Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 88/2005 - 89

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Petrem Doušou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, č. j. – 47,

t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, č. j. – 47, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Odměna advokáta JUDr. Petra Doušy, se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, s e u r č u j e částkou 1279,30 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, č. j. – 47, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 27. 6. 2003, č. j. OAM-2187/VL-19-04-2003, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl podle , 13 odst. 1 a 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu . Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel je čečenské národnosti, nebyl členem žádné politické strany, nebyl v zemi původu nikdy trestán a z celého spisu nevyplývá nic, co by nasvědčovalo odůvodněnému strachu stěžovatele z pronásledování, když je zřejmé, že poslední roky v Čečensku nežil. Od roku 1994 žil v Ingušsku, kde měl ekonomické potíže, ale nesetkal se zde se žádným projevem pronásledování či diskriminace. Při své poslední návštěvě Čečenska v roce 2002 byl obtěžován jen soukromými osobami, a proto důvody uváděné stěžovatelem nelze podřadit pod zákonné důvody ve smyslu . Krajský soud posoudil rovněž existenci překážek vycestování a konstatoval, že z výpovědi stěžovatele, zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Rusku za rok 2001 ze dne 4. 3. 2002, zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie z října 2002 a z dalších aktuálních informací o současné situaci v Čečensku nevyplývá, že by v případě návratu do vlasti byl stěžovatel ohrožen na životě nebo svobodě z důvodu rasy, náboženství, národnosti nebo pro politické přesvědčení. Nehrozí mu ani mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Pouhá čečenská národnost není důvodem k vyslovení závěru, že v případě stěžovatele existují překážky k vycestování. Uložení povinnosti ukončit pobyt na území České republiky v pravomocně ukončeném správním řízení není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky a krajský soud se ztotožnil se závěry ministerstva, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování.

Stěžovatel se v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě dovolával důvodu uvedeného v a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a to konkrétně ve vztahu k existenci překážek vycestování pro rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatel namítal, že krajský soud v rozporu s , který je nutno aplikovat na základě , ve svém rozhodnutí neuvedl, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak je posoudil po právní stránce. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž není patrno, zda se krajský soud zabýval porušením Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. ) a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) tak, jak bylo navrhováno v žalobě, a z jakých důvodů se tedy krajský soud domnívá, že ukončit pobyt stěžovatele na území České republiky není v rozporu s mezinárodními závazky. Stěžovatel dále poukázal na to, že ze zprávy MZV USA za rok 2001 vyplývá, že dodržování lidských práv v Čečensku bylo chabé, když bezpečnostní síly prokazovaly pouze malý respekt pro základní lidská práva a objevovaly se hodnověrné zprávy o jejich závažném porušení včetně mimosoudních poprav, jak ze strany vládních sil, tak ze strany čečenských bojovníků. Poukázal rovněž na hodnověrné zprávy, podle kterých osoby mající vymáhat dodržování práva zadržené a podezřelé mučily, bily a jiným způsobem týraly. Z toho dovozuje, že Ruskou federaci jako celek nelze považovat za zemi, ve které jsou obecně lidská práva dodržována. Soudní a jiná ochrana proti nezákonným zásahům státu je málo dostupná vzhledem k rozšířenosti korupce a vlivu vlády na soudnictví. Vláda omezuje svobodu pohybu a některé lokální úřady úplně odmítají vydávat povolení k pobytu, zejména ve vztahu k občanům čečenské národnosti. Z toho vyplývá i praktická nemožnost občana Ruské federace čečenské národnosti usídlit se legálně v jiné části státu než je Čečensko, popř. sousední Ingušsko. Situace se ještě zhoršila po několika bombových útocích. Protože stěžovatel nemá registraci v jiné části země a není pravděpodobné, že by ji mohl získat, byl by nucen žít v lepším případě v Ingušsku, v horším případě v Čečensku. V Ingušsku se ale podle zprávy organizace M. situace rovněž zhoršuje a postupně dochází k uzavírání všech uprchlických táborů s cílem donutit uprchlíky vrátit se zpět do Čečenska. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Ve vztahu ke stížním námitkám uvedlo, že v případě stěžovatele nebyl zjištěn žádný z taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu podle a ministerstvo neshledalo ani žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu. Rovněž žádná z taxativně uvedených překážek vycestování podle citovaného zákona nebyla naplněna. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Pokud se stěžovatel dovolával důvodu ve smyslu , tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a to konkrétně ve vztahu k existenci překážek vycestování podle ustanovení , shledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud, pokud jde o překážku vycestování, pouze citoval zákonný text a konstatoval, jak ministerstvo posoudilo existenci překážek vycestování, přičemž posouzení vyhodnotil za plně souladné s citovaným předpisem a neměl, co by k tomu dodal. Krajský soud se tak v podstatě vůbec nezabýval žalobním bodem týkajícím se porušení . V tomto bodě stěžovatel namítal, že na základě zmíněných zpráv mezinárodních organizací o situaci v Ruské federaci jsou podstatné důvody se domnívat, že mu v případě nuceného návratu zpět hrozí jednání předvídaná a linea 1, 2 . Podle stěžovatele je v jeho případě použití právě citace rozsudku ESLP Costello-Roberts ministerstvem nesprávné, účelově vytržené z kontextu a neadekvátní, neboť ESLP ve svém pozdějším rozsudku ve věci Z. a další proti Spojenému království přehodnotil své stanovisko a dal za pravdu tvrzením stěžovatele. Na základě toho dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského soudu je ve vztahu k otázce existence překážek vycestování podle ustanovení nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

V dalším řízení je třeba, aby krajský soud přezkoumal napadené správní rozhodnutí týkající se překážky vycestování na straně stěžovatele ve vztahu k námitkám obsaženým v žalobním bodě vztahujícím se k .

S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nezabýval nezákonností napadeného rozsudku ve vztahu k existenci překážek vycestování podle ustanovení ve smyslu , protože je to s ohledem na vyslovený závěr o nepřezkoumatelnosti vyloučeno.

Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle věty první zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odst. 3 citovaného ustanovení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

Podle § 110 odst. 2 rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odměnu zástupce stěžovatele určil Nejvyšší správní soud ve výši 1075 Kč za jeden úkon právní služby podle ust. a náhradu hotových výdajů 75 Kč podle citované vyhlášky. Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Částka daně vypočtená podle a citovaného zákona činí 204,30 Kč. Odměnu zástupce tedy Nejvyšší správní soud určil v celkové výši 1279,30 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu