazy byly celními orgány předány dne 19. 6. 2002, přičemž zpráva o daňové kontrole byla projednána dne 31. 5. 2002 a dodatečný platební výměr je datován dne 11. 6. 2002 a finanční ředitelství mimo jiné i o tyto důkazy opírá své rozhodnutí. Z důvodů výše uvedených je v rozsahu uvedených stížních bodů napadený rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na nález ÚS ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. , v němž je vyjádřen právní názor k dokazování v daňovém řízení.

Pokud stěžovatel v kasační stížnosti podrobně rekapituluje průběh daňové kontroly a porušení procesních předpisů vztahujících se k dokazování a v návaznosti na tuto rekapitulaci namítá porušení základních zásad daňového řízení a porušení právních předpisů v části dokazování, tyto námitky neuplatnil v žalobě, a proto je v této části kasační stížnost ve smyslu nepřípustná, neboť se jedná o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak učinit mohl.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací městskému soudu k dalšímu řízení.

Podle je městský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán.

Podle rozhodne městský soud v novém rozhodnutí i o nákladech řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2005

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu