Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 345/2004 - 60

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. A., zast. JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim III, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 24. 3. 2004, č. j. - 25,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta JUDr. Ing. Jiřího Klavíka s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministra vnitra ze dne 18. 9. 2003, č. j. OAM-1499/AŘ-2002. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 12. 2001, č. j. OAM–1339/VL-07-OL3-2001, kterým byl návrh stěžovatele na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut jako zjevně nedůvodný podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl podle a zákona o azylu, resp., že na cizince se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Současně s kasační stížností stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

V žalobě, která směřovala proti uvedenému rozhodnutí, pak stěžovatel v obecné rovině namítal porušení a 4, , , a , o správním řízení ( ) a , zákona o azylu. Konkrétně namítal ohrožení svobody, resp. života v domovské zemi a brojil proti posouzení věci dle zákona o azylu a to z důvodu, že Polskem, tedy bezpečnou třetí zemí, pouze projížděl. Pokud jde o skutkové důvody odkazoval dále na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový materiál. Požadoval, aby napadané rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Následným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Ve vztahu k souzené věci z odůvodnění rozsudku krajského soudu zejména vyplynulo, že krajský soud dospěl, obdobně jako správní orgán, k závěru, že stěžovatel přicestoval z území třetí bezpečné země, Polska, kde mohl požádat o azyl. Z hlediska těchto důvodů se krajský soud zcela ztotožnil s právním názorem a závěrem žalovaného správního orgánu, že stěžovatel naplňuje podmínky ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K námitce, že stěžovatel zemí pouze projížděl, krajský soud uvedl, že není podstatné zda zemí projížděl, či v ní pobýval, ale podstatné je to, zda měl možnost v dané zemi o azyl požádat. Na základě výše uvedeného pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které obecně namítal, že při projednávání žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu, neboť nebyl zjištěn přesně a úplně skutkový stav věci, důkazy, které si správní orgán opatřil nebyly úplné a dále, že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. podle stěžovatele chybí logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Vydané rozhodnutí je tak podle stěžovatele na základě porušení , , a nezákonné. Stěžovatel výše uvedené námitky doplnil tvrzením, že „v zemi původu je ohrožen na životě a nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry trpí a podporuje“. Stěžovatel dále uvedl, že v jeho případě jde o důvody humanitární dle zákona o azylu, přitom se odvolával na Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu. Poukazoval i na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a Vilvarajah; v této souvislosti dále uváděl, že v domovské zemi se není možné obrátit na policii. Stěžovatel se dále dovolával názoru formulovaného v Příručce postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, kde je v uvedeno: „ Může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování (např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech spojená s dalšími zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu), v těchto situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě.“

Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení; rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, o nařízení veřejného soudního projednání věci, ustanovení právního zástupce, osvobození od soudních poplatků a ustanovení tlumočníka do ukrajinského jazyka.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 3. 8. 2004 byl stěžovateli ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jiří Klavík.

Na základě výzvy Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 3. 8. 2004, byla kasační stížnost ze strany stěžovatele doplněna zejména o skutečnost, že rozsudek je napadán v celém rozsahu, a to z důvodu vymezeného v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “). Stěžovatel dále doplnil, že za předpokladu, že Česká republika sousedí pouze s bezpečnými třetími zeměmi a stěžovatel nepřicestuje do České republiky letecky, resp. sousední země nepřestanou být třetí bezpečnou zemí, není ustanovení zákona o azylu v praxi použitelné a možnost udělení azylu je tak zcela formální. Na základě výše uvedeného pak stěžovatel požadoval, aby byl napadený rozsudek zrušen; požádal o náhradu nákladů řízení a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. K naplnění § 14 zákona o azylu žalovaný uvedl, že takové důvody neshledal a odkázal na judikaturu. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti, nebo s odkazem na absenci platného, povinného údaje v kasační stížnosti, kterým je podle žalovaného údaj o adrese, na kterou je stěžovateli možno doručovat (stěžovatel uváděl adresu, na které se již nezdržuje), odmítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvodem, který stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvod či důvody vymezené v , specifikované stěžovatelem.

Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ustanovení pod písm. a)

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Taková pochybení však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, neshledal.

Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel dne 18. 2. 2001 podal návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém ve vztahu k souzené věci uvedl, že vlast opustil v lednu 2001, a to z důvodu, že „se tam nedá žít“. Dále uvedl, že do České republiky přicestoval autobusem přes Polsko. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu na území České republiky ze dne 14. 11. 2001 pak rovněž vyplynulo, že do České republiky přicestoval přes Polsko, při tom byl kontrolován celními orgány; musel vystoupit z autobusu a podrobit se prohlídce. Na otázku, co mu bránilo požádat o azyl v Polsku, pak výslovně uvedl, že „nic“. Jak vyplynulo dále z protokolu, důvodem žádosti o azyl byly zejména problémy s mafií, ekonomické a zdravotní potíže a problémy při studiu na vysoké škole. Z protokolu však vyplynulo, že se stěžovatel se svými problémy na místní, státní orgány neobrátil. Stěžovateli byla na závěr pohovoru (vedeného za přítomnosti tlumočníka) poskytnuta možnost, aby se s obsahem protokolu seznámil, vyjádřil se k němu, resp. navrhl jeho doplnění. Této možnosti nevyužil. Stěžovatel byl rovněž v průběhu pohovoru vyrozuměn o tom, jaké informace, dokumenty má správní orgán k dispozici při posuzování situace v domovské zemi stěžovatele, zejména pak s „Hodnocením Polska jako třetí bezpečné země z ledna 2001“, vydaným OAMP MVČR; stěžovatel seznámení s těmito informacemi, dokumenty, odmítl, ani je nijak nedoplnil.

Z takto zjištěného skutkového stavu, a to v rozhodující míře přímo od stěžovatele, vycházel správní orgán, jakož i krajský soud a jejich závěr o tom, že stěžovatel přichází z území bezpečné třetí země, Polska, tak plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními . S tímto závěrem souhlasí i Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel v kasační stížnosti konkretizoval svoje námitky tak, že z důvodu, že Česká republika sousedí pouze s bezpečnými třetími zeměmi a stěžovatel nepřicestuje do České republiky letecky, resp. sousední země nepřestanou být třetí bezpečnou zemí, není ustanovení § 12 zákona o azylu použitelné. K této obecné námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že hlavním účelem zákona o azylu je poskytnout ochranu před zákonem vymezeným pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod, nebo z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Vázanost účelu na geografickou specifičnost České republiky, resp. na způsob dopravy žadatele o azyl na její území, tak nemá podle Nejvyššího správního soudu oporu v zákoně o azylu.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za bezpečnou třetí zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí žalovaného i soudu prvního stupně uvádí, že zde není pochyb o tom, že se stěžovatel před vstupem na území České republiky zdržoval na území Polska, přičemž Polsko v případě stěžovatele splňuje podmínky bezpečné třetí země ve smyslu zákona o azylu. Nejvyšší správní soud s ohledem na svou ustálenou rozhodovací praxi konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi ( d), má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu zákona o azylu. V označených námitkách proto za dané situace nemohl Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit.

K námitkám, ve kterých se stěžovatel domáhal udělení tzv. humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, a přitom se odvolával na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a odkazoval na názor formulovaný v Příručce postupů a kritérií pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě, Nejvyšší správní soud uvádí, že za situace, kdy je žádost o udělení azylu posouzena a zamítnuta je nedůvodná ve smyslu § 16 odst. 1 zákona, uvedené posouzení ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny podmínky ustanovení § 12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení § 12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním ustanovení § 14 (§ 13) zákona o azylu, tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů.

Rozhodnutí správního orgánu I. stupně však ve výroku obsahuje výrok o neudělení azylu podle § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona o azylu. Je tedy nutno konstatovat, že správní orgán pochybil, jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu a současně posuzoval a rozhodl o neudělení azylu podle § 13 (sloučení rodiny) a § 14 (humanitární azyl) a v napadeném rozhodnutí se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanovení § 13 a § 14 je však určující závěr o neexistenci důvodu pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle § 16 zákona o azylu zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti podle § 16 do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu. Toto formální pochybení správního orgánu však zůstává bez vlivu na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí a nezpůsobuje jeho nicotnost. K tomu nutno dodat, že napadené rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno, ve svém odůvodnění uvádí, že o udělení azylu podle § 13 zákona jmenovaný nežádal a vzhledem k důvodům zamítnutí jeho návrhu tu nebyla opora pro případné využití § 14 zákona o azylu. Ostatně Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v odůvodnění napadeného rozsudku správně poukázal na to, že výrok o neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu považuje za nadbytečný.

Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbylo, než ani v této námitce stěžovateli nepřisvědčit.

Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že stěžovatel přichází z bezpečné třetí země a správní orgán správně žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu zamítl, přičemž krajský soud správně posoudil, že skutkový stav byl žalovaným správním orgánem zjištěn přesně, důkazy, které si správní orgán opatřil, byly úplné a tyto vyhodnotil v kontextu platné právní úpravy.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v souzené věci neshledal stěžovatelem uváděné skutečnosti, ve spojení s ustanovením za opodstatněné. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl tzv. přednostně, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

K žádosti stěžovatele o nařízení veřejného soudního projednání věci se Nejvyšší správní soud odvolává na ustanovení , přičemž podotýká, že tam upravené důvody, pro které by bylo třeba jednání nařizovat, neshledal a rozhodoval proto bez jednání. Z tohoto důvodu nebylo třeba ani ustanovovat tlumočníka do ukrajinského jazyka. K žádosti o osvobození od soudních poplatků pak odkazuje Nejvyšší správní soud na ustanovení h) , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je stěžovatel od soudních poplatků osvobozen.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele, JUDr. Ing. Jiří Klavík, byl ustanoven soudem, přiznal Nejvyšší správní soud podle v návaznosti na označenému zástupci za zastupování v řízení o kasační stížnosti odměnu, a to v celkové výši 2150 Kč, sestávající se z odměny dle za dva úkony právní služby [á 1000 Kč - b) a d) ve spojení s cit. vyhlášky] a dvou režijních paušálů (á 75 Kč - téže vyhlášky).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. května 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu