Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
7 Azs 39/2005 - 61.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Azs 39/2005 - 61
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. L., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2004, č. j. 59 Az 793/2003 - 30,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2004, č. j. 59 Az 793/2003 - 30, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 3. 12. 2003, č. j. OAM-1277/LE-B04-B02-2003, kterým bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle § 12 , § 13 odst. 1 , 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu “) a současně bylo rozhodnuto, že se na něho nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu § 91 zákona o azylu . V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žádné z tvrzení stěžovatele, jež jsou zachycena ve správním spise a ve svém souhrnu tvoří skutkový základ pro rozhodnutí ministerstva, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu vymezeným v § 12 zákona o azylu , když důvodem odchodu stěžovatele z vlasti byla snaha vyhnout se placení dluhů za zařízení, které mu jiný neoprávněně zadržuje. Stěžovatel neprokázal, že by jeho situace ve vlasti odůvodňovala
požádat o poskytnutí ochrany v jiné zemi prostřednictvím institutu azylu. Krajský soud neshledal žádné pochybení ministerstva, protože má za to, že se žádostí stěžovatele stejně jako ostatními skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, zabývalo zodpovědně a svědomitě tak, jak mu to ukládá ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád správní řád “).
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že přípustnost jejího podání spatřuje v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. , neboť krajský soud, stejně jako ministerstvo, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno na jeho případ vztáhnout § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu , tedy že žádost o udělení azylu byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel se ve své domovské zemi dostal do finančních potíží, kdy ho pronásledovali vymahači fiktivních dluhů. K vymáhání použili osob ze zločineckých struktur a stěžovatel tak byl ohrožen nejen na zdraví, ale i na životě. Pokud hledal ochranu u státních orgánů, zjistil, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a nemá tak šanci zajistit ochranu své osoby. Stěžovatel je přesvědčen, že je u něj dán důvod k udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu , protože patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z toho důvodu, že není členem těchto struktur a domovský stát tuto situaci toleruje. V této souvislosti upozornil na čl. 65 metodologické příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka. Důvod kasační stížnosti spatřuje také ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s. v tom, že ministerstvo provedlo dokazování nedostatečným způsobem a na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení spravedlivě rozhodnout. Ministerstvo zcela nerespektovalo situaci stěžovatele, který jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v domovské zemi, což krajský soud ponechal zcela bez povšimnutí. Další důvod spatřuje stěžovatel v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. , když má za to, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovateli je vytýkáno, že sice uvedl konkrétní ustanovení správního řádu , která mělo ministerstvo porušit, avšak nepřiřadil k nim konkrétní skutková tvrzení. Stěžovatel je přesvědčen, že ministerstvo se dopustilo porušení správního řádu minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedlo dokazování a že jeho rozhodnutí neodpovídá § 47 odst. 3 správního řádu , protože jeho odůvodnění je nedostatečné. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas se závěry krajského soudu ohledně nedodržení ustanovení § 47 odst. 5 správního řádu při vyhotovování žalobou napadeného rozhodnutí a se způsobem, jímž se krajský soud vypořádal s tvrzením ministerstva o neexistenci překážek pro vycestování. Krajský soud zcela přehlíží jeho situaci, neboť při návratu na Ukrajinu mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižující zacházení. V této souvislosti odkázal na zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2003. Stěžovatel vyslovil domněnku, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování podle § 91 zákona o azylu , kterými se ministerstvo ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné ve správním řízení a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. s. ř. s. , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud stěžovatel v prvním z uváděných důvodů podané kasační stížnosti namítal, že krajský soud, stejně jako ministerstvo, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno na jeho případ vztáhnout § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu , neboť je přesvědčen, že je u něj dán důvod k udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu , Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v daném případě nebyla žádost o udělení azylu ministerstvem zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu , ale bylo rozhodnuto o neudělení azylu podle § 12 , respektive § 13 a § 14 , zákona o azylu . Proto je tato námitka zcela bezpředmětná.
Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vydíráním ze strany soukromých osob, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu . Stěžovatel však žádné další skutečnosti v průběhu správního řízení neuváděl a jako důvod podání žádosti o udělení azylu označil jen pronásledování ze strany členů mafie vymáhajících jeho fiktivní dluhy. Co se rozumí sociální skupinou, velmi podrobně uvedl krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které v této souvislosti Nejvyšší správní soud zcela odkazuje. Nečlenové zločineckých struktur však netvoří sociální skupinu, což Nejvyšší správní soud již mnohokrát vyjádřil ve svých rozhodnutích. Proto v tomto směru neshledává žádné pochybení krajského soudu.
Pokud stěžovatel upozorňuje na čl. 65 metodologické příručky procedur a kritérií pro postavení uprchlíka, považuje v této souvislosti Nejvyšší správní soud za dostačující uvést, že toto upozornění je zcela bezpředmětné, protože stěžovatel požádal o udělení azylu podle zákona o azylu a nikoliv o přiznání postavení uprchlíka podle zákona č. 498/1990 Sb. , ve znění pozdějších předpisů.
Dalším stěžovatelem uváděným důvodem podané kasační stížnosti je důvod spočívající v nedostatečně provedeném dokazování a z toho plynoucím nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s.
Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když vycházelo z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k důvodům návrhu a z informací o situaci na Ukrajině Ministerstva zahraničí USA. Takto zjištěný skutkový stav nelze, zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení, považovat za nedostačující pro rozhodnutí ve věci. Protože stěžovatel uváděl důsledně jako důvod podání žádosti o azyl soukromé problémy, které se snažil odjezdem z Ukrajiny řešit, nebyl
důvod provádět jakékoliv další důkazy, přičemž nelze také ponechat bez povšimnutí, že stěžovatel neuvedl, jaké důkazy o jeho perzekuci na Ukrajině měly, nebo mohly být, provedeny. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nepovažuje ani tuto námitku za důvodnou a v řízení neshledal vadu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále s poukazem na ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s. ř. s. namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda správní řízení netrpělo procesní vadou spočívající v tom, že ministerstvo nedostatečným způsobem provedlo dokazování a že odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné. Pokud stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že bylo nedostatečným způsobem provedeno dokazování, odkazuje Nejvyšší správní soud na závěr vyslovený v předchozím odstavci. Tvrzení stěžovatele, že správní rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 47 odst. 3 správního řádu , je obecné a neurčité, takže v tomto rozsahu nemohl Nejvyšší správní soud důvodnost namítané nezákonnosti přezkoumat.
Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že i když nepřiřadil k uvedeným ustanovením správního řádu skutkové důvody, je povinností soudu, přezkoumat napadené rozhodnutí i správní řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Tuto výhradu je nutno označit za zcela bezpředmětnou, neboť odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje žádnou výtku týkající se nepřiřazení konkrétních skutkových tvrzení k uvedeným konkrétním ustanovením správního řádu , která mělo ministerstvo porušit, jak je uvedeno v kasační stížnosti.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud také námitku stěžovatele, v níž vyjádřil nesouhlas se závěry krajského soudu ohledně nedodržení ustanovení § 47 odst. 5 správního řádu při vyhotovování žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud správně konstatoval a rovněž ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, že nedostatek podpisu oprávněné osoby na všech písemných vyhotoveních rozhodnutí je sice vadou řízení před správním orgánem, neboť tím došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a k porušení procesních práv účastníka řízení, nicméně pouze vadou méně závažnou. Vzhledem k tomu, že ve správním spise je založeno vyhotovení napadeného rozhodnutí vlastnoručně podepsané Mgr. P. N., který byl v době vydání napadeného rozhodnutí zástupcem ředitele odboru azylové politiky Ministerstva vnitra a podle organizačního řádu byl oprávněn a povinen zastupovat ředitele odboru PhDr. T. H., nemá ani Nejvyšší správní soud žádné pochybnosti o tom, že napadené rozhodnutí je skutečně projevem vůle správního orgánu, ani o tom, jaký obsah tento projev vůle má. S ohledem na uvedené je absence podpisu oprávněné osoby pouze na některém z písemných vyhotovení rozhodnutí vadou řízení, která nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s.
Vyjádření nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jímž se krajský soud vypořádal s tvrzením ministerstva o neexistenci překážek pro vycestování svědčí o neznalosti předchozího řízení. Protože žaloba neobsahovala žalobní bod, který by se týkal překážky vycestování, nemohl krajský soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. v tomto směru napadené správní rozhodnutí přezkoumat.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 109 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle § 107 s. ř. s. s. ř. s. , se Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena přednostně v souladu s ustanovením § 56 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu