Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 16/2004 - 51

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce J. A., zastoupeného advokátem JUDr. Rostislavem Legerským se sídlem Havlíčkova 4, Nový Jičín, proti žalovanému Celnímu ředitelství Ostrava se sídlem nám. Svatopluka Čecha 8, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2003 č. j. – 25,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2003 čj. - 25, jímž bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2002 čj. 4536/1/2002-21-1401, čj. 4536/2/2002-21-1401 a čj. 4536/3/2002-21-1401 pro nezákonnost a o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení; současně bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

Z odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku se podává, že žalobce se třemi samostatnými žalobami domáhal přezkoumání shora uvedených rozhodnutí žalovaného, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Nový Jičín ze dne 12. 6. 2002 čj. 1709a/02, jímž bylo žalobci dodatečně vyměřeno clo ve výši 31 753 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 45 742 Kč, a ze dne 13. 6. 2002 čj. 1709b/02, jímž bylo žalobci dodatečně vyměřeno clo ve výši 22 630 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 31 181 Kč, a 1709c/02, jímž bylo žalobci dodatečně vyměřeno clo ve výši 21 094 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 29 066 Kč, a to ve vztahu k rozhodnutím v celním řízení ze dne 5. 9. 1994 č. 10463044-01217, ze dne 1. 12. 1995 č. 10463215-00012-4 a ze dne 23. 8. 1995 č. 10463015-00328-9. Krajský soud spojil tyto žaloby ke společnému projednání.

Žalobce v žalobách namítal, že promlčecí doba pro vyměření cla a daně z přidané hodnoty počala běžet již v roce 1994, resp. 1995 splatností původně předepsaného cla a daně. Podle výkladu žalovaného se v případě ust. , celní zákon (dále jen „ “), jedná o promlčení práva vymáhat doměřené clo a daň, nikoli o promlčení práva doměřit clo a daň; proto měl žalovaný postupovat s ohledem na podle , o správě daní a poplatků (dále jen „ “), podle kterého je lhůta pro doměření tříletá. Podle názoru žalobce měl tedy žalovaný přihlédnout k námitce promlčení, kterou vznesl v odvoláních proti dodatečným platebním výměrům.

Žalovaný ve vyjádření k žalobám navrhl jejich zamítnutí pro nedůvodnost.

Krajský soud z obsahu správních spisů zjistil, že žalobce v roce 1994 a 1995 v zahraničí zakoupil a do České republiky dovezl tři osobní automobily, uvedl jejich deklarovanou celní hodnotu a požádal o jejich propuštění do režimu volného oběhu. Celní úřad vyměřil ve všech případech celní dluh a daň z přidané hodnoty a žádosti žalobce vyhověl. Celní úřad dodatečně zjistil, že v celních řízeních byly předloženy nepravdivé doklady o skutečné ceně automobilů a vydal shora uvedené dodatečné platební výměry. Proti nim podal žalobce odvolání, v nichž namítal promlčení práva vymáhat nedoplatek cla a daně z přidané hodnoty podle . Žalovaný odvolání zamítl s tím, že podle se právo vybrat a vymáhat nedoplatek cla promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal splatným. Splatnost cla a daně z přidané hodnoty vyplývá z daňového řádu. K promlčení práva vymáhat celní dluh může proto dojít nejdříve po roce 2008. Žalovaný dále uvedl, že v době vydání dodatečných platebních výměrů žádný „obecně závazný“ právní předpis nestanovil celním orgánům prekluzivní lhůtu pro vyměření nebo dodatečné doměření celního dluhu.

Krajský soud dovodil, že podle , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, pro uplatnění daně z přidané hodnoty při dovozu zboží platí ustanovení celních předpisů, pokud tento zákon nestanoví jinak. Celní orgány tedy při vyměření cla a daně z přidané hodnoty při dovozu zboží postupují podle . Podle , ve znění účinném do 30. 6. 2002, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, platí pro řízení před celními orgány o vyměřování a vybírání cla obecné předpisy o správě daní a poplatků, tj. , mimo jiné však s výjimkou daňového řádu. ve znění účinném do 30. 6. 2002 tedy výslovně vylučoval použití ust. daňového řádu, který stanovil prekluzivní tříletou lhůtu pro vyměření či doměření daně. ve znění účinném do 30. 6. 2002 sice obsahoval ust. , toto ustanovení se však týkalo promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek cla, nikoli práva pro vyměření či doměření cla a daně. ani ostatní celní předpisy neupravovaly promlčecí nebo prekluzivní lhůtu pro vyměření nebo doměření cla a daně. Teprve podle ust. ve znění účinném od 1. 7. 2002, pokud celní nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze částku cla zapsat do evidence po uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh vznikl. Jedná se o prekluzivní lhůtu pro vyměření nebo doměření celního dluhu, ke které přihlížejí celní orgány z úřední povinnosti. Podle čl. II bodu 5 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a který v tomto přechodném ustanovení nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2002, se řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí podle tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních předpisů. Řízení o doměření celního dluhu přitom není skončeno vydáním či doručením dodatečného platebního výměru, ale až právní mocí rozhodnutí odvolacího orgánu, tedy doručením tohoto rozhodnutí celnímu deklarantovi. Podle názoru krajského soudu tedy měl žalovaný postupovat při rozhodování o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům podle ve znění účinném od 1. 7. 2002, a to včetně ust. 268, nikoli podle ve znění účinném do 30. 6. 2002.

Krajský soud proto zrušil napadená rozhodnutí pro nezákonnost s tím, že v dalším řízení se žalovaný bude muset zabývat posouzením otázky, zda nedošlo k prekluzi práva doměřit celní dluh ve smyslu až 4 ve znění účinném od 1. 7. 2002.

Žalovaný podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v , (dále jen „ “).

Tvrzení o nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem žalovaný odůvodnil takto:

1. Krajský soud nesprávně posoudil přípustnost retroaktivity podle čl. II bodu 5 ve vztahu k řízením ukončeným vydáním meritorních rozhodnutí celního úřadu. Celní úřad dlužné clo, resp. daň dodatečně vyměřovanou v souvislosti s dovozem zboží, vyměřil, zapsal do své evidence a následně oznámil žalobci v souladu s ustanoveními daňového řádu, zejména , nikoli tedy podle a násl. ve znění účinném od 1. 7. 2002. Tyto úkony provedl, včetně doručení dodatečných platebních výměrů, před datem 1. 7. 2002.

Měl-li by být akceptován právní názor krajského soudu, že řízení je pro účely aplikace čl. II odst. 5 ukončeno teprve právní mocí rozhodnutí vydaných celními orgány, znamenalo by to nepřípustnou retroaktivitu pozdějšího předpisu – později účinný právní předpis by negoval vzniklé účinky řady správních aktů, které byly provedeny v mezích a na základě zákona na konci legisvakanční lhůty později účinného předpisu. Odvolání proti rozhodnutím celních orgánů v rozhodné době, ani v současnosti nemají odkladný účinek, tzn., že vykonatelnost dodatečných platebních výměrů nastala dnem jejich doručení. Žalovaný je přesvědčen, že ve smyslu čl. II odst. 5 je retroaktivita hmotně právních ustanovení později účinného předpisu přípustná pouze v rámci „neukončené primární fáze“ vedeného správního řízení, přičemž pro účely aplikace čl. II odst. 5 nelze na všechny fáze správního řízení pohlížet jako na celek, zejména vzhledem k vyloučení suspenzivního účinku odvolání podaných proti rozhodnutím celních orgánů ( ). V projednávané věci by podle názoru žalovaného byla možná aplikace ve znění pozdějších předpisů pouze za předpokladu, kdyby fáze primárního rozhodování nebyla ukončena vydáním meritorního rozhodnutí do 1.7.2002 a zápis evidence cla nebyl do tohoto data proveden.

2. Krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval ve znění účinném od 1. 7. 2002. Prekluzivní lhůta pro zápis cla do evidence ve smyslu tohoto ustanovení se vztahuje pouze na evidenční úkon (zápis), který předcházel oznámení dlužného cla (daně) dlužníkovi rozhodnutím. Příslušné dlužné částky byly celním úřadem zapsány do evidence dne 6. 6. 2002. Podle názoru žalovaného je pro posouzení zachování lhůt k zápisu cla do evidence rozhodující datum provedení evidenčních úkonů – zápisů dlužných částek cla (daně), přičemž celní úřad tyto úkony provedl prokazatelně před 1. 7. 2002, tedy v době, kdy právo provést tyto úkony nezaniklo. Nejedná se tedy o tříletou prekluzivní lhůtu pro doměření či vyměření celního dluhu, nýbrž o prekluzivní lhůtu pro provedení evidenčního úkonu – zápisu dlužného cla do evidence, což krajský soud nezohlednil.

Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti ( a 3 ), dospěl k tomu, že kasační stížnost není důvodná.

V projednávané věci jde především o výklad přechodného ustanovení čl. II odst. 5 za situace, kdy rozhodnutí celního úřadu byla vydána a doručena žalobci před datem 1. 7. 2002, o odvoláních proti těmto rozhodnutím však rozhodoval žalovaný po datu 1. 7. 2002. Jinými slovy řečeno, jde o to, zda žalovaný v řízení o odvolání měl postupovat podle ustanovení účinného do 30. 6. 2002, nebo podle ustanovení účinného od 1. 7. 2002.

Čl. II odst. 5 stanovil, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle tohoto zákona (tj. podle ) s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních předpisů.

Zákonodárce měl nepochybně možnost přechodná ustanovení vyjádřit i jinak (např. tak, že všechna řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů), či je více konkretizovat, aby se předešlo výkladovým obtížím. Pokud však přechodné ustanovení zní tak, jak je shora uvedeno, potom podle názoru Nejvyššího správního soudu je v projednávané věci nelze vyložit jinak, než že řízení o doměření celního dluhu není skončeno vydáním či doručením dodatečného platebního výměru, ale až právní mocí rozhodnutí; je-li proti rozhodnutí podáno odvolání, řízení je skončeno až právní mocí rozhodnutí odvolacího orgánu. Žalovaný tedy měl při rozhodování o odvoláních postupovat podle ve znění účinném od 1. 7. 2002, včetně aplikace .

Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s námitkou žalovaného v tom smyslu, že ust. účinné od 1. 7. 2002 stanovilo prekluzivní lhůtu pouze pro provedení evidenčního úkonu – zápisu dlužného cla do evidence a že se tedy nejedná o tříletou prekluzívní lhůtu pro doměření či vyměření celního dluhu.

Podle ve znění účinném od 1. 7. 2002, celní úřad vyměří každou částku cla odpovídající celnímu dluhu, má-li k dispozici všechny údaje potřebné pro stanovení její správné výše a zanese ji do evidence cla vedené písemně nebo elektronicky.

Podle téhož , pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze částku cla zapsat do evidence po uplynutí 3 let od konce roku, v němž celní dluh vznikl.

Z téhož plyne, že po zapsání částky cla do evidence musí být bez zbytečného odkladu dlužníkovi doručeno písemné sdělení nebo rozhodnutí o jejím vyměření.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu je třeba právní konstrukci těchto ustanovení vyložit tak, že na zápis částky cla do evidence je vázáno doručení písemného sdělení nebo rozhodnutí dlužníkovi o jejím vyměření. Nelze-li částku cla zapsat do evidence z důvodů uvedených v ve shora uvedeném znění, nelze dlužníkovi ani doručit písemné sdělení nebo rozhodnutí o vyměření částky cla. Právě v tom spočívá zánik práva (prekluze), k níž celní orgán přihlédne z úřední povinnosti tím, že částku cla nezapíše do evidence a následně nepostupuje podle ve shora uvedeném znění.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( věta druhá ).

Žalobce, zastoupen advokátem, měl v řízení o kasační stížnosti úspěch a proto by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil ( ), a které by spočívaly v odměně a náhradě hotových výdajů jeho zástupce. Jelikož tentýž advokát zastupoval žalobce již v řízení před krajským soudem, nepřichází z povahy věci v úvahu úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení ( advokátního tarifu). Jiný úkon právní služby nebyl v řízení o kasační stížnosti učiněn. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. července 2005

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu