Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 305/2004 - 64

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: T. N., zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Douskem, se sídlem Pražská13/19, Liberec 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. ,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Ministerstvu vnitra s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta Mgr. Jiřího Douska s e u r č u j e částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 14. 6. 2003, č. j. OAM-2481/VL-07-08-2003, o zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle , o azylu.

Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení , (dále jen „“), když namítá vady v řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečné opoře rozhodnutí ve spise.

Stěžovatelka tvrdí, že správní rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů a nelze shledat logickou vazbu mezi rozhodnutím a podkladem pro ně, a dále tvrdí, že žalovaný porušil ve správním řízení ustanovení , , a , a v důsledku toho nesprávně posoudil její žádost o azyl.

Stěžovatelka rovněž upozorňuje na čl. 53 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, podle které je možné shledat opodstatněnost pronásledování i na kumulativním základě, tedy při posouzení jednotlivých opatření dopadajících na žadatele o postavení uprchlíka v jejich celku, byť by jednotlivě pro shledání pronásledování nemusela dostačovat. Poukazuje také na čl. 43 této příručky, podle nějž se opodstatněná obava z pronásledování nemusí opírat pouze o vlastní zkušenosti žadatele, ale i o zkušenosti zprostředkované a nasvědčující, že by se žadatel mohl stát obětí obdobného pronásledování.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.

Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvádí, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudy byly vydány v souladu se zákonem, a odkazuje na obsah správního spisu a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. , podle nějž je poskytnutí azylu specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze je zaměňovat s těmi legálními formami pobytu cizinců, které jsou upraveny v zákoně č. , o pobytu cizinců. Proto žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 24. 5. 2003 na základě žádosti, v níž je jako důvod uvedeno, že si stěžovatelka vypůjčila peníze na podnikání, které měla vrátit do jednoho roku, ovšem její přítel s těmito penězi odjel do Itálie, a ona se proto domluvila s věřitelem, že odjede do ČR a bude mu odsud peníze posílat. Poté v ČR pobývala nelegálně a při udílení správního vyhoštění jí policisté poradili, že může požádat o azyl. V zásadě totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 9. 6. 2003. I z tohoto pohovoru je patrno, že důvody jejího příjezdu do ČR byly výlučně ekonomické, neboť se stěžovatelka obávala, že věřitel, který jí vyšší finanční obnos půjčil, se bude snažit z ní dlužnou částku vymoci nebo že ji připraví o byt. Proto odjela do ČR tuto částku vydělat.

Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl výše označeným rozhodnutím ze dne 14. 6. 2003 jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť shledal, že stěžovatelka neuváděla žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohla být pronásledována z důvodů uvedených v ustanovení § 12 zákona o azylu. Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelčiny problémy byly, jak vyplynulo z pohovoru, výlučně ekonomické povahy, přičemž snahu legalizovat si pobyt v ČR a vydělat zde peníze za účelem splacení dluhu nelze podřadit důvodům pro udělení azylu. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení azylu podle ustanovení § 13 a § 14 zákona o azylu.

Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě odůvodněnou obecnými výtkami proti nesplnění některých náležitostí azylového řízení podle zákona o azylu a a námitkou, že dle svého názoru splňovala podmínky pro udělení azylu podle zákona o azylu, minimálně pro vztažení překážky vycestování podle zákona o azylu. V doplnění žaloby ze dne 27. 11. 2003 uvedla, že bydlí nově v J. n. N. a je těhotná. Nejvyšší správní soud poté přikázal svým usnesením ze dne 21. 1. 2004, č. j. Nad 11/2004 - 30, s přihlédnutím ke změně jejího místa pobytu věc k rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, poté tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem, když uvedl, že stěžovatelka opakovaně uváděla, že zemi původu opustila kvůli problémům s věřiteli, v ČR pobývala nelegálně a o azyl požádala po rozhodnutí o správním vyhoštění. Jiné důvody neuváděla. Krajský soud také shledal, že nedošlo k porušení těch ustanovení , jež stěžovatelka v obecné rovině namítala. Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační stížností.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (, 3 ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Namítá-li stěžovatelka nejprve, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejími námitkami proti správnímu řízení, nelze než uvést, že výtky omezené na uvedení části a její citace jsou natolik obecné – vzbuzují až dojem formulářovitosti - že nelze ani shledat, v čem měl žalovaný konkrétně postupovat jinak, či v čem měl následně být přezkum prováděný krajským soudem podrobnější. Stěžovatelka sice namítá, že bylo provedeno pouze nedostatečné dokazování, ovšem neuvádí již, jaké další důkazy měly být opatřeny, neuvádí ani, k jakým dalším skutečnostem relevantním pro posouzení její žádosti o azyl by měly případné důkazy směřovat a prokázat je. Stejně tak se omezuje pouze na obecné tvrzení, že rozhodnutí žalovaného údajně nevyplývá ze zjištěných podkladů, neuvádí ovšem, v čem tvrzený rozpor mezi podklady a rozhodnutím samotným podle jejího názoru spočívá. Tuto nanejvýš nekonkrétní

argumentaci nijak nedoplnil ani stěžovatelčin právní zástupce poté, co jí byl krajským soudem ustanoven.

Argumentuje-li pak stěžovatelka články 53 a 43 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit za prvé na to, že se nejedná o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy. Argumentace touto příručkou navíc neodráží rozdíl mezi uprchlictvím, jako objektivním stavem daným situací fyzické osoby, a azylem, jako institutem poskytovaným konkrétním státem na základě jeho úvahy vyjádřené jednak normativně ve vnitrostátních předpisech, v případě ČR tedy zejména v zákoně č. , o azylu, a jednak v individuálním konkrétním rozhodnutí učiněném na základě těchto předpisů zmocněným orgánem, v případě ČR tedy žalovaným. Tyto dva pojmy spolu sice na úrovni faktické obvykle těsně souvisejí, respektive se týkají obdobných osob, jsou nicméně nadále nezávislé a správní rozhodování, jež bylo přezkoumáváno krajským soudem v rozsudku nyní posuzovaném, se týkalo výhradně institutu azylu a řízení podle zákona o azylu. Oba tyto články se pak vztahují k určitým teoreticky možným situacím, které by mohly vést ke konstatování pronásledování či odůvodněného strachu z něj v určitých hraničních případech, není ovšem vůbec zjevné, na základě jakých skutečností by tato pravidla mohla být aplikována i na stěžovatelku, která v žádném ze svých dosud provedených vyjádřeních vůči žalovanému či soudům neuvedla nic, co by mohlo vést k shledání podřaditelnosti její situace těmto dvěma pravidlům.

Lze tak pouze konstatovat, že stěžovatelčinu žádost o udělení azylu je vskutku nutno podřadit pod ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka neuvedla žádný azylově relevantní důvod pro poskytnutí azylu. Na důvody, jež setrvale při správním řízení uváděla a na nichž nic nezměnila ani v žalobě ani následně v kasační stížnosti, se plně vztahuje pravidlo vyřčené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. (nepublikováno): „Obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§ 12 zákona o azylu).“

Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení , neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány vady v řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečné opoře rozhodnutí ve spise.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jiří Dousek; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (, ). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů,

v souladu s , , , ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. května 2005

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu