Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Azs 370/2004 - 47

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatelů: a) S. K., b) nezl. A. M., zastoupen zákonnou zástupkyní stěžovatelkou a), oba zastoupeni Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem Chládkova 3, Brno, a dalšího účastníka: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. - 23 ze dne 24. 6. 2004,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále též „žalovaný“) ze dne 19. 3. 2003, č. j. OAM - 10182/VL - 16 - C10 - 2001, nebyl stěžovatelům udělen azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatelka S. K. neuvedla žádnou konkrétní skutečnost, která by správní orgán vedla k závěru, že byla ve vlasti pronásledována nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů taxativně stanovených zákonem o azylu pro udělení azylu. Podle správního orgánu měla stěžovatelka možnost snažit se svoji situaci ve vlasti řešit tím, že by se obrátila na policii, nebo další státní orgány, případně nevládní organizace zabývající se dodržováním lidských práv nebo na úřad ombudsmana jakožto ochránce lidských práv, pokud se cítila ve svých právech ohrožena. Těchto možností se však nepokusila využít ona ani její manžel, který se podle jejího sdělení stal korunním svědkem události, jež měla zapříčinit odchod stěžovatelů z Arménie. Žalovaný dále vyšel z toho, že žádost o azyl byla stěžovatelkou podána proto, aby se vyhnula správnímu vyhoštění kvůli končícímu povolení k pobytu na území České republiky. Správní orgán proto dospěl k závěru, že jednání stěžovatelky nebylo vedeno snahou požádat státní orgány o ochranu před chováním soukromých osob nebo státních orgánů v zemi jejich státní příslušnosti. Lze totiž logicky předpokládat, že osoba, která utíká z důvodu pronásledování, by se již od počátku snažila svou situaci vyřešit. Stěžovatelka po příletu do České republiky tak neučinila a do azylového řízení vstoupila až v den, kdy jí končilo vízové povolení k pobytu. Podle názoru žalovaného je její jednání účelové a v rozporu s podstatou institutu azylu.

Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podala stěžovatelka v zákonné lhůtě žalobu, kterou napadla rozhodnutí správního orgánu v rozsahu výroku o neudělení azylu podle a zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování podle téhož zákona. Namítla porušení ustanovení , 4, , , a , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů ( ), a dále porušení a zákona o azylu. Uvedla, že se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle zákona o azylu, stejně jako její nezletilé dítě A. M., resp. podmínky pro vztažení překážky vycestování podle zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody, odkázala na obsah správního spisu žalovaného.

O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. - 23 ze dne 24. 6. 2004 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelů, které neshledal důvodnými.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali stěžovatelé dne 21. 7. 2004 kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelé podali kasační stížnost z důvodů uvedených v , (dále jen „ “), pro nezákonnost vydaného rozsudku spočívajícího v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále z důvodů uvedených v pro vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Stěžovatelé krajskému soudu vytýkají, že se nezabýval tím, že postavení stěžovatelky S. K., kdy byl byť nedobrovolně její manžel svědkem vraždy člena opoziční strany ochrankou prezidenta, následné uveřejnění jejich příběhu v novinách a vyhrožování osobami, které měly napojení na prezidenta, je nutno hodnotit v návaznosti na zákona o azylu. Vyhrožování ze strany osob z okruhu ochranky prezidenta po té, kdy byl manžel stěžovatelky svědkem vraždy člena opoziční strany, nelze posuzovat pouze jako subjektivní obavy stěžovatelky o její život a život nezletilého stěžovatele bez politického podtextu a lze je hodnotit tak, že se jedná o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Podle stěžovatelů žalovaný postupoval v rozporu s , neboť napadené rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní orgán se blíže nezabýval překážkami vycestování ve smyslu zákona o azylu a pouze poukázal na důvody vedoucí k neudělení azylu.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelé jsou zastoupení advokátem.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s , 3 vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelé uplatnili v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Podle je možno kasační stížnost podat pouze z vymezených důvodů, přičemž důvod, o který kasační stížnost se opírá, musí stěžovatel v kasační stížnosti uvést ( ). Požadavek na uplatnění některého z důvodů taxativně vypočtených v je přitom třeba vykládat v souladu se zásadou, že procesní právní úkon účastníka řízení (v daném případě kasační stížnost) se posuzuje podle jeho obsahu. Na jedné straně tedy sice postačí, že ze znění kasační stížnosti jsou seznatelné důvody, které zákonným kasačním důvodům odpovídají, a není rozhodující, že sám stěžovatel tyto důvody jednotlivým ustanovením nepodřadil. Na straně druhé ale nepostačí, jestliže stěžovatel v kasační stížnosti pouze ocituje některé z písmen , ale nekonkretizuje vady řízení či vady v právním úsudku, jíž se soud podle stěžovatele dopustil. V případě uplatnění důvodů podle stěžovatelé pouze ocitovali příslušné ustanovení zákona, aniž by blíže konkretizovali, v čem správní orgán pochybil při zjišťování skutečného stavu věci. Za tohoto stavu věci nemohl Nejvyšší správní soud posuzovat, zda v průběhu správního řízení došlo k takovým vadám řízení, které má na mysli ustanovení Námitka stěžovatelů, že se žalovaný blíže nezabýval překážkami vycestování ve smyslu zákona o azylu není důvodná, neboť z odůvodnění správního rozhodnutí je zřejmé, že touto otázkou se žalovaný zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatelé nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi, zakládajícími překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Ve shodě s krajským soudem má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaný o žádosti stěžovatelů na udělení azylu rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci. Lze rovněž souhlasit s tím, že závěr rozhodnutí žalovaného o tom, proč stěžovateli uváděné důvody nezakládají nárok na udělení azylu, pak správní orgán na základě zjištěného skutečného stavu věci v souladu se zákonem o azylu dostatečně odůvodnil. Rovněž krajský soud se otázkou udělení azylu stěžovatelům podle § 12 zákona o azylu podrobně zabýval a dospěl k závěru, s nímž se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud, že důvody pro které byla stěžovatelka S. K. vystavena výhružkám, nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu a ochranu formou azylu jí poskytnout, stejně jako jejímu synovi, nelze.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu Krajský soud nepochybil, jestliže považoval rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu

Žalovaný správní orgán i Krajský soud v Ostravě postupovaly správně, když důvody uplatňované stěžovateli neshledaly jako důvody k udělení azylu a podle toho rozhodly.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Stěžovatelé, kteří neměli v tomto řízení úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení ( ). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu