Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 249/2004 - 40

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: I. S., zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 121, 261 01 Příbram, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 23. 1. 2004, č. j. OAM-105/VL-07-03-2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2004, č. j. -22,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2004 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce vylíčil svůj skutkový příběh, v němž popsal jednání neznámých osob, které mu vyhrožovaly v souvislosti s nesplněnými finančními závazky zemědělského družstva, jehož byl žalobce předsedou. Zdůraznil, že do České republiky odcestoval z obavy před zabitím; požádal proto soud, aby jeho věc přezkoumal.

Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 6. 2004. V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení

věci: žalobce totiž neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že byl v zemi původu pronásledován ve smyslu § 12 zákona o azylu, a požádal o udělení azylu toliko ve snaze vyhnout se správnímu vyhoštění a legalizovat svůj pobyt v České republice.

V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalobce (stěžovatel) uvedl, že žalovaný pochybil při zjišťování skutkového stavu [ , – dále jen „“]: zjišťoval totiž pouze skutečnosti, z jejichž souhrnu lze dovodit, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu. Žalovaný vůbec nezkoumal formu a intenzitu výhrůžek směřujících vůči stěžovateli, nepokoušel se zjistit bližší informace o osobách, které stěžovateli vyhrožovaly, a o osobních podmínkách stěžovatele.

Dále stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení věci [ ]: azyl podle by mu měl být udělen nejen pro pronásledování vyvolané platební neschopností družstva, jehož byl předsedou, ale též z důvodu politického pronásledování. Stěžovatel vyjádřil též přesvědčení, že v jeho případě není Ukrajina bezpečnou třetí zemí ve smyslu zákona o azylu. Konečně se stěžovatel domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle zákona o azylu: v zemi původu je mu vyhrožováno zabitím a on se cítí být ohrožen na životě.

Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost není důvodná.

Námitkou nesprávně provedeného dokazování se Nejvyšší správní soud nezabýval: tento důvod (a ostatně ani jakýkoli jiný důvod týkající se způsobu vedení správního řízení) totiž stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Kasační stížnost je tak v této části nepřípustná ( ).

Nejvyšší správní soud dále podle nepřihlížel k tvrzení o tom, že stěžovatel byl pronásledován z politických důvodů: toto tvrzení se poprvé objevuje až v kasační stížnosti, tedy poté, co bylo vydáno jí napadené rozhodnutí soudu.

K věcnému přezkoumání tak zbývají námitky napadající nesprávné posouzení právní otázky a zpochybňující především závěr žalovaného o tom, že skutečnosti uváděné stěžovatelem nesvědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu. I Nejvyšší správní soud se však s tímto závěrem ztotožňuje. Žalovaný – poté, co ze stěžovatelových výpovědí zjistil všechny podstatné skutečnosti – správně usoudil, že výhrůžky ze strany soukromých osob nelze posoudit jako pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, a byť by v žadateli o azyl vyvolávaly jisté obavy, nejsou tyto obavy odůvodněným strachem z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že byl v zemi původu vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení

však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Ve stěžovatelově případě však ani takového zjišťování nebylo třeba: skutečnosti jím uváděné totiž už při prvním posouzení zjevně nespadaly do množiny důvodů taxativně vymezených v citovaném ustanovení. Pro azylové řízení je tedy nepodstatné, jakou podobu měly výhrůžky směřující vůči stěžovateli či kdo byl jejich původcem, není-li jejich motiv vyvolán některou ze sociálních charakteristik žadatele ve smyslu § 12 zákona o azylu, což není stěžovatelův případ.

Stěžovatel nemůže být úspěšný ani s další námitkou, podle níž by mu měl být udělen azyl z humanitárních důvodů. Jednak totiž udělování humanitárního azylu podléhá správnímu uvážení rozhodujícího správního orgánu, do nějž soud nemůže zasahovat: přezkoumává jen to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda je nezneužil. Jednak ve stěžovatelově věci není taková námitka vůbec na místě: žalovaný zde totiž rozhodoval o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, nikoli o neudělení azylu. Okolnosti, pro něž je možno udělit azyl z humanitárních důvodů, však žalovaný zvažuje právě jen tehdy, pokud rozhoduje o neudělení azylu podle § 12 zákona o azylu; tak tomu v této věci nebylo.

Konečně pak není zcela zřejmá námitka, podle níž by se ve stěžovatelově věci mělo užít ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť v jeho případě nelze považovat Ukrajinu za třetí bezpečnou zemi. To nepochybně nelze popřít; tato jistota však pramení nikoli ze situace na Ukrajině, nýbrž z toho, že Ukrajina nemůže být ve vztahu ke stěžovateli vůbec posuzována jako třetí země, neboť stěžovatel je jejím státním občanem. Tato námitka je tedy vnitřně nelogická, a soud ji tak dále nehodnotil.

Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu