Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 270/2004 - 38

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, 301 17 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 19. 1. 2004, č. j. OAM-124/VL-20-11-2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2004, č. j. -18,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační

stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2004 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně obecně namítla porušení četných ustanovení i ustanovení a zákona o azylu ze strany žalovaného. Zdůraznila, že na Ukrajině měla vážné problémy s mafií: stala se náhodným svědkem přestřelky dvou mafiánů, o níž poté svědčila na policii; mafiáni ji však nutili, aby svou výpověď popřela. Proto je žalobkyně přesvědčena, že splňuje důvody pro udělení azylu podle zákona o azylu; žalovaný u ní měl rovněž posoudit existenci překážky vycestování, neboť v případě návratu na Ukrajinu žalobkyni hrozí zabití. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 7. 9. 2004. V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení věci: žalobkyně totiž neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že byla v zemi původu pronásledována ve smyslu § 12 zákona o azylu, a požádala o udělení azylu toliko z obavy před mafií a ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice.

V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalobkyně (stěžovatelka) namítla nesprávné posouzení právní otázky [ , – dále jen „ “]. Rekapitulovala události, které ji přiměly k odchodu z Ukrajiny (zdůraznila přitom, že byla vydírána ze strany mafie, aniž tomu ukrajinské bezpečnostní složky byly schopny zabránit), a poté vyjádřila přesvědčení, že ve způsobu, jímž příslušníci mafie zasahovali do jejího soukromého života, lze spatřovat pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, neboť vyděrači stěžovatelce znemožňují shromažďovat se s jejími přáteli na Ukrajině na veřejnosti. Dále stěžovatelka krajskému soudu vytkla, že se nezabýval tím, zda by jí nebylo možno udělit azyl z humanitárních důvodů podle zákona o azylu. Stěžovatelka si je vědoma toho, že institut azylu nemůže sloužit k pouhé legalizaci pobytu; přesto však soud měl zvážit, zda by tímto způsobem nebylo možno poskytnout stěžovatelce ochranu před újmou na životě a na zdraví. Kdyby totiž stěžovatelka postupovala podle zákona o pobytu cizinců, musela by se vrátit na Ukrajinu, kde jí hrozí újma, a to po celou dobu vyřizování víza, kterou nelze předem stanovit. Ve prospěch udělení humanitárního azylu hovoří i to, že stěžovatelka vede na území ČR spořádaný život a nepředstavuje pro tento stát bezpečnostní riziko.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka požádala o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost není důvodná.

Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud nepřihlížel k tvrzení o tom, že ukrajinské státní orgány nebyly schopny zabránit výhrůžkám, kterými stěžovatelku častovali příslušníci mafie, a o tom, že stěžovatelka byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ( ): tato tvrzení se totiž poprvé objevují až v kasační stížnosti, tedy poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu.

Námitka, jíž se stěžovatelka domáhá udělení azylu z humanitárních důvodů podle zákona o azylu, je nepřípustná ( ): stěžovatelka ji totiž neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla.

K věcnému přezkoumání tak zbývá námitka napadající nesprávné posouzení právní otázky a zpochybňující především závěr žalovaného o tom, že skutečnosti uváděné stěžovatelkou nesvědčí o tom, že by mohla být vystavena pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. I Nejvyšší správní soud se však s tímto závěrem ztotožňuje. Žalovaný - poté, co ze stěžovatelčiných výpovědí zjistil všechny podstatné skutečnosti - správně usoudil, že výhrůžky ze strany soukromých osob nelze posoudit jako pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, a byť by ve stěžovatelce vyvolávaly jisté obavy, nejsou tyto obavy odůvodněným strachem z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelčino tvrzení o tom, že byla v zemi původu vystavena výhrůžkám ze strany soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Ve stěžovatelčině případě však ani takového zjišťování nebylo třeba: skutečnosti jí uváděné totiž už při prvním posouzení zjevně nespadaly do množiny důvodů taxativně vymezených v citovaném ustanovení. Pro azylové řízení je tedy nepodstatné, jakou podobu měly výhrůžky směřující vůči stěžovatelce či kdo byl jejich původcem, není-li jejich motiv vyvolán některou ze sociálních charakteristik žadatele o azyl ve smyslu § 12 zákona o azylu, což není stěžovatelčin případ.

Konečně je třeba uvést, že žalovaný v dané věci vůbec neměl posuzovat důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, a to ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán – za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení – bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne, aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona. Podmínkou pro posuzování důvodů předvídaných v ustanoveních § 13 a § 14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Krajský soud opomněl žalovanému toto pochybení vytknout; toto opomenutí však na správnosti jeho závěru o nedůvodnosti žaloby nic nemění.

Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. července 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu