Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 380/2004 - 87

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: O. S., zastoupeného Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j. - 56,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Ustanovené advokátce Mgr. Jekatěrině Sochorové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která jí bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 1. 2003, č. j. OAM-4237/CU-06-P16-2001, bylo dle , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) zastaveno řízení.

Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2004, č. j. - 56, jako nedůvodná zamítnuta.

V kasační stížnosti podané z důvodů podřaditelných pod , (dále jen ), stěžovatel pouze obecně namítá, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav, důkazy jež si opatřil nebyly úplné a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů – není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Tímto postupem žalovaný porušil , , a , o správním řízení, ( ). Dále uvádí, že ve své zemi je ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, neboť stát takové poměry trpí a podporuje je. Domnívá se proto, že v jeho případě jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu dle zákona o azylu, přičemž se odvolává na Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, poukazuje na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a ve věci Vilvarajah. Dovolává se rovněž a Příručky postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě. Součástí kasační stížnosti je i žádost stěžovatele o nařízení veřejného jednání, žádost o ustanovení zástupce a tlumočníka.

Vzhledem k výše uvedeném navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost s tím, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy a plně odkázal na správní spis. K námitkám v kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel neprokázal žádnou souvislost mezi jeho případem a citovanými rozsudky Evropského soudu, stěžovatel podle žalovaného neuvedl žádné důvody, jež by byly podřaditelné pod čl. 43 a čl. 53 citované Příručky.

Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle a dospěl k závěru, že o něm není třeba rozhodovat, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením ve spojení s přednostně.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 28.11.2000 návrh na zahájení řízení o udělení azylu, ve kterém jako důvod, pro který o azyl žádá, uvedl problém s podsvětím. Dne 6. 12. 2000 požádal o odchod do soukromí s tím, že se bude zdržovat na adrese P. 8 – B., Š. 359/25. Dne 25. 1. 2001 ohlásil změnu adresy: rekreační domek 0208, R., pošta Š., dne 9. 10. 2001 ohlásil další změnu adresy: Š. 2278, P. 10, dne 21. 3. 2002 ohlásil další změnu adresy svého pobytu: u pana R. T., P. 326/78, P. 6. Na tuto adresu mu žalovaný zaslal 1. předvolání k pohovoru na den 29. 10. 2002, na který se stěžovatel nedostavil a neučinil tak ani na 2. předvolání k pohovoru, jenž se měl konat dne 16. 12. 2002. Protože obě předvolání byla stěžovateli řádně doručena a stěžovatel se k pohovorům z žádosti o azyl nedostavil, žalovaný dle § 25 písm. d) zákona o azylu řízení zastavil.

Proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení podal stěžovatel žalobu, ve které v obecné rovině namítl porušení ustanovení , 4, , , , a dále uvedl, že pobýval v soukromí a to na výše uvedených adresách; na poslední z nich pak do konce roku 2002. Jako účastník správního řízení však pobytové středisko pravidelně navštěvoval, avšak při těchto návštěvách mu žádná informace ohledně výzev k pohovorům nebyla sdělena.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2004 žalobu jako neodůvodněnou zamítl. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že na základě skutečností ze správního spisu a na základě tvrzení žalobce v žalobě, kdy tento sám uvedl, že se v místě doručování po celou dobu zdržoval, soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, tj. že předvolání k pohovorům byla stěžovateli doručena. Žalovaný proto dle soudu nepochybil, když neúčast stěžovatele na pohovorech považoval za nedostavení se bez vážného důvodu a protože stav spisového materiálu neumožnil rozhodnout ve věci samé, žalovaný oprávněně řízení zastavil.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.

Z podané kasační stížnosti však nelze zjistit jakými konkrétními vadami trpělo řízení před správním orgánem, pro které měl soud napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze obecně uvádí, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, a nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval.

Žalovaný však nerozhodoval ve věci samé.

Dle § 23 odst. 1 zákona o azylu provede pověřený pracovník ministerstva za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci pohovor se žadatelem o udělení azylu. O provedeném pohovoru sepíše protokol. Dle odst. 2 tohoto ustanovení je žadatel o udělení azylu povinen se dostavit na předvolání ministerstva k pohovoru.

Dle § 25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení azylu se bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru (§ 23 odst. 2) nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout.

K naplnění podmínek pro zastavení řízení je tedy třeba opakované nedostavení se k pohovoru (zde tedy nejméně ve dvou případech) přičemž nesmí existovat důvod, pro který se tak stalo. Prvotním předpokladem toho, aby žadatel o azyl mohl tuto svoji zákonnou povinnost splnit, je proto jeho řádná vědomost o konání pohovoru a povinností správního orgánu je řádným způsobem tuto skutečnost žadateli sdělit.

Ze správního spisu žalovaného, tak jak byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu, vyplynulo, že žalovaný obě předvolání k pohovorům doručoval stěžovateli na adresu P. 78/326, P. 6, u p. R. T. První předvolání ze dne 24. 9. 2002, kterým byl stěžovatel vyzván, aby se účastnil dne 29. 10. 2002 pohovoru k podané žádosti, bylo stěžovateli řádně doručeno a to uplynutím úložní doby ve smyslu . Protože se stěžovatel, ač řádně předvolán, k tomuto pohovoru nedostavil, zaslal mu žalovaný druhé předvolání k pohovoru a to na den 16. 12. 2002. I toto druhé předvolání bylo stěžovateli řádně doručeno uplynutím úložní doby ve smyslu . Ani na druhé předvolání však stěžovatel nereagoval a k pohovoru se nedostavil, aniž by svoji neúčast řádně omluvil.

V posuzovaném případě konstatoval proto Nejvyšší správní soud, že došlo k doručení písemností žalovaného stěžovateli ve smyslu , neboť se stěžovatel v místě doručení zdržoval a v řízení nebylo prokázáno takové pochybení doručovatele (pošty), které by na doručení písemnosti fikcí ve smyslu tohoto ustanovení mělo zásadní vliv (např. zkrácení úložní doby). Ze strany žalovaného proto došlo k naplnění podmínek pro zastavení řízení dle zákona o azylu.

V řízení před správním orgánem tedy nedošlo k tvrzeným vadám v řízení před správním orgánem, pro něž by měl soud rozhodnutí žalovaného zrušit.

Námitky stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ohledně jeho důvodů, pro které požádal o udělení azylu a důvodů, pro které se nemůže vrátit do vlasti, považuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení za právně irelevantní, neboť žalovaný ani soud v této věci meritorně nerozhodoval.

Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovateli nebyl soudem k jeho žádosti ustanoven tlumočník pro řízení o kasační stížnosti, neboť potřeba jeho ustanovení nevyšla vzhledem k okolnostem případu v řízení před soudem najevo ( ve spojení s ). Stěžovatel byl v řízení zastupován advokátem znalým českého jazyka.

K požadavku stěžovatele na nařízení jednání odkazuje Nejvyšší správní soud na ustanovení , dle kterého rozhoduje o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Pouze tehdy, považuje–li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání věci jednání. V případě řízení o kasační stížnosti stěžovatele však potřeba nařídit jednání nenastala.

Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát ( , ). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1x75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( , ).

V Brně dne 13. května 2005

JUDr. Václav Novotný

předseda senátu