Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 143/2004 - 41

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: N. D., zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem nám. Republiky 108, 346 01 Horšovský Týn, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5. 11. 2003, č. j. OAM-5642/VL-07-04-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2004, č. j. -20,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2003 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o azyl jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně citovala četná ustanovení , která žalovaný podle jejího názoru porušil. Porušena byla podle žalobního tvrzení i ustanovení a zákona o azylu, ovšem ani zde žalobkyně neuvedla, v čem konkrétně spatřuje tato porušení. Co do skutkových tvrzení odkázala žalobkyně na obsah správního spisu a navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 3. 2004. V řízení před správním orgánem neshledal vady vytýkané žalobkyní ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným v posouzení důvodu, pro nějž byla žádost žalobkyně o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně požádala o azyl výlučně z obavy před výhrůžkami a útoky příslušníků mafie, kteří od ní žádali bez právního důvodu peníze, a ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice poté, co platnost jejího pracovního víza vypršela. Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že tyto důvody nesvědčí o pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.

Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) včas kasační stížnost založenou na důvodech podle a b) , (dále jen „ “). Uvedla, že ji vydíraly osoby spjaté s organizovaným zločinem, které od ní žádaly peníze za tzv. ochranu. Vliv organizovaného zločinu na Ukrajině přitom sahá až do vládních struktur; proto je ohrožení ze strany organizovaného zločinu vnímáno jako ohrožení pramenící z politického a státního systému. Soud založil svůj závěr na tom, že stěžovatelka neuvedla zákonné důvody pro udělení azylu; nezabýval se však skutečným fyzickým ohrožením stěžovatelky. Stěžovatelka pociťuje odůvodněný strach z pronásledování mafií ve smyslu zákona o azylu, a to z důvodu svého dluhu; státní moc jí přitom proti tomuto pronásledování neposkytuje dostatečnou ochranu.

Žalovanému správnímu orgánu pak stěžovatelka vytkla to, že bez ohledu na její reálné ohrožení nezjistil všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka požádala též o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť její zdraví a život jsou ohroženy strukturami organizovaného zločinu; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost není důvodná.

Nejprve je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem uplatněným až po vydání rozhodnutí, které kasační stížnost napadá ( ). Tvrzení spojující vydírání ze strany soukromých osob s nedostatečnou ochranou ze strany státu či přímo s angažovaností státu v této nezákonné činnosti je právě takovou skutkovou novotou. Stěžovatelka se v řízení o žalobě nezmínila o jakýchkoli svých problémech s orgány veřejné moci na Ukrajině, případně o tom, že by se na tyto orgány vůbec obrátila: naopak připustila, že ochranu u nich nehledala. Soud se proto zabýval jen obecným poukazem na nesprávné zhodnocení stěžovatelčiny situace s ohledem na ustanovení zákona o azylu tak, jak byl obsažen již v žalobě; přisvědčil však krajskému soudu. Stěžovatelčina tvrzení svědčí toliko o projevech obecné kriminality: sama stěžovatelka formuluje jako předmět svých obav „pronásledování z důvodu dluhu“, nikoli z některého z důvodů podle zákona o azylu. Je sice pravda, že za pronásledování ve smyslu zákona o azylu se považuje i určité jednání soukromých osob, proti němuž stát neposkytuje ochranu ( zákona o azylu); i toto jednání však musí být podmíněno některou ze sociálních charakteristik žadatele o udělení azylu vypočtených v zákona o azylu. Stěžovatelčiny obavy – jak doložil už správní orgán – nepramení z činů azylově relevantních, tj. činů, které by ve svém souhrnu představovaly pronásledování ve smyslu zákona o azylu, a to bez ohledu na to, zda je stěžovatelka připisuje „vládním strukturám“ či soukromým osobám.

Stejným způsobem – tj. obecně – hodnotil Nejvyšší správní soud i námitku nedostatečného dokazování v řízení před správním orgánem, neboť ta byla v kasační stížnosti stejně jako v žalobě formulována obecně bez bližšího odůvodnění. Jak už konstatoval krajský soud, správní orgán vycházel v řízení ze všech informací, které mu stěžovatelka poskytla v žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, a při pohovoru provedeném v souladu s § 23 zákona o azylu. Stěžovatelka odpověděla na všechny podrobné otázky, na konci pohovoru svým podpisem stvrdila, že k věci již nemá co doplnit, a možnosti samostatného vyjádření nevyužila. Správní orgán v řízení nepochybil: není tu nic, co by ze stěžovatelčina příběhu bez její vůle zůstalo neobjasněno. Správní orgán neměl důvod zpochybňovat stěžovatelčiny výpovědi a zacházel s nimi jako s hodnověrnými; výsledek správního řízení, proti němuž stěžovatelka brojí, je tedy založen na dostatečných zjištěních a stěžovatelka ve skutečnosti brojí proti právnímu hodnocení své situace. Toto hodnocení stěžovatelka vnímá jako nesprávné; to je však věc jiná a k ní se soud vyjádřil již v předchozí námitce.

Nejvyšší správní soud tedy shledal obě stěžovatelčiny námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu