Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 189/2004 - 38

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyň: A) A. L., , a B) nezl. E. B., zastoupených JUDr. Aloisem Mickou, advokátem se sídlem Na Pankráci 480/49, 140 00 Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 14. 8. 2002, č. j. OAM-3454/VL-19-04-2002, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2003, č. j. -17,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2002 zamítl žalovaný žádost žalobkyň o azyl jako zjevně nedůvodnou podle , o azylu; zároveň vyslovil, že žalobkyním se neuděluje azyl podle , 2 a zákona o azylu a že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí prvá žalobkyně popsala situaci ve své vlasti; zdůraznila chudobu panující zvláště ve městech, banditismus a vysokou míru kriminality, jakož i nezáviděníhodné postavení etnických Moldavanů ve vztahu k osobám ruské národnosti. Vyjádřila přání zůstat v České republice a požádala soud, aby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného.

Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 12. 2003. V odůvodnění uvedl, že správní orgán zjistil řádně skutkový stav věci. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně požádaly o azyl především ve snaze stmelit rodinu a legalizovat svůj zdejší pobyt, neboť manžel prvé žalobkyně v České republice již několik let pracuje a svou rodinu v Moldavsku jen občas navštěvuje. Správní orgán po provedeném řízení uzavřel, že tyto důvody nesvědčí o pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, a městský soud se s jeho právním posouzením ztotožnil.

Proti zamítavému rozsudku městského soudu podaly žalobkyně (stěžovatelky) včas kasační stížnost podle a b) , (dále jen „ “). Namítly především, že jim měl být udělen humanitární azyl podle zákona o azylu, neboť Moldavanům je upírána účast na správě a řízení státu. Moldavská národnost je utiskována a ve školách a v úřadech byl zrušen původní úřední jazyk; to způsobilo nárůst kriminality a nezaměstnanosti. Obě stěžovatelky byly také pro svou národnost opakovaně slovně i fyzicky napadeny. Žalovaný podle jejich názoru překročil meze správního uvážení, jelikož nevycházel z podrobných informací, které mu poskytly stěžovatelky, nýbrž jen z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR z roku 2001.

Vady správního řízení pak stěžovatelky spatřovaly v tom, že žalovaný se zabýval jen některými důvody jejich žádosti o azyl, především důvody ekonomickými a rodinnými; nepovšimnuty pak ponechal důvody národnostní, vysokou míru kriminality a podobně.

Stěžovatelky proto navrhly, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelky požádaly o to, aby jejich kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost není důvodná.

První námitka směřuje do výroku o neudělení humanitárního azylu; v této části je však kasační stížnost nepřípustná, neboť kasační důvod spočívající v nesprávném užití správního uvážení při rozhodování o humanitárním azylu nebyl uplatněn v řízení před městským soudem ( ).

Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že v dané věci nebylo důvodu pro to, aby správní orgán při zamítání žádosti jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu současně posuzoval i důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán – za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení – bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne, aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona. Podmínkou pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních § 13 a § 14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Posuzování azylových důvodů podle § 13 a § 14 zákona o azylu při současném zamítání žádosti o udělení azylu podle § 16 zákona nicméně nemělo vliv na zákonnost napadeného

rozhodnutí žalovaného a městský soud postupoval správně, když žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl.

Z tohoto pohledu hodnotí Nejvyšší správní soud jako nadbytečný i výrok o neexistenci překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu: to, zda u žadatele je či není dána překážka vycestování, totiž žalovaný posuzuje jen v rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu (§ 28 zákona o azylu). Rozhodnutí, jímž byla žádost stěžovatelek zamítnuta jako zjevně nedůvodná, sice obsahovalo i výrok o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu; stalo se tak ovšem v důsledku pochybení žalovaného, a ani výrok, který je pojmově spjat s výrokem nadbytečným, tedy neměl být součástí rozhodnutí. Těmito dalšími výroky však stěžovatelky nebyly zkráceny na svých právech, aniž byla jejich práva rozhojněna, a rozhodnutí žalovaného tak i přes tuto nesprávnost obstojí.

V druhém stížnostním bodu stěžovatelka namítá, že žalovaný založil své rozhodnutí na neúplně zjištěné skutkové podstatě a nezkoumal všechny důvody, které vedly stěžovatelky k odchodu z vlasti; mýlí se však. Žalovaný zvážil všechny okolnosti, které prvá stěžovatelka v průběhu správního řízení uvedla, ovšem správně usoudil, že tyto okolnosti nejsou v řízení o udělení azylu relevantní, ať už je stěžovatelka sama označila jako nedobrou situaci ve vlasti, komunistickou stranu u moci, kriminalitu, banditismus, ekonomickou nouzi, obavu z budoucnosti dospívající dcery či snahu zajistit dceři výchovu v úplné rodině. Dovolává-li se stěžovatelka vysoké míry obecné kriminality ve své zemi, v řízení o udělení azylu jí to nemůže být ku prospěchu: toto řízení totiž neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o množství a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země, což není případ stěžovatelek – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence azylových důvodů podle § 12 zákona o azylu. Ani současné rozložení politických sil v Moldavsku nemůže stěžovatelkám založit důvod k udělení azylu: z výpovědí prvé stěžovatelky nevyplynulo, že by veřejně a ke své újmě projevovala svůj názor na politiku vládnoucí strany a vůbec že by se její výtky vůči způsobu vlády v Moldavsku vymykaly povšechné nespokojenosti, jakou zakouší většina občanů postkomunistických států v době společenských změn.

K tvrzením o slovním a fyzickém napadání stěžovatelek Nejvyšší správní soud nepřihlížel, neboť byly uplatněny až po vydání napadeného rozsudku městského soudu ( ). Totéž platí o poukazu na zrušení „původního úředního jazyka“; k tomu soud jen poznamenává, že i přes snahy zrovnoprávnit ruštinu s moldavštinou zůstává moldavština jediným úředním jazykem ( moldavské y z 29. 7. 1994). Co se pak týká namítaného národnostního útisku a diskriminace etnických Moldavanů, soudu jsou známy snahy moldavské vlády o posílení vlivu ruštiny s cílem uvolnit tradičně těsná kulturní pouta mezi Moldávií a Rumunskem; stěžovatelky samy však podle vlastních vyjádření žádné konkrétní potíže či ústrky pro svou národnost nezakoušely a obecná tvrzení zde neobstojí. To, že v moldavských školách se vyučuje i ruština, jak prvá stěžovatelka uvedla při pohovoru, jistě projevem národnostního útlaku není; tato jediná konkrétní zmínka nijak nepřispívá ani k vysvětlení blíže neupřesněného tvrzení o tom, že Moldavanům je upírána účast na řízení státu. Těmto námitkám tedy soud nepřisvědčil.

Stěžovatelky se svými námitkami neuspěly. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením Žalobkyně (stěžovatelky) nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměly úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu