Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 415/2004 - 44

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: N. M. K., zast. Michalem Benčokem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 17, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7.2004, č. j. – 26,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 1. 2004, č. j. OAM-6498/VL-18-04-BZ-2003 byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). V odůvodnění rozhodnutí poukázal žalovaný na to, že žalobce má bulharskou státní příslušnost a národnost. Konstatoval dále, že se seznámil se situací v zemi státní příslušnosti žadatele. Uvedl, že Dokument oddělení zahraničních vztahů a informací odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky za rok 2002 hodnotí Bulharsko jako bezpečnou zemi původu ve smyslu zákona o azylu. Podle tohoto hodnocení, které vychází z více informačních zdrojů uvedených přímo ve zprávě, a ze zpráv MZV USA, které byly vydány v roce 2002 a 2003, státní moc v Bulharsku dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů. Bulharská republika ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. V zemi působí bez jakýchkoliv omezení množství nevládních organizací dohlížejících

na dodržování lidských práv. Po zhodnocení dalších dokladů o poměrech v Bulharsku dospěl žalovaný k závěru, že Bulharsko splňuje znaky bezpečné země původu ve smyslu zákona o azylu. Vycházel dále ze zjištění, že žadatel jako důvody pro udělení azylu uvedl pronásledování soukromými osobami, avšak násilné jednání osob ve své vlasti nijak neřešil, o pomoc na státní či nestátní organizace se neobrátil. Konstatoval dále, že v průběhu správního řízení bylo tedy objasněno, že v případě žadatele není možno dovodit, že by státní moc v jeho případě nedodržovala lidská práva, nebo že by nebyla způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů ve smyslu zákona o azylu. Uvedl, že snahu o legalizaci pobytu v České republice nelze rovněž podřadit zákonným důvodům pro udělení azylu. Právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky obsahuje , o pobytu cizinců na území České republiky, jejichž institutu měl žadatel možnost využít. Správní orgán konstatoval, že na základě výše uvedených informací o politické situaci a stavu dodržování lidských práv v Bulharsku a na základě výpovědí žadatele, shledal, že v jeho případě lze Bulharsko považovat za bezpečnou zemi původu. Tím byly podle žalovaného naplněny podmínky ustanovení zákona o azylu, proto byla žádost účastníka řízení zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž poukazoval na to, že z Bulharska utekl s manželkou z toho důvodu, že v této zemi má mnoho problémů. Od doby, kdy je v České republice, žije lépe a je spokojený, chování a plnění povinností vůči nim je velmi dobré. Žádal, aby mohl zůstat v České republice.

Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2004, č. j. – 26 žalobu žalobce zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále vyslovil, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, z něhož zjistil, že žalobce z Bulharska odcestoval ze strachu o svůj život. V České republice žil u známých po dobu jednoho měsíce a potom požádal o azyl. V Bulharsku mu byl odcizen kamion s nákladem a neznámými pachateli mu bylo vyhrožováno, stejně tak jeho manželce. Policie případ vyšetřovala, ale protože se obával „mafiánů“, vycestoval do České republiky. Soud poté citoval ustanovení § 12 a § 2 odst. 5 zákona o azylu a dospěl k závěru, že správní orgán nepochybil, pokud žádost žalobce zamítl jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále jen též „stěžovatel“), a to z důvodů uvedených v ustanovení a b) Především namítal, že správní orgán v řízení o udělení azylu porušil ustanovení , , , a (dále jen ). Vyslovil přesvědčení, že jeho nárok na udělení azylu lze podřadit pod zákonná ustanovení zákona o azylu, jelikož má neustále odůvodněné obavy o svůj život a to ze strachu z neznámých „mafijních“ struktur, které ho oloupily. Mocenské orgány Bulharska se nevěnují svým úkolům – vše je podřízeno jen plnění úkolů nejvyšší priority, tj. případů, kde jsou mrví nebo více mrtvých a má na tom zájem sama vláda či nejvyšší politické kruhy. Tvrdil, že vláda na území Bulharska není schopna zajistit ochranu občanů před neobyčejně vysokým stupněm kriminality. Dále namítal, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Namítal, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a správně přesný stav věci

a důkazy, které si soud opatřil byly neúplné a zakládaly se fakticky jen na dokladech obsažených ve správním spise. Situaci na území Bulharska nelze rozhodně brát jako stabilizovanou a z toho důvodu nemohl soud posoudit správně skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval. Nesprávnost postupu krajského soudu spatřoval v nesprávnosti posuzování bezpečnostní situace na území Bulharska a v důsledku těchto protiprávních postupů došlo podle jeho názoru k nesprávným rozhodnutím, kterými byla porušena jeho práva. Navrhoval, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Navrhoval, aby kasační stížnost byla zamítnuta a aby odkladný účinek kasační stížnosti nebyl přiznán.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením a 3 vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady ve smyslu , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Z obsahu kasační stížnosti plyne, že byla podána z důvodů uvedených v a b)

Podle ustanovení § 103 odst. 1 lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal.

Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že podle žádosti o udělení azylu ze dne 14. 12. 2003, odjel stěžovatel z Bulharska v listopadu 2003 poté, co měl problémy s bulharskou mafií. Uvedl, že pracoval v dopravní firmě a opakovaně ho zastavili neznámí muži, přičemž v druhém případě mu vzali kamion a zboží. V září 2003 přišli tito muži za stěžovatelem domů a zmlátili ho i jeho ženu. Stěžovatel podal trestní oznámení na policii, avšak aniž by vyčkal jeho vyřešení, odjel do České republiky. Na jiné státní orgány se neobrátil. Uvedl dále, že žádost podává z důvodu legalizace pobytu v ČR. Tyto skutečnosti potvrdil i ve vlastnoručně psaném prohlášení a v protokolu o pohovoru ze dne 23. 12. 2003.

Z takto zjištěného skutkového stavu doplněného o informace o zemi původu (Bulharsko) stěžovatele vycházel jak správní orgán tak i soud, a závěr o tom, že stěžovatel sám neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v zákona o azylu, vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení v souladu s příslušnými ustanoveními .

Namítá-li stěžovatel, že správní orgán porušil v kasační stížnosti vyjmenovaná ustanovení , nelze se k této námitce blíže vyjádřit, neboť stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně pochybení správního orgánu spatřuje. Pokud stěžovatel dále namítal, že v průběhu řízení nebyl zjištěn správně a úplně stav věci, neboť situace v Bulharsku byla posuzovaná jen na základě podkladů, které jsou založeny ve správním spisu, je třeba uvést, že stěžovatel již neuvedl, v čem jsou podklady, z nichž správní orgán i soud vycházely, nedostačující, a ani žádné doplnění důkazního řízení v průběhu správního řízení ani v žalobě nenavrhoval. K takto nekonkrétnímu tvrzení stěžovatele, který sice v obecné rovině podklady o zemi původu, z nichž vycházely správní orgány i soud, zpochybňuje, avšak dále neuvádí, v čem jsou tyto informace nepravdivé nebo nepřesné, se nelze blíže vyjádřit.

Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Shledal naopak, že zjištění učiněná správním orgánem, vycházejí ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel a z informací o zemi původu stěžovatele. Nebylo rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl správním orgánem porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, a že by tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.

Nejvyšší správní soud sdílí rovněž závěry správního orgánu i soudu, které tyto orgány zaujaly při právním posouzení věci. Především je nutno zdůraznit, že stěžovatelova žádost byla zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 téhož zákona bezpečnou zemí původu se rozumí stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, a) v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, b) který jeho občané nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v § 12, c) který ratifikoval a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, d) který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.

V tomto směru je třeba uvést, že správní orgán v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem doložil, z jakých důvodů považuje Bulharsko za bezpečnou zemi původu. Svůj názor v tomto směru opřel o Dokument oddělení zahraničních vztahů a informací odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR za rok 2002, o zprávu MZV USA vydanou v roce 2002 a zprávu ČTK ze dne 24. 9. 2003. Z výše uvedených závěrů obsažených v rozhodnutí žalovaného lze dovodit, že Bulharsko splňuje znaky bezpečné země původu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o azylu, a to jak objektivně, tak i subjektivně, vůči účastníku řízení samotnému. Jak již bylo výše uvedeno, obava z pronásledování soukromých osob není důvodem pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu a navíc nebylo v případě stěžovatele prokázáno, že by politický systém Bulharska nedával svým občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. V posuzované věci sice stěžovatel uvedl, že se na policii obrátil, avšak nevyčkal vyřešení svého případu a odjel do České republiky. Nebylo tedy prokázáno, že by stěžovatel využil všechny možnosti, které mu dává právní systém Bulharska k ochraně jeho práv.

Popisuje-li stěžovatel v kasační stížnosti to, že mocenské orgány Bulharska se nevěnují svým úkolům a nejsou schopny zajistit ochranu svým občanům před vysokým stupněm kriminality, a stěžovatel nemůže bez přímého ohrožení života vykonávat své zaměstnání, nelze s tímto tvrzením souhlasit. Uvedené tvrzení je jednak v rozporu s tím, co bylo zjištěno z objektivních podkladů o zemi původu, a jednak je třeba vycházet z toho, že nevyčkal-li stěžovatel v této konkrétní věci postupu policie, nelze z jeho hypotetických závěrů dovozovat, že orgány v zemi původu nebyly schopny ochranu před vyhrožováním soukromých osob poskytnout.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že správní orgán i soud postupovaly správně, pokud na základě výše uvedeného skutkového stavu dospěly k závěru, že stěžovatelova žádost je zjevně nedůvodná podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci nebyly prokázány důvody kasační stížnosti ve smyslu ustanovení a b) Kasační stížnost nepovažuje za důvodnou, a proto ji podle ustanovení zamítl.

Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl po poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle za použití tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a stěžovatel neměl s kasační stížností úspěch.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2005

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu