Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 533/2004 - 44

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. – 21,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 2. 2004, č. j. OAM-4578/VL-11-P08-2002, nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Současně bylo rozhodnuto, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu téhož zákona v platném znění.

Ve včas podané žalobě vytýkal žalobce správnímu orgánu, že při projednání jeho žádosti nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil ustanovení , a ( ), a v důsledku toho i nesprávně právně posoudil žádost o azyl; důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí nebyly úplné a došlo tak opětovně k porušení ustanovení a 34 odst. 1 , neboť žalovaný nemohl usuzovat správně na skutkové a právní

otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět, a rozhodnutí tak nevyplývá ze zjištěných podkladů, t. j. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Své tvrzení odůvodnil přesvědčením, že jako občan z východní části Ukrajiny byl v její západní části, kde před odcestováním žil, ohrožen na životě tím, že byl pokládán za příslušníka ruské národnosti. Splňuje tedy podmínku pro jeho udělení. Jde nejen o ohrožení života, ale také nepředstavitelný psychický nátlak, když stát Ukrajina není schopen odpovídajícím způsobem mu zajistit ochranu před takovým jednáním a takové jednání trpí. Rozhodně však v jeho případě jde o důvody humanitární, na základě kterých by bylo možno k udělení azylu přistoupit. Odvolával se na Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, že „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu“. V této souvislosti poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a ve věci Vilvarajah z roku 1991. Dále se odvolával na rozsudek téhož soudu ve věci Berrehab z roku 1988 s tím, že jeho eventuelní vyhoštění by nepochybně bylo zásahem do soukromého života a v rozporu s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti se pak ještě odvolal na rozsudek téhož soudu ve věci Niemietz z roku 1993, kde je vysvětlena definice pojmu „soukromý život“. Návratem do země původu, kde přerušil veškeré vazby, by podle něj došlo k nezměrným psychickým útrapám, což by bylo v rozporu s Úmluvy. Dále se též dovolával názoru uveřejněného v Příručce k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě. Navrhoval zrušit napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Současně požádal o nařízení veřejného projednání věci za jeho přítomnosti ve smyslu s odvoláním na , ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů (protože nemá žádný příjem) a tlumočníka jazyka ruského.

Vzhledem k žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro přezkumné soudní řízení, zaslal mu Krajský soud v Praze spolu s přípisem ze dne 26. 4. 2004 formulář „Potvrzení o majetkových, výdělkových a osobních poměrech“ s tím, aby jej vyplněný a podepsaný uvedenému soudu vrátil ve lhůtě 14ti dnů od jeho doručení, aby tak soud mohl posoudit důvodnost jeho žádosti o ustanovení zástupce v této věci. Výzva spolu s formulářem byla stěžovateli doručena na jím v žalobě uvedenou adresu PoS B. – J., kde si písemnosti stěžovatel převzal dne 13. 5. 2004, jak vyplývá z číselného záznamu na dodejce, která uvedené písemnosti obsahovala. Stěžovatel svým podpisem převzetí písemnosti stvrdil.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. – 21, návrh žalobce na ustanovení zástupce soudem pro toto řízení zamítl. V odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel byl vyzván k prokázání svých majetkových a osobních poměrů, aby tak mohlo být podle ustanovení , (dále jen „ “), přezkoumáno, zda splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a pro možnost ustanovení zástupce z řad advokátů soudem. Žalobce však na tuto výzvu, kterou převzal dne 13. 5. 2004, ve stanovené lhůtě, a ostatně ani později, nereagoval. Neosvědčil tak předpoklady pro požadované ustanovení zástupce z řad advokátů soudem, a za daného stavu soudu nezbylo, než jeho žádost pro nečinnost zamítnout podle ustanovení

Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvedl, že krajský soud mu zaslal formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“, přičemž stěžovatel jej řádně vyplnil a zaslal poštou Krajskému soudu v Praze. Zásilku zaslal jako „obyčejnou“, nikoliv doporučenou, takže o jejím zaslání nemá žádný doklad. Následně obdržel usnesení, jímž krajský soud jeho žádost na ustanovení zástupce zamítá s odůvodněním, že nereagoval na výzvu soudu a zmíněné potvrzení nezaslal. Žalobce s tímto usnesením nemůže souhlasit, neboť soud podle jeho přesvědčení při projednání žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů se dopustil pochybení. Usnesení tak napadá v celém rozsahu pro jeho nezákonnost způsobenou tím, že soud nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním usnesení a v důsledku toho i nesprávně posoudil jeho žádost; důkazy, které si opatřil pro rozhodnutí nebyly úplné, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět, a rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, t. j. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně žádal o nařízení veřejného projednání věci za jeho přítomnosti, a dále ve smyslu , s odvoláním na , o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů, protože nemá žádný příjem. Žádal též o přibrání tlumočníka do ruského jazyka. Spolu s kasační stížností zaslal stěžovatel soudu vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“.

Krajský soud v Praze poté předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační stížnosti s tím, že je podána včas, že je v ní uplatněn důvod uvedený v , a že stěžovatel není zastoupen advokátem.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci zde uplatněného důvodu ( , 3 ), přičemž neshledal pochybení ze strany soudu, které by odůvodňovalo se od zásady vázanosti rozsahem kasační stížnosti odchýlit. Dospěl pak k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Ačkoliv v kasační stížnosti stěžovatel výslovně nečiní odkaz na příslušné ustanovení , jehož se dovolává, lze z obsahu kasační stížnosti dovodit (tak, jak již předeslal Krajský soud v Praze ve své předkládací zprávě), že tak činí z důvodu uvedeného v , když má za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se jeho žádosti o ustanovení advokáta.

Nejvyšší správní soud především podotýká, že v řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobce není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení ( ).

Podle ustanovení může předseda senátu navrhovateli (žalobci), u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy,

jestliže jsou splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho práv a zájmů. V projednávané věci se krajský soud před vydáním napadeného usnesení zabýval nejdříve splněním první zákonné podmínky, neboť vyžadoval od stěžovatele doklady, potvrzující jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry. Stěžovatel však na výzvu soudu, s níž mu byl současně zaslán výše již zmíněný formulář, ve lhůtě 14ti dnů od jejího doručení, t. j. ve lhůtě končící středou dne 26. 5. 2004, a ostatně ani později až do doby vydání napadeného usnesení Krajským soudem v Praze (1. 7. 2004), vůbec nereagoval. Uvedený soud proto dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna první ze zákonem stanovených podmínek pro možnost ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, neboť stěžovatel nedoložil, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení Jeho žádost musela být proto zamítnuta.

Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením věci krajským soudem ztotožňuje. V řízení, kde není zastoupení advokátem povinné (kam patří i řízení před Krajským soudem v Praze ve věci azylové), bude advokát ustanoven soudem účastníku k ochraně jeho zájmů především tehdy, jestliže splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu citovaného ustanovení Krajský soud v Praze učinil vše potřebné, aby umožnil stěžovateli osvědčit předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a proto mu zaslal výše již zmíněné „Potvrzení o osobních, výdělkových a majetkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“. Stěžovatel nepopírá, že by výzvu spolu s formulářem neobdržel, tvrdí však, že vyplněný formulář zaslal soudu zpět ve stanovené lhůtě, avšak nemá žádný doklad o odeslání této zásilky. Pokud tato soudem vyžádaná písemnost nebyla krajskému soudu doručena, jak vyplývá z obsahu spisu, a pokud stěžovatel nemůže doložit, že výzvě soudu vyhověl, pak nezbývá než uzavřít, že Krajský soud v Praze neměl za této procesní situace, která se nezměnila až do 1. 7. 2004, žádnou jinou možnost, než návrh stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítnout. Krajskému soudu v Praze nelze vytýkat, jak namítá stěžovatel v kasační stížnosti, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním usnesení (ostatně stěžovatel neuvádí, v čem měl nedostatek zjištění skutkového stavu spočívat), a že by neměl snahu opatřit si důkazy pro své rozhodnutí. Důkaz, na jehož základě mohl rozhodnout, bylo „Potvrzení o osobních, výdělkových a majetkových poměrech“, a tento důkaz stěžovatel pozbyl tím, že jej soudu ve stanovené lhůtě nepředložil.

Kasační stížnost stěžovatele podanou z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení neshledal tudíž Nejvyšší správní soud za této situace důvodnou, a proto podle kasační stížnost zamítl.

Nad rámec potřebného odůvodnění nutno podotknout, že stěžovatelovo tvrzení o odeslání „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce“ ve lhůtě soudem stanovené se jeví jako poněkud účelové, zejména přihlédne-li se k tomu, že zmíněný (vyplněný) formulář zaslal stěžovatel soudu spolu s kasační stížností dne 25. 8. 2004. Nutno dodat, že v kasační stížnosti stěžovatel znovu požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení v jeho azylové věci, a na Krajském soudu v Praze bude, aby o této jeho žádosti rozhodl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení za použití Protože úspěšnému žalovanému v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly a stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. května 2005

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu