Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 72/2004 - 61

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: G. T., zastoupeného JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem Filištínská 145, 537 01 Chrudim, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 8. 8. 2002, č. j. OAM-4305/CU-06-P08-2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č. j. -30,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Odměna advokáta JUDr. Petra Gallata se určuje částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2002 neudělil žalovaný žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu a o změně , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu); zároveň vyslovil, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce uvedl, že se nemá kam vrátit; navíc je mu známo, že prezident Ukrajiny prosadil zákon „o trestním stíhání“ občanů, kteří žádali o azyl v jiných státech, a žalobce se proto bojí návratu na Ukrajinu.

Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2003; ztotožnil se přitom se žalovaným v posouzení důvodu, pro nějž žalovaný neudělil žalobci azyl. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil Ukrajinu z ekonomických důvodů již v roce 1999 a poté pobýval v České republice na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost o azyl podal ve snaze legalizovat svůj pobyt zde, a vyhnout se tak správnímu vyhoštění. Krajský soud dal správnímu orgánu za pravdu v tom, že tyto důvody nejsou důvody pro udělení azylu.

Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost; jeho zástupce pak v doplnění kasační stížnosti upřesnil, že důvodem kasační stížnosti je nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [ , – dále jen „ “]. Stěžovatel je přesvědčen, že trestní stíhání na Ukrajině, které mu hrozí v důsledku jeho dlouhodobého pobytu v ČR a skutečnosti, že zde požádal o azyl, je postupem potlačujícím jeho lidská práva: opuštěním Ukrajiny totiž stěžovatel vyjádřil svůj postoj ke stavu vedení ukrajinské společnosti. Proto má za to, že splňuje důvody podle zákona o azylu, neboť mu hrozí trest odnětí svobody pro vyjádření určitého názoru. K tíži stěžovatele nelze přičítat to, že žádá o azyl v zemi s vyšší životní úrovní; stěžovatel rovněž poukázal na to, že se na území ČR nedopustil žádné trestné činnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

K tvrzením o tom, že stěžovatel svým odchodem z Ukrajiny vyjádřil jistý politický postoj, Nejvyšší správní soud nepřihlížel: stěžovatel je totiž uplatnil poté, co krajský soud vydal napadené rozhodnutí, tedy poprvé až v kasační stížnosti ( ).

Dále je třeba upozornit na to, že stěžovatelovy námitky nesměřují proti výroku o neudělení azylu – sám stěžovatel ve správním řízení potvrdil, že před odchodem z vlasti neměl žádné problémy kromě ekonomických – nýbrž proti výroku o tom, že u stěžovatele není dána překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu. Stěžovatelovy obavy z návratu totiž nejsou nijak spojeny s jeho dřívějším životem na Ukrajině, nýbrž právě s opuštěním vlasti a s tvrzenou hrozbou trestního stíhání, které by podle stěžovatelova přesvědčení následovalo po jeho návratu. Důvody pro udělení azylu a důvody pro vyslovení existence překážky vycestování jsou přitom odlišné a mají být posuzovány samostatně, neboť se vztahují k jiným časovým rovinám: jedny k okamžiku podání žádosti o azyl, druhé k době, kdy správní orgán rozhoduje o žádosti o udělení azylu. K nutnosti takového dvojího posuzování se ostatně Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 3. 3. 2004, publikovaném pod č. NSS: „Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení , o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.“

Námitka založená na existenci hrozby trestního stíhání a uvěznění stěžovatele po návratu na Ukrajinu však neobstojí. Stěžovatel sice nevyjádřil tuto obavu ve správním řízení, a žalovaný se tak neobracel na české zastupitelské orgány na Ukrajině, které se k takovým tvrzením uplatněným ve správním řízení běžně vyjadřují; podstatné je však to, v jaké své osobní charakteristice stěžovatel spatřuje možný důvod ohrožení svých základních práv. Z jeho kasační stížnosti totiž plyne, že se obává trestu odnětí svobody; taková hrozba ovšem zakládá existenci překážky vycestování jen v případě, že je způsobena rasou, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo politickým přesvědčením žadatele o azyl [§ 91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu]. U stěžovatele však žádná z těchto charakteristik není dána, a stěžovatel to ostatně netvrdil ani v řízení před správním orgánem, ani v řízení před soudem. Jediné, co v dřívějších řízeních vyšlo najevo, byla stěžovatelova nespokojenost s ekonomickou situací v zemi pramenící z jeho vlastního nedostatečného hmotného zabezpečení; tuto nespokojenost nicméně nelze považovat za výraz politického přesvědčení, jak to stěžovatel v kasační stížnosti naznačuje, a není tak třeba zkoumat případnou existenci překážky vycestování z tohoto důvodu. K tomu soud na okraj poznamenává, že v souvislosti s nedávnými politickými změnami na Ukrajině a předvídatelnou proměnou politického režimu i osob jej reprezentujících lze očekávat celkové zvýšení ochrany lidských práv a lepší vymahatelnost práva v této zemi vůbec. V důsledku demokratizace ukrajinského politického režimu tak nyní patrně bude překážka vycestování shledávána méně často i v okruhu osob, jež byly pronásledovány v bývalém politickém režimu prezidenta Kučmy. Jak však bylo objasněno, to není stěžovatelův případ, neboť stěžovatel opustil vlast z důvodů ekonomických, a již pojmově tedy nemůže být dotčen na právech pro politické přesvědčení, jež nikdy nevyjádřil a jehož se nikdy předtím nedovolával.

Co se pak týče tvrzení, že stěžovatel se nedopustil na území ČR trestné činnosti a že zdejší vyšší životní úroveň mu nelze přičítat k tíži, nemůže z nich stěžovatel pro sebe nic vytěžit: tyto skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu ani pro vyslovení existence překážky vycestování, a nelze je tedy účinně použít ani v řízení o žádosti o udělení azylu, ani v následných soudních řízeních.

Jelikož stěžovatel se svou kasační námitkou neuspěl a v řízení nevyšly najevo vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti ( ), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou ( věta druhá ).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Zástupci, který byl stěžovateli ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna podle a c) (advokátního tarifu). Soud proto přiznal stěžovatelovu zástupci v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 2000 Kč za dva úkony právní služby a 150 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojených ( advokátního tarifu).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. března 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu