Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 327/2004 - 44

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: U. A., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, č. j. - 19,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2002, č. j. OAM-399/VL-04-03-2002. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a současně bylo vysloveno, že stěžovateli se neuděluje azyl podle , , 2, ani podle , a že na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení tohoto zákona.

Stěžovatel současně s kasační stížností požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel v zákonné lhůtě opravný prostředek (žalobu), ve kterém namítal porušení , , 4 a , o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (), kdy namítal, že chybí logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Uváděl, že v domovské zemi byl pronásledován, odkazoval na Příručky procedur a kritérií pro přiznání statutu uprchlíka. Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

V následném rozsudku Městský soud v Praze dospěl obdobně jako správní orgán k závěru, že stěžovatel domovskou zemi neopustil z důvodů upravených zákonem o azylu, tj. v důsledku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod, nebo pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 zákona o azylu). Žádost o azyl podal s velkým časovým odstupem v situaci, kdy na území České republiky pobýval od r. 1999 nelegálně a kdy bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. Městský soud proto dovodil, že žalovaný postupoval správně pokud žádost jako zjevně nedůvodnou podle zákona o azylu zamítl. Městský soud neshledal ani porušení označených ustanovení , resp. absenci logické vazby mezi rozhodnutím a podkladem pro něj. Závěrem Městský soud v Praze uvedl, že se nezabýval přezkumem resp. zákona o azylu, neb námitky stěžovatele vůči nim nesměřovaly. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost ve které namítá stížnostní důvod vymezený v Stěžovatel nejprve zrekapituloval rozhodnutí Městského soudu v Praze. Konkrétně pak namítal, že podle mají účastníci řízení rovné postavení, a že podle d má účastník, který neovládá dokonale úřední jazyk, právo na tlumočníka, z čehož dovozuje, že veškeré úkony ve věci, tedy i napadené rozhodnutí, měly být přeloženy do mateřského jazyka stěžovatele. Na základě výše uvedených skutečností pak stěžovatel požaduje, aby byl napadený rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu projednání.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém zejména uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy; odkázal na správní spis. K námitce týkající se překladu listin do mateřského jazyka stěžovatele pak žalovaný zejména uvedl, že tato povinnost z y základních práva svobod nevyplývá. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s a 3 , vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Po přezkoumání kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti

a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je zastoupen advokátem.

Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat, že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu posuzovat, zda měl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž je jeho úkolem pouze posoudit, zda předchozí řízení naplňuje důvody vymezené v , specifikované stěžovatelem.

Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel uplatňuje důvod uvedený v ustanovení

pod písm. d)

Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejprve je třeba se vyjádřit k významu jednotlivých částí tohoto důvodu.

První část důvodu (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu nenastala.

Následující část tohoto důvodu (nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně vyšel ze skutkového a právního stavu, jenž existoval v době rozhodování žalovaného správního orgánu, a zabýval se všemi výroky napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se tak rozhodnutí Městského soudu v Praze dostatečně opírá o důvody, které opodstatňují dospět k předmětnému výroku.

K posledně jmenované části důvodu, tedy že se může jednat nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba jeho význam posuzovat jako důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, což v souzené věci podle Nejvyššího správního soudu rovněž nenastalo.

V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že obsáhlou žalobu proti označenému správnímu rozhodnutí podal stěžovatel v jazyce českém. V českém jazyce byl Městským soudem v Praze vyrozuměn o nabytí účinnosti a důsledcích s tím spojených, a o možnosti projednat věc bez jednání, pokud k tomu stěžovatel vysloví souhlas, resp. pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel (prostřednictvím své zástupkyně) kasační stížnost, a to opět v jazyce českém.

Z obsahu spisu proto Nejvyšší správní soud dovozuje, že si stěžovatel dokázal obstarat překlad rozhodnutí žalovaného správního orgánu, resp. mu sám porozuměl, neb proti němu sám, bez právního zástupce, podal žalobu. Stejně tak si dokázal zajistit pro řízení o kasační stížnosti, právní zástupkyni a podat jejím prostřednictvím kasační stížnost. Z uvedeného tedy vyplývá, že všem podstatným úkonům v řízení minimálně zprostředkovaně, ale přesto porozuměl.

Povinnost soudu obstarat překlad všech dalších písemností, které budou stěžovateli zasílány do mateřského jazyka, za výše uvedené situace, by dále podle Nejvyššího správního soudu kladla na soud nepřiměřené nároky a byla tak ve zjevném rozporu se zásadou hospodárnosti.

K tomu je nutno uvést, že () neupravuje způsob, jakým má soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný, než český jazyk. Na takové situace je nicméně pamatováno v , podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části . Podle ustanovení , v návaznosti na v kasační stížnosti cit. ustanovení y základních práv

a svobod, mají účastníci řízení právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud ustanoví účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Nejvyšší správní soud se domnívá, že v projednávané věci nebyla splněna podmínka tohoto ustanovení, neboť taková potřeba v řízení nevyvstala.

Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svou judikaturu, ze které např. vyplývá, že pokud vyrozumění pošty o uložení soudní zásilky nebylo psáno v mateřském jazyce žadatelky o azyl, ale v češtině, nejedná se o vadu řízení; soud ani držitel poštovní licence není povinen s účastníky soudního řízení písemně komunikovat jinak, než v jazyce českém (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2004, č. j. ) nebo na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, č. j. , ze kterého vyplývá, že skutečnost, že účastníkem řízení je cizí státní příslušník, sice může být podle konkrétních okolností předpokladem, že soud bude povinen přistoupit k poučení účastníka o jeho právu jednat ve své mateřštině, sama o sobě bez dalšího mu však povinnost poučit účastníka o uvedeném právu nezakládá.

Ze žádného právního předpisu nelze rovněž dovodit povinnost soudu, či správního orgánu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí či jiných písemností v jiném jazyce. Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud se cizinec rozhodne žít na území státu, kde je úředním jazykem jazyk jiný, než ten, jemuž rozumí, musí být srozuměn s tím, že komunikace bude probíhat v jazyce úředním, v daném případě českém. Z toho musí ve vlastním zájmu vycházet, a to zejména za situace, kdy v cizí zemi podá jakoukoliv písemnou žádost a předpokládá písemný kontakt s orgány, které o ní rozhodují. Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svou konstantní judikaturu i v této otázce, ze které vyplývá, že jedním ze znaků suverenity České republiky je užití českého jazyka. Proto i rozsudky soudů, jakož i rozhodnutí jiných státních orgánů, jsou důsledně vyhotovovány a účastníkům řízení doručovány v českém jazyce. Jen toto („úřední“) znění je závazné a způsobilé vyvolat právní účinky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. ).

Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší správní soud vyjadřuje ke stěžejní námitce stěžovatele - účastník, který neovládá dokonale úřední jazyk, má právo na tlumočníka, resp. veškeré úkony ve věci měly být přeloženy do mateřského jazyka stěžovatele, tedy ukrajinštiny, byl porušen - a uvádí, že potřeba tlumočníka ani podle Nejvyššího správního soudu nevyvstala, úkony nebylo z výše uvedených důvodů třeba překládat do ukrajinštiny; nedošlo k porušení ustanovení Ač k tomu není Nejvyšší správní soud primárně předurčen, přezkoumal i namítané porušení d, avšak ani takové porušení, s ohledem na výše uvedené, v souzené věci neshledal.

Nejvyšší správní soud tak neshledal naplnění označeného stížnostního důvodu, tedy

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( ).

Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu