Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 202/2004 - 46

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobce: Y. S., zastoupeného JUDr. Zuzanou Artnerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2003, č. j. OAM-4472/VL-20-12-TZ-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 13. 5. 2004, č. j. -21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2003, č. j. OAM-4472/VL-20-12-TZ-2003, žalovaný zamítl žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení , která žalovaný v řízení porušil, zejména pak polemizoval se závěrem žalovaného v odůvodnění rozhodnutí, že žalobce pobýval v Polsku, když tento Polskem pouze během několika hodin projížděl linkovým autobusem, a dále trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu dle zákona o azylu. Podle jeho názoru naopak nebyly naplněny zákonné důvody pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a další spisový materiál. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 5. 2004. V řízení před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným v tom, že žalobce do ČR přišel z Polska, tedy ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou třetí zemi ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o azylu, a to jak objektivně, tak i subjektivně ve vztahu k žalobci samotnému. Žalobci nic nebránilo v podání žádosti o udělení azylu v Polsku. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil zemi původu kvůli problémům s jinými soukromými osobami – představiteli mafiánských struktur, kterým odmítl pomáhat v obstarávání dokumentů. Na policii se však neobrátil, neboť se bál. Ukrajinu opustil dne 24. 5. 2003, kdy přijel autobusem přes Polsko do ČR. Po příjezdu na ukrajinsko-polské hranice prošel společně s ostatními cestujícími celní a pasovou kontrolou ukrajinských a posléze i polských orgánů. Žalovaný po provedeném řízení usoudil, že žádost žalobce o udělení azylu je zjevně nedůvodná, neboť žalobce přišel ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi, přičemž nebylo prokázáno, že v žalobcově případě tento stát za takovou zemi považovat nelze, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.

Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost založenou na důvodech uvedených v , d) Konkrétně uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil skutkový stav věci, přičemž nebyla provedena všechna šetření nutná k objasnění rozhodujících okolností. Vyhrožování smrtí ze strany mafie soud v rozsudku neodůvodněně zlehčil, jedná se o osoby spojené s organizovaným zločinem. Zcela byla opomenuta skutečnost, že ukrajinské orgány odmítají poskytovat občanům ochranu. Bez ohledu na faktickou situaci ve sféře výkonu státní politiky a moci pak nelze žalobcovu situaci posuzovat jako soukromý konflikt. Proto se žalobce ani nepokusil obrátit na policii. Do ČR sice přicestoval z Polska, tam však nemohl zůstat, mafie tam má volný přístup. Jeden z jejích členů, který mu vyhrožoval je z Polska a má tam rodinu. Nesouhlasil též s tvrzením, že důvodem pro podání žádosti o udělení azylu byla snaha o legalizaci pobytu v ČR. Uzavřel, že se stal obětí jednání, které naplňuje podmínky zákona o azylu, resp. lze na něho vztáhnout překážku vycestování. Na Ukrajině nejsou dodržována ani základní lidská práva a jejich porušování není trestáno. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body ( ) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.

Stěžovatel zejména namítl naplnění podmínek § 12 zákona o azylu - bylo mu vyhrožováno osobami spojenými s organizovaným zločinem, přičemž ukrajinské orgány odmítají svým občanům poskytovat ochranu, proto se ani neobrátil na policii. Na Ukrajině totiž nejsou dodržována ani základní práva a jejich porušování není trestáno.

K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování žádosti o udělení azylu žalovaným sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla žádost o azyl stěžovatele zamítnuta z důvodu, že přichází z třetí bezpečné země [§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu], není možno žalovanému a následně i soudu vytýkat, že se podrobně nezabývali případnou existencí důvodů pro udělení azylu podle § 12 tohoto zákona, neboť by to bylo nadbytečné. Řečeno jinými slovy: i když by žalovaný shledal, že stěžovatel byl v zemi původu skutečně pronásledován z politických důvodů či z důvodů jeho sociálních charakteristik, nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu, jestliže by přišel do ČR z bezpečné třetí země. Přitom Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný i krajský soud se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádali s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu. Tvrzení stěžovatele, učiněné v průběhu správního řízení, že v Polsku nepožádal o azyl, protože o této možnosti nevěděl a měl vyřízeno vízum do ČR, kde měl známé, se v tomto světle jeví irelevantním.

Podstata a smysl celého azylového řízení jsou do značné míry založeny na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi ( d), má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu zákona o azylu. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.

V této bezpečné zemi pak cizinec musí mít reálnou možnost požádat o udělení azylu. V daném případě bylo ze správního spisu zjištěno (a stěžovatel tato zjištění nezpochybňuje), že stěžovatel do České republiky přicestoval dne 24. 5. 2003 autobusem, jedoucím z Ukrajiny do ČR přes Polsko. Na území Polska měl možnost svobodně se pohybovat (nejednalo se o případ, kdy by byl ve svém volném pohybu omezen, což je většinou v souvislosti s nelegálním přechodem hranic) a vejít do kontaktu s polskými státními orgány, což vyplývá i ze stěžovatelových tvrzení v rámci pohovoru dle § 23 zákona o azylu. Při hraniční kontrole museli všichni cestující vystoupit z autobusu a byly jim zkontrolovány doklady a zavazadla. Je tedy zřejmé, že stěžovatel měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu § 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o azylu, a proto žalovaný ani krajský soud nikterak nepochybili, když shledali žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení.

Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelovu námitku, že nebyla provedena všechna šetření nutná k objasnění rozhodujících okolností.

V bodě, jímž stěžovatel napadl nevztažení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu, je kasační stížnost nepřípustná ( ): opírá se totiž o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.

Tvrzení v kasační stížnosti o tom, že stěžovatel nemohl v Polsku zůstat, protože tam má mafie volný přístup, přičemž jeden z jejích členů, který mu vyhrožoval tam má rodinu, stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, a Nejvyšší správní soud k nim proto nepřihlížel ( ).

Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelovy námitky dílem nedůvodnými, dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti ( ), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s za použití Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu