Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 As 27/2004 - 71

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: C. 21, spol. s r. o., proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Krátká 10, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 29. 5. 2003, č. j. - 38, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 18. 9. 2003, č. j. - 38,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 25. 9. 2001, č. j. Rpo/34/01/2455 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaného byla žalobci podle , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uložena pokuta ve výši 2.000.000 Kč, za opakované porušení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mladistvých v době mezi 6. a 22. hodinou. Jednalo se o pořad „Á. Š. K.“, tzv. talkshow na téma „Živím se svým tělem“ odvysílaný dne 26. 2. 1998 v čase od 16.40 hodin, přičemž na porušení či porušování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání byl žalobce žalovaným opakovaně upozorňován již několikrát, a to ve spojení s jinými programy, odvysílanými dne 18. 11. 1995, 21. 1. 1996, 21. 4. 1996, přičemž ve dvou případech již byla také uložena pokuta.

V žalobě žalobce zejména namítal, že pokutu uvedenou v předmětném rozhodnutí nebylo již možno uložit, protože deliktní odpovědnost dávno zanikla. Podle § 20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání lze uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kde se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „Rada“) o porušení dozvěděla, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě mělo k deliktnímu jednání dojít dne 26. 2. 1998, objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000, Rada se o odvysílání pořadu dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce k vyjádření před uložením pokuty, z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999. První rozhodnutí Rady ve výše uvedené věci je sice datováno dnem 27. 5. 1998, to bylo však Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 12. 11. 1999, č. j. , druhé rozhodnutí Rady je datováno dnem 25. 9. 2001. Přitom ze žádného ustanovení nebo nevyplývá, že by po dobu řízení před soudem a po dobu správního řízení navazujícího na zrušovací rozsudek soudu, lhůta uvedená v zákona o rozhlasovém a televizním vysílání neběžela. Proto měla Rada v souladu s řízení zastavit. Žalobce dále uvedl ještě některé další žalobní námitky.

Městský soud v Praze se po provedeném řízení zcela ztotožnil se shora rekapitulovanou námitkou žalobce, že rozhodnutí o uložení pokuty bylo vydáno po lhůtě uvedené v zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a nemělo být vůbec vydáno. Napadené rozhodnutí žalovaného proto zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s názorem, že žalovaný měl řízení podle zastavit.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný (dále jen stěžovatel) kasační stížnost. Jako důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl nesprávné posouzení právní otázky soudem, spočívající v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto. K tomu, aby byla pokuta uložena ve lhůtě, je nutno podle stěžovatele vydat rozhodnutí, event. ho oznámit účastníku řízení, není však nutno, aby rozhodnutí nabylo právní moci. V současné době podle po dobu řízení před soudem lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty neběží. U starších případů nelze podle stěžovatele vyloučit výklad, zastávaný Vrchním soudem v Olomouci v rozsudku ze dne 25. 5. 2002, sp. zn. , že uložení pokuty rozhodnutím se rozumí již jeho vydání, resp. oznámení. Předmětný pořad byl odvysílán dne 26. 2. 1998 a Rada o dané pokutě prokazatelně rozhodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala rozhodnutí již 27. 5. 1998.

Stěžovatel současně podává kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti, spočívající v nesrozumitelnosti a zmatečnosti rozsudku. Soud v odůvodnění svého rozsudku uvádí „Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.“ Ovšem výrok rozsudku zní „Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. Rpo/34/01, ze dne 25. 9. 2001 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.“ Odůvodnění rozsudku tedy obsahuje tvrzení, které je v rozporu s výrokem a rozsudek je tedy vnitřně rozporný.

Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a současně, aby uložil „žalovanému“ (správně má být „žalobci“) nahradit stěžovateli náklady řízení.

Žalobce podal ke kasační stížnosti vyjádření, ze kterého vyplynulo, že nesouhlasí s argumenty stěžovatele. Pokud jde o otázku lhůt pro vydání rozhodnutí, plně se ztotožňuje s názorem Městského soud v Praze, vysloveným v napadeném rozsudku. Dodává, že podstata věci v daném případě není v tom, jestli bylo vydáno včas pravomocné nebo nepravomocné rozhodnutí, ale v tom, že správní rozhodnutí nebylo ve lhůtě vydáno vůbec. S druhou námitkou žalobce nesouhlasí proto, že zmatečnost lze namítat jen z důvodu uvedeného v , (dále jen „ “), avšak žádný z těchto důvodů není ve stížnosti stěžovatele tvrzen, a co se týká nesrozumitelnosti rozsudku, musela by mít s odkazem na [správně má být „písm. d)“] za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Z textu odůvodnění, který následuje po rozporované větě „Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.“ Podle názoru žalobce zřetelně vyplývá, že správní rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. V případě napadené věty jde o zjevnou nesprávnost přepisu rozsudku, když navíc skutečnost, že žaloba je důvodná byla vyslovena předsedkyní senátu při vynesení rozsudku v soudní síni. Navíc Městský soud v Praze vydal opravné usnesení ze dne 18. 9. 2003, č. j. - 38, kterým větu, napadanou stěžovatelem, opravil.

S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudkem kasační stížnost zamítl, protože není důvodná.

Napadené soudní rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel splňuje podmínku ustanovení , věta za středníkem.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měla či neměla být pokuta uložena, nýbrž jeho úkolem je posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v , specifikované stěžovatelkou.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvádí jako právní důvody kasační stížnosti, důvody podřaditelné pod důvody vymezené v , c) a d) , je třeba se nejprve vyjádřit k významu tohoto ustanovení a jeho konkrétním dopadům v této věci.

Pokud jde o stížnostní důvod uváděný v , tj. „nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“, k tomu Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné právní posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován. Takováto pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní soud neshledal.

Podle § 103 odst. 1 písm. c) může být důvodem kasační stížnosti zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. Takováto pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze však Nejvyšší správní soud také neshledal.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Obdobně ani v tomto směru pochybení v rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší správní soud neshledal.

Pokud stěžovatel namítal nesprávné posouzení právní otázky soudem spočívající v počítání lhůt, v nichž musí být rozhodnuto, s tím, že předmětný pořad byl odvysílán dne 26. 2. 1998 a Rada o dané pokutě prokazatelně rozhodla v jednoroční lhůtě, neboť vydala rozhodnutí již 27.5.1998, nelze s tímto tvrzením stěžovatele souhlasit.

Podle § 20 odst. 6 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání bylo možno uložit pokutu do jednoho roku ode dne, kde se Rada o porušení dozvěděla, nejdéle však do dvou let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. V daném případě mělo k deliktnímu jednání dojít dne 26. 2. 1998, objektivní lhůta tedy uplynula dne 26. 2. 2000, Rada se o odvysílání pořadu dozvěděla nejpozději dne 22. 4. 1998, kdy vyzvala žalobce k vyjádření před uložením pokuty, z čehož vyplývá, že subjektivní lhůta k uložení pokuty uplynula nejpozději dne 22. 4. 1999. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 9. 2001, tedy zcela zjevně v době, kdy jak subjektivní, tak i objektivní lhůta k uložení pokuty uplynula.

Pro tento závěr není nijak rozhodné tvrzení stěžovatele, že pokuta byla uložena včas, neboť byla uložena již dne 27. 5. 1998. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že toto v dané věci „první“ rozhodnutí Rady je sice ze dne 27. 5. 1998, nicméně toto rozhodnutí bylo Městským soudem v Praze zrušeno rozsudkem ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. , a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Předmětem nynějšího přezkumného řízení je následné, druhé rozhodnutí Rady v předmětné věci, které datováno dnem 25. 9. 2001. K datu vydání tohoto rozhodnutí již nebylo, či není, dále možno, pro potřeby počítání lhůt k uložení pokuty, přihlížet, neboť ze žádného ustanovení relevantní právní úpravy ( nebo ) nevyplývalo, že by po dobu řízení před soudem a po dobu správního řízení navazujícího na zrušovací rozsudek soudu, lhůta uvedená v zákona o rozhlasovém a televizním vysílání neběžela (to na rozdíl od současného stavu, kdy se běh takové lhůty po dobu řízení před soudem podle staví). Proto měla Rada v souladu s toto řízení o „druhém“ rozhodnutí, pro uplynutí subjektivní, a následně i objektivní lhůty k uložení pokuty, zastavit.

K námitce zmatečnosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že žádný ze zákonem předvídaných důvodů (chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce) stěžovatel nejenže nenamítal, ale ani jinak ze souvislostí posuzované věci či z napadeného rozsudku samotného, nikterak nevyplývá.

V případě namítané nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, a to ve spojení s rozporem mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním, kdy výrok rozsudku zní „Rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. Rpo/34/01, ze dne 25. 9. 2001 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, “ a v odůvodnění se uvádí „Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.“, je podle názoru Nejvyššího soudu nutno dané skutečnosti posoudit v širších souvislostech.

Striktně vzato z rozdílnosti významu textu výroku rozsudku a věty citované z odůvodnění daného rozsudku rozpor vyplývá, a takto úzce vnímáno může vést k úvaze o nesrozumitelnosti napadeného rozsudku. Jako důvod kasační stížnosti je však zákonem stanovena nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti tehdy, pokud mohla mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z výslovného znění jakož i ze souvislostí ostatních částí textu odůvodnění předmětného rozsudku je však zřetelně zřejmé, že rozhodnutí žalovaného bylo opodstatněně zrušeno pro nezákonnost, a zmíněný rozpor mezi zněním výroku rozsudku a zněním citované věty v odůvodnění je tak vyvolán chybou v psaní textu daného odůvodnění, což za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé mít nemohlo. Z obsahu spisu vyplývá, že ve věci bylo v řízení před Městským soudem v Praze nařízeno ústní jednání, a z protokolu z tohoto jednání ze dne 29. 5. 2003 jednoznačně vyplývá, že soud po posouzení věci, tedy včetně důvodnosti žaloby, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ostatně témuž závěru, že citovaná věta z odůvodnění napadeného rozsudku je důsledkem chyby v psaní, svědčí i to, že Městský soud v Praze, usnesením předsedkyně senátu ze dne 18. 9. 2003, č. j. - 38, uvedenou nesprávnost v textu odůvodnění předmětného rozsudku opravil. Bylo tak sice učiněno až po podání kasační stížnosti (kasační stížnost byla podána dne 13. 8. 2003), avšak vzhledem k tomu, že (obdobně ) pro provedení takové opravy nestanoví žádnou lhůtu, není tento postup nikterak v rozporu se zákonem.

Vzhledem ke všem skutečnostem, zjištěným v předmětné věci ve správním řízení a doloženým ve spisu, je i Nejvyšší správní soud toho názoru, že stěžovatel nepostupoval správně, když poté, co bylo jeho „první“ rozhodnutí ve výše uvedené věci ze dne 27. 5. 1998 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1999, sp. zn. , zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, ve věci dále rozhodoval meritorně, zatímco pro uplynutí subjektivní, a následně i objektivní lhůty k uložení pokuty, měl předmětné řízení podle zastavit. Jeho rozhodnutí ze dne 25. 9. 2001 bylo vydáno zcela zjevně v době, kdy jak subjektivní lhůta, tak i objektivní lhůta, k uložení pokuty již uplynula.

Městský soud v Praze proto nepochybil, když rozhodnutí stěžovatele pro nezákonnost zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud tak s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že v souzené věci stěžovatelem namítané důvody kasační stížnosti, podřaditelné pod , c) a d) , neshledal. Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud zvažoval všechny námitky stěžovatele in eventum i ve vztahu k jiným zákonem upraveným stížnostním důvodům, avšak ani naplnění žádného z dalších důvodů kasační stížností v nijakém ohledu neshledal.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s Stěžovatel, který neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. července 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu