Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 517/2004 - 56

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. M., zast. JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, nám. Svobody 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schr. 21/OAM, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2004, č. j. - 24,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Milanu Zábržovi, advokátu, se sídlem Brno, nám. Svobody 10, s e u r č u j e částkou 1075 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 20. 5. 2004, č. j. OAM-308/LE-PA04-PA03-2004, byla zamítnuta žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ustanovení o azylu a o změně , o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že během správního řízení o udělení azylu bylo nepochybně prokázáno, že žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Správní orgán rozhodující ve věci shledal naplnění podmínek ustanovení 16 odst. 1 písm. k) , v platném znění, a žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou.

Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek (žalobu), ve které se domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu. Měl za to, že v předchozím řízení o udělení azylu porušil žalovaný ustanovení , o správním řízení (dále jen ), a to tím, že se jeho žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě, ustanovení , neboť nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení takovým způsobem, aby posílil žalobcovu důvěru ve správnost jeho rozhodování, a proto žalobce nepovažuje napadené rozhodnutí za přesvědčivé, dále ustanovení , když žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, , neboť napadené rozhodnutí není v souladu se zákony a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, , neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobce nepřesvědčilo o jeho správnosti a o postupu správního orgánu, žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, , neboť žalobce se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu stanovené v , potažmo v , a konečně . Dále se domníval, že postup žalovaného nebyl v souladu s mezinárodněprávními závazky ČR, především s Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Poukázal také na Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Dále nebylo podle názoru žalobce přihlédnuto k závazku obsaženému v Evropské úmluvy o lidských právech, který se promítl do a který obsahuje právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života. Žalobce dodal, že v ČR žije trvale od roku 1998 ve faktickém manželství s paní H. P. a žalovaný nezkoumal, zda toto soužití představuje rodinný život ve smyslu Evropské Úmluvy a ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a zda by ukončení pobytu na území ČR bylo v souladu s tímto článkem. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 9. 2004, č. j. - 27, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval obsah správního spisu a uvedl, že námitka žalobce ohledně porušení ustanovení a 4, , , a , je nedůvodná, zvláště, když je vznesena jen v obecné rovině a žalobce nijak nekonkretizoval, jaké důkazy měly být nad rámec důkazů v řízení provedeny k objasnění skutečného stavu věci. V tomto směru soud neshledal žádné pochybení v postupu správního orgánu, neboť žalobce měl v průběhu správního řízení dostatek možností k tomu, aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodnutí o důvodech své žádosti o udělení azylu a byl poučen o procesních prostředcích, které jako účastník správního řízení měl k dispozici. Dále uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný se důvody, vyplývajícími s ustanovení , ve znění platném pro přezkoumávanou věc, podrobně zabýval, přičemž vycházel zejména z výpovědi samotného žalobce. Skutečnosti jím uváděné však nelze podřadit důvodům pro udělení azylu. Soud souhlasil s názorem správního orgánu, že podle se překážky vycestování v rozhodnutí uvedou, pokud bude rozhodnuto o udělení nebo odnětí azylu, což není případ žalobce. Dodal, že správní orgán v dané věci neměl povinnost zabývat se překážkou vycestování podle . Naplnění podmínek písm.

k) ve znění platném pro přezkoumávanou věc proto považoval za odůvodněné a zamítnutí žádosti o azylu jako odpovídající zákonu. Z těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná a proto ji podle ustanovení zamítl.

Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, v níž uvedl, že ji podává ve smyslu , neboť krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se y a z něj vyplývající bezprostřední závaznosti a 8 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen EÚLP), Úmluvy proti mučení a Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a ve smyslu , neboť považuje napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když se soud v odůvodnění nevypořádal se všemi žalobou uvedenými argumenty. Namítal především, že se soud nezabýval otázkou, zda v jeho případě neexistují důvody, pro něž by neplatila povinnost ukončit jeho pobyt ve smyslu , což je v rozporu se závazky obsaženými ve výše specifikovaných mezinárodních smlouvách, jež mají přednost před zákonem. Dodal, že skutečnost, že se správní orgán vůbec nezabýval možností udělit některou z překážek vycestování ve smyslu , považuje za porušení mezinárodně-právních závazků České republiky. Dále opětovně namítal porušení Ženevské úmluvy a porušení principu „non-refoulement“, když správní řízení podle jeho názoru neproběhlo plně v souladu s tímto ustanovením. Správní orgán se vůbec nezabýval možností jeho pronásledování v případě návratu na Ukrajinu. Tutéž argumentaci lze podle stěžovatele aplikovat i na Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Dále uvedl, že v České republice žije od roku 1998 ve společné domácnosti s paní H. P. a důvody, pro něž požádal o udělení azylu v České republice tak byly zjevně humanitárního charakteru a snahou o ochranu soukromého a de facto i rodinného života jeho a jeho družky, a to v situaci, kdy nemohl využít režimu o pobytu cizinců, neboť mu bylo pro porušení pobytového režimu uloženo správní vyhoštění. Negativní rozhodnutí správního orgánu ve věci azylu je rozhodnutím o ukončení pobytu a vzhledem k tomu je správní orgán povinen zkoumat, zda na straně žadatele neexistuje některá z podmínek stanovených , za nichž povinnost ukončit pobyt neplatí. Ve smyslu tohoto ustanovení povinnost ukončit pobyt neplatí, jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Takovým závazkem je i Evropská úmluva o lidských právech (ve Sbírce zákonů vyhlášená ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.). Podle čl. 8 této úmluvy má každý právo na respektování soukromého a rodinného života. Správní orgán se však v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tím, zda ukončení pobytu stěžovatele v ČR neznamená porušení tohoto článku. Stěžovatel také nesouhlasil s názorem krajského soudu, že musí být prokázáno, že původ obav subjektu usilujícího o poskytnutí ochrany formou azylu spočívá prokazatelně v perzekuci ze strany státu. Podotkl, že nositeli pronásledování tak nemusí být nutně přímo složky státní moci, ale i soukromé osoby, skupiny osob či nelegální struktury, za podmínky, že jejich jednání nese znaky pronásledování ve smyslu a vztah státní moci k jednání těchto osob je výše popsaného charakteru a závěr krajského soudu nekoresponduje se zákonnou charakteristikou pojmu pronásledování a rovněž i s výkladem příslušných ustanovení vyjádřeným v současné i předchozí judikatuře. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a ustanovení právního zástupce.

Usnesením ze dne 11. 10. 2004, č. j. - 39, byl stěžovateli ustanoven pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Milan Zábrž, advokát se sídlem v Brně, nám. Svobody 10.

Žalovaný správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními přepisy. K argumentaci stěžovatele ohledně porušení , Úmluvy o postavení uprchlíků a porušení principu „non-refoulement“ správní orgán uvedl, že stěžovatel ve svých tvrzeních nevychází z platné právní úpravy azylového práva, která stanoví, že azyl se poskytne cizinci v případě splnění podmínek . Dodal, že z výpovědi stěžovatele zcela jasně vyplývá, že v zemi původu neměl žádné potíže se státními orgány, policií, soudy ani s jinými státními orgány. Z tohoto důvodu považuje správní orgán stěžovatelovy námitky ohledně nemožnosti vycestování za účelové a bezpředmětné. Ze stěžovatelovy žádosti o azyl jasně vyplývá pouze skutečnost, že se chtěl pomocí institutu azylu vyhnout správnímu vyhoštění z území ČR. K dalším námitkám týkajícím se jeho „rodinného“ života konstatoval, že tyto nejsou důvody azylově relevantními. Plně odkázal na správní spis. Správní orgán neshledal důvody k přiznání odkladného účinku a navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že se stěžovatel dovolává právních důvodů kasační stížnosti vymezených v ustanovení a d)

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím správním řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Podle ustanovení § 12 zákona o azyl se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. k) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.

V předmětné věci Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, stěžovatel podal dne 19. 5. 2004 žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že do ČR přijel v červnu 1998 za prací, neboť na Ukrajině práce není. Tady má přítelkyni, chce se oženit. V protokolu o pohovoru k žádosti o azyl ze dne 19. 5. 2004 dále uvedl, že důvodem odchodu ze země byla ekonomická situace na Ukrajině, nemohl nalézt žádné zaměstnání. V České republice by chtěl pracovat a oženit se, má zde družku. V roce 1998 mu byl ukraden cestovní pas, od té doby pobýval v ČR bez platného dokladu. Dále dodal, že mu bylo uděleno správní vyhoštění z ČR a proto požádal o azyl. Důvodem bylo i to, že si chce legalizovat pobyt na území ČR. Ve své vlasti neměl žádné problémy se státními institucemi, k odchodu ho vedly pouze ekonomické problémy. Na závěr uvedl, že nežádá doplnění a s obsahem protokolu souhlasí.

Z takto zjištěného skutkového stavu vycházel jak správní orgán, tak i krajský soud, a tyto orgány správně dovodily, že se nejedná o důvody vymezené , neboť se nejednalo o pronásledování z tam vymezených důvodů; označené problémy stěžovatele pod důvody azylově relevantní podřadit nelze.

Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem, neboť ani podle názoru zdejšího soudu stěžovatel neprokázal, že je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu a b) . Udělení azylu je však mimořádným institutem, který lze použít toliko na zákonem vymezené situace; situace stěžovatele pod ně nespadá. Pro legalizaci pobytu na území České republiky lze však užít i jiných institutů než institutu azylu.

K tvrzenému důvodu uvedenému v ustanovení Nejvyšší správní soud uvádí, že za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo o věci rozhodnuto, rozhodnutí zkoumající správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, rozhodnutí, které vůbec neobsahuje právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné atd.

Stěžovatel namítal, že v daném případě měla nesrozumitelnost napadeného rozsudku spočívat ve skutečnosti, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi žalobou uvedenými argumenty. Nejvyšší správní soud s jeho tvrzeními nesouhlasí. Rozsudek má všechny zákonem předpokládané náležitosti, je vymezen předmět řízení i hlediska, z nichž bylo správní rozhodnutí zkoumáno, je detailně popsán rozhodný skutkový stav a rozvedeny právní závěry z něho vyplývající výrok soudu má v důvodech oporu.

V rozsudku je jasně a jednoznačně uvedeno, jak soud rozhodl o žalobě, z jakých důvodů, i jak uvážil o žalobních námitkách a žalobcových tvrzeních. Nejvyšší správní soud proto neshledal naplnění kasačního důvodu podle

Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že lze se stěžovatelem souhlasit potud, pokud uvádí, že krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nezabýval jeho námitkou, v níž poukazoval na možnost udělení humanitárního azylu. Se zřetelem k tomu, že o udělení či neudělení azylu z humanitárních důvodů podle nelze v tomto řízení (v němž byla žádost o udělení azylu podle ) rozhodnout, jak bude uvedeno níže, nepovažoval Nejvyšší správní soud toto opomenutí krajského soudu za natolik závažné, že by zakládalo důvod uvedený v ustanovení

K námitce stěžovatele ohledně aplikace již výše uvedených mezinárodních smluv, které mají na základě y ČR přednos před zákonem, Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě stěžovatele bylo použito tzv. zkráceného řízení ve smyslu . Výrok o existenci, resp. neexistenci překážek vycestování ve správním rozhodnutí obsažen není a touto otázkou se žalovaný nezabýval ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Takový postup je však podle Nejvyššího správního soudu v souladu s dikcí Z jeho ustanovení totiž vyplývá, že ministerstvo vnitra v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování podle téhož zákona tehdy, pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu. V daném případě byla žádost stěžovatele zamítnuta podle ustanovení jako zjevně nedůvodná, a takové rozhodnutí nelze považovat ani za rozhodnutí o odnětí azylu (neboť stěžovateli nebyl azyl, který by mu mohl být odňat, udělen), avšak ani za rozhodnutí o neudělení azylu. Za rozhodnutí o neudělení azylu totiž lze podle Nejvyššího správního soudu považovat pouze rozhodnutí, kterým ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení , , 2 a po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, správní orgán o udělení azylu nerozhoduje, tj. nezabývá se věcně důvody žádosti o azyl tvrzenými žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl v takovém případě ani neuvádí důvody, které by mohly být po svém ověření podřazeny pod důvod, pro něž lze azyl podle ustanovení udělit. Ostatně Nejvyšší správní soud i ve svých předcházejících rozhodnutích opakovaně uváděl, že v případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, je výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení výrokem nadbytečným. Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného v daném případě žádné pochybení a ani krajskému soudu nelze vyčítat, že se otázkou existence překážek vycestování ve svém rozsudku věcně nezabýval. Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodnost ani této námitky obsažené v kasační stížnosti.

Výše uvedené platí i o rozhodování o udělení azylu podle , tedy azylu udělovaného z humanitárních důvodů. Napadené rozhodnutí správního orgánu ve svém odůvodnění neobsahuje výrok o udělení či neudělení azylu podle . Je tomu tak proto, že podle citovaného ustanovení lze totiž v případě hodného zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů, avšak jen za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle . Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné žádosti, aniž by v tomto řízení důvody pro udělení azylu byly zjišťovány. Jestliže důvody pro udělení azylu podle nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny), nepřichází v úvahu udělení azylu z humanitárních důvodů podle .

Pro stěžovatele z toho vyplývá, že v případě, kdy jeho žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , nemůže se v řízení o kasační stížnosti dovolávat posouzení azylu podle , neboť o této formě azylu nemohlo být v tomto typu řízení rozhodnuto.

Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným a potažmo i krajským soudem. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti nelze akceptovat jako důvody pro udělení azylu, neboť v jeho případě se nejedná o splnění azylově relevantních ustanovení .

Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu. Nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů uvedených v . Vždy je třeba se zabývat podstatou tvrzených důvodů pro udělení azylu, kterými jsou v případě stěžovatele zejména důvody ekonomické a snaha o legalizace pobytu na území ČR s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Tyto důvody však nelze považovat za důvody azylově relevantní.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že posouzení právních otázek soudem nepovažuje za nesprávné a důvod tvrzený stěžovatelem ve smyslu a d) v posuzované věci neshledal.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel s podanou kasační stížností úspěch neměl.

Odměna zástupci stěžovatele JUDr. Milanu Zábržovi, advokátu, který byl ustanoven soudem pro řízení o kasační stížnosti, náleží ve výši 1075 Kč, a to za jeden úkon právní služby – příprava a převzetí zastoupení [ ve spojení s ustanovením ] a dále náhrada hotových výdajů ve výši 75 Kč ( ). Odměna mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. května 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu