Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 278/2004 - 48

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobkyně: M. B., zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 15. 5. 2003, č. j. OAM-10734/VL-19-P18-2001, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. -26,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační

stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2003 neudělil žalovaný žalobkyni azyl podle , , 2 a , o azylu; současně vyslovil, že na žalobkyni se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu tohoto zákona.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně obecně namítla porušení četných ustanovení – konkrétně ustanovení , , , a , jejichž obsah též citovala. Brojila též proti nesprávnému právnímu posouzení věci; k tomu podrobně vyložila svůj skutkový příběh a zdůraznila, že byla šikanována ze strany městské správy prostřednictvím nejrůznějších byrokratických úkonů. Ve svém návrhu na zahájení řízení sice neuvedla všechny potřebné okolnosti, to však jen proto, že ji správní orgán nabádal k co nejstručnějším sdělením. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2004. V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení věci: u žalobkyně totiž nebyl prokázán žádný z důvodů pro udělení azylu podle zákona o azylu. Naopak bylo zjištěno – a soud se k tomuto hodnocení přiklonil - že žalobkyně opustila svou vlast v důsledku povšechné nespokojenosti s poměry a požádala o udělení azylu především ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice, na jejímž území se zdržovala již od roku 1998.

V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu namítla žalobkyně (stěžovatelka) nesprávné posouzení právní otázky [ , – dále jen „ “]. Uvedla k tomu, že dosud rozhodující orgány pochybily ve svých závěrech o tom, že stěžovatelka nesplňuje důvody pro udělení azylu podle zákona o azylu; stěžovatelka je s ohledem na skutečnosti prokázané ve správním řízení opačného názoru. Co se skutkového podkladu tohoto tvrzení týče, odkázala stěžovatelka na správní spis. Dále stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné [ ]: soud se totiž nezabýval všemi žalobními body obsaženými v žalobě, konkrétně opomenul některé procesní námitky. Vadami trpí i rozhodnutí žalovaného [ ]: není totiž podepsáno oprávněnou osobou, jak žádá ustanovení , a nesplňuje tedy náležitosti správního rozhodnutí. Rozhodnutí dále nebylo vyhotoveno v Praze, jak je v něm uvedeno, nýbrž v pobytovém středisku, následně bylo předáno stěžovatelce a teprve poté zasláno do Prahy, kde je podepsala osoba oprávněná. U žalovaného je tento postup běžný: rozhodnutí tak bývají předávána účastníkům v době, kdy správní orgán dosud řádně neprojevil svou vůli. Tak se stalo i v tomto případě a stěžovatelka se nemohla seznámit s obsahem rozhodnutí, které bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Rozhodnutí žalovaného tak trpí závažnými vadami, resp. je nicotné.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka požádala o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost není důvodná; v některých bodech pak není přípustná.

Značnou část kasační stížnosti tvoří argumentace dokládající vady nebo dokonce nicotnost rozhodnutí žalovaného pramenící z toho, že na rozhodnutí chybí podpis oprávněné osoby, resp. že rozhodnutí bylo řádně podepsáno (tedy: vzniklo) až poté, co bylo jeho vyhotovení předáno žalobkyni. Tento důvod však v žalobě uplatněn nebyl a poprvé se objevil až v kasační stížnosti; to jej činí nepřípustným ( ).

Soud se nemohl z téhož důvodu věcně zabývat ani námitkou, podle níž soud nesprávně posoudil právní otázku spočívající v tom, zda stěžovatelka splňuje důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Vedle toho, že se stěžovatelka v této námitce omezila na holé tvrzení, z něhož neplyne ani to, jaké rysy jejího skutkového příběhu ji k takovému přesvědčení vedou (odkaz na správní spis totiž nepostačuje), ani to, který z množství důvodů obsažených v § 12 zákona o azylu má stěžovatelka ve svém případě za naplněn, brání věcnému přezkoumání především skutečnost, že stěžovatelka nenapadla nesprávné právní posouzení věci v žalobě: tam zpochybnila jen postup žalovaného ve správním řízení, zejména způsob a rozsah zjišťování skutečného stavu věci. I tato námitka je tedy nepřípustná podle

K věcnému přezkoumání tak zbývá tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, který se podle stěžovatelky nezabýval všemi procesními námitkami vznesenými v žalobě, ač k tomu byl povinen. V tom se však stěžovatelka mýlí. Městský soud v Praze neopomněl přezkoumat rozhodnutí z pohledu všech vznesených námitek, a to i přesto, že první část žaloby byla formulována krajně obecným způsobem, který soudu nijak nenaznačil, jakých konkrétních pochybení se správní orgán podle stěžovatelčina názoru dopustil. Navzdory tomu se soud s pomocí správního spisu důkladně věnoval postupu žalovaného v řízení o stěžovatelčině věci. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný si opatřil dostatek objektivních informací o situaci na Ukrajině (zprávy a informace ministerstev zahraničních věcí USA a ČR, ministerstva vnitra Velké Británie a České tiskové kanceláře) i subjektivních informací od stěžovatelky získaných jednak ze žádosti o udělení azylu, jednak formou pohovoru. Městský soud po přezkoumání průběhu řízení shledal, že pohovor byl veden korektně a stěžovatelka byla též vyzvána k vlastnímu vyjádření; této možnosti však nevyužila. Co se pak týče samotného rozhodnutí ve stěžovatelčině věci, žalovaný v jeho odůvodnění využil vlastních formulací stěžovatelky, a v tomto směru mu tedy nelze nic vytknout. Soud dále zdůraznil, že odůvodnění rozhodnutí je nutno posuzovat jako celek, nikoli vytrhávat z kontextu jeho jednotlivé části, a jako celek odůvodnění obstojí: je založeno na podkladech soustředěných ve správním spisu a závěry žalovaného z těchto podkladů logicky vyplývají. Jak je vidno, Městský soud v Praze se zabýval všemi podstatnými aspekty správního řízení a v něm vydaného rozhodnutí, jak to jen v mezích obecně formulovaných žalobních bodů bylo možné, a své přezkumné povinnosti tak plně dostál.

Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu