Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 71/2005 - 41

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: M. Č., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, č. j. – 23,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 16. 1. 2004, č. j. OAM-302/LE-11- ZA05-2003 nebyl žalobci udělen azyl podle , a 2 a , o azylu, v platném znění (dále jen zákon o azylu) a současně bylo rozhodnuto tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce – stěžovatel - neuvedl jiný motiv ke svému odchodu z vlasti v roce 1999 než možnost navštívit své přátele v ČR. O udělení azylu požádal v únoru 2003 proto, aby se zde léčil. Z lékařské zprávy vyplývá, že léčba úspěšně skončila 16. 10. 2003 a podle správního orgánu tedy důvod k žádosti o udělení azylu, tedy léčba, pominul a nic nebrání stěžovateli v návratu do země původu.

V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že se domnívá, že správní orgán neposoudil podklady obsažené ve spisu ohledně možností zdravotnické péče na Ukrajině správně. Nevyplývá z nich totiž, s jakou mírou pravděpodobnosti by byla žalobci poskytnuta adekvátní zdravotnická péče, jak dlouho by čekal na případná odborná vyšetření, popř. hospitalizaci. Rovněž ze spisu a závěrů soudu a správního orgánu nevyplývá, za jakých okolností může dojít k recidivě onemocnění TBC, proč má být žalobce sledován minimálně po dobu tří let po ukončení léčby a pod. Pokud toto nebylo ničím doloženo, nemohlo to být ani zohledněno při správním uvážení o udělení humanitárního azylu. Bylo také požádáno o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že hlavním důvodem žádosti byla závažná nemoc, kterou si zde stěžovatel úspěšně vyléčil a lékařem doporučené kontroly zdravotního stavu může absolvovat v zemi původu. K legalizaci stěžovatelova pobytu na území ČR, jakož i ochraně rodinného života s jeho českou přítelkyní, podle stěžovatelova vyjádření budoucí manželkou, i s jeho sestrou žijící v ČR, je stěžovateli k dispozici úprava daná zákonem o pobytu cizinců ( ), kterou může použít.

Z obsahu správního spisu vyplynuly skutečnosti, které jsou podrobně popsány v rozsudku soudu I. stupně, zejména tedy pokud jde o důvod, pro který o azyl žádá, totiž kvůli svému onemocnění TBC. Na Ukrajině nemá žádnou rodinu, kdežto v ČR má přítelkyni. Správní orgán vycházel ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2002, z materiálu Velké Británie hodnocení země z října 2002 a také z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR z roku 2003 a z informací společnosti Člověk v tísni; zohlednil lékařské posudky stěžovatele. Z obsahu rozsudku krajského soudu je pak zřejmé, že ten vycházel také z doplňujícího pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 1. 9. 2003, v němž stěžovatel uvedl, že Ukrajinu opustil, protože měl v ČR známé a přítelkyni a o azyl požádal z toho důvodu, že neměl šanci na trvalý pobyt, neboť neměl vízum. Protože na Ukrajině měl malou šanci na vyléčení, musel by za všechno platit velké peníze, tak v žádosti o azyl uvedl, že o něj žádá, aby se mohl vyléčit. To mu poradila doktorka. Když byl v nemocnici, propadlo mu vízum a musel požádat o azyl, jinak by dostal zákaz pobytu. Uvedl, že v případě návratu do vlasti by se mu asi nic nestalo, ale těžko by se do ČR vracel zpět. Z lékařské zprávy vystavené MUDr. A. K. z kliniky tuberkulózy a respiračních nemocí Všeobecné fakultní nemocnice v P. z 2. 1. 2004 vyplývá, že stěžovatel byl v tomto zdravotnickém zařízení léčen od 1. 7. 2003 pro plicní TBC, a že léčba byla ukončena dne 16. 10. 2003 s tím, že pacient by měl být kontrolován po dobu tří let a že toto sledování může být prodlouženo o dalších 5 let. Z informace společnosti Člověk v tísni z 24. 10. 2002, týkající se zdravotní péče na Ukrajině, vyplývá, že soukromá zdravotnická zařízení existují pouze ve velkých městech a jsou dostupná pouze malému zlomku ukrajinské populace, že všichni ostatní občané jsou odkázáni na státní zdravotnickou péči, která je v zásadě bezplatná, ale neexistuje hrazení medikamentů a její úroveň je kolísavá. Pokud se týká pacientů s plicní TBC, pacienti si hradí léky, a pokud jde o zařízení nemocničního typu, některá vyžadují i příspěvek na jídlo. K dostupnosti zdravotní péče se v informaci uvádí, že obecně lze říci, že ambulantně bude pacient vyšetřen okamžitě, že může ale existovat i značná čekací doba na specializované vyšetření a hospitalizaci. Soud pak ve svém rozsudku uzavřel, že samotná skutečnost, že se stěžovatel v ČR léčil, nezakládá důvod pro udělení azylu podle § 12 zák. o azylu a také, že důvod pro udělení azylu pominul, když léčba byla úspěšně ukončena a kontroly může žalobce absolvovat ve zdravotnických zařízeních ve své vlasti.

Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel namítá stížní důvody v rozsahu uvedeném v a d) K prve označenému důvodu soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru. Z důvodů níže rozvedených Nejvyšší správní soud neshledal nic, co by svědčilo pro důvod pro podání kasační stížnosti dle

Důvodem pro podání kasační stížnosti z dalšího důvodu, a to podle je nepřezkoumatelnost, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Námitku uplatněnou v tomto ohledu neshledal Nejvyšší správní soud rovněž opodstatněnou, když napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházely a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily.

Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením rozsahem a důvody opravného prostředku, které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Soud vycházel ze zjištění učiněných ze správního spisu, z nichž vyplývá, že stěžovatel svou vlast opustil z osobních důvodů a o azyl žádal z důvodů dílem zdravotních, dílem ekonomických. Česká republika je pro něj cílovým státem, chce zde žít a léčit se. V případě návratu se obává toho, že nebude dostatečně zajištěna jeho další léčba. Při pohovoru byl stěžovatel seznámen s obsahem informací, které měl žalovaný k dispozici k posouzení stěžovatelem uváděných skutečností, a to s výše uvedenými zprávami. Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu uvedený v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž dospěl k závěru, že důvody, které uvádí stěžovatel, nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu, resp. se závěrem, že žalobce v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Ovšem rozhodující stěžovatelovy námitky směřují proti postupu správního orgánu ve vztahu k výroku o udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu.

K otázce humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je především nutno uvést, že tento důvod azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární. To znamená, že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle citovaného § 12, a to v případě hodném zvláštního zřetele. Žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí uvedl, že v případě posouzení stěžovatelovy osobní situace a poměru v zemi jeho státní příslušnosti humanitární azyl ve smyslu § 14 zákona o azylu neuděluje. Z uvedeného tedy plyne, že se žalovaný zabýval i touto formou azylu. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi a pokud sám z toho nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci. Rovněž krajský soud v napadeném rozsudku ve vztahu k humanitárnímu azylu uvedl, že podle § 14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, nelze výlučně o něj podat žádost a správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Podle § 14 zákona o azylu je možné podřadit případy udělení azylu odůvodněné, např. vysoký věk žadatele nebo jeho zdravotní stav. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického posuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nelze tedy hovořit o voluntaristickém přístupu správního orgánu.

Krajský soud konstatoval, že toto základní onemocnění bylo vyléčeno a doporučené kontroly může stěžovatel absolvovat ve své vlasti. Nutno tedy i ze strany Nejvyššího správního soudu zdůraznit, že z lékařské zprávy citované napadeným rozsudkem je nepochybné, že současný zdravotní stav stěžovatele není natolik závažný, aby ohrožoval bezprostředně jeho život a mohl tak založit úvahu o udělení azylu z humanitárních důvodů, navíc za situace, kdy ze žádné z hodnotících zpráv nelze dovodit, že by další lékařská péče na Ukrajině byla vyloučena nebo podstatně ztížena. Námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, týkající se míry pravděpodobnosti poskytnutí adekvátní zdravotní péče či recidivy této závažné choroby, nemohou zásadním způsobem ovlivnit názor Nejvyššího správního soudu o tom, že přístup žalovaného k otázce udělení humanitárního azylu byl v souladu s požadavky vztahujícími se k volné hodnotící úvaze správní. Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení v postupu správního orgánu při zjišťování důvodů pro udělení humanitárního azylu a rovněž neshledal pochybení v postupu Krajského soudu v Praze, jehož právní závěry ve vztahu k výroku rozhodnutí podle § 14 zákona o azylu považuje za odpovídající platné zákonné úpravě.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatelem podřazené pod ust. a d) , nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle ust. jako nedůvodnou zamítl. O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval, neboť o kasační stížnosti rozhodl přednostně ( ).

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné jemu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, neboť stěžovatel se svou kasační stížností úspěšný nebyl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( , ).

V Brně dne 27. května 2005

JUDr. Václav Novotný

předseda senátu