Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 66/2004 - 43

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: NGUYEN Thi Hien, nar. 10. 2. 1957, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, pobytem v České republice Chelčického 1/782, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie se sídlem Olšanská 2, poštovní schránka 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 6. 2003, č. j. SCPP-2114/-c-216-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, č. j. -20,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. března 2005

JUDr. Marie Žišková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Petra Nováková

Vyvěšeno dne: 8. března 2005

Svěšeno dne: 22. 3. 2005

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: N.GUYEN T.hi H.ien, nar. 10. 2. 1957, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, pobytem v České republice Chelčického 1/782, 130 00 Praha 3, zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie se sídlem Olšanská 2, poštovní schránka 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 6. 2003, č. j. SCPP-2114/-c-216-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, č. j. -20,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003, č. j. SCPP-15-420/PH-XIII-c-2003, zastavila Policie České republiky, oddělení cizinecké policie Praha, řízení o prodloužení platnosti víza žalobkyně k pobytu nad 90 dnů. Řízení bylo již dříve přerušeno, neboť žalobkyně nepředložila výpis z evidence Rejstříku trestů ( , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů – dále jen „zákon o pobytu cizinců“); správní orgán stanovil žalobkyni lhůtu k předložení výpisu, ovšem žalobkyně zůstala nečinná; řízení proto bylo zastaveno.

Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2003.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně především dovodila, že správní orgán pochybil, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že výpisy předkládané v minulosti žalobkyní jsou obsahově nesprávné a jedná se o padělky: jen soud totiž může rozhodnout o vině a trestu za trestné činy a až do právní moci jeho rozsudku je třeba na toho, proti němuž je vedeno trestní řízení, pohlížet jako na nevinného. Tuto zásadu však žalovaný porušil, a žalobkyně proto navrhla, aby soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze žalobu odmítl usnesením ze dne 14. 1. 2004: dospěl totiž k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání soudem ve smyslu , (dále jen „ “), podle zvláštního zákona, kterým je v tomto případě zákon o pobytu cizinců, konkrétně jeho . Na udělení víza není právní nárok ( cit. zákona); důvody pro neprodloužení doby platnosti víza a doby pobytu na území na toto vízum jsou přitom podle tohoto zákona obdobné jako důvody pro neudělení víza. Správní orgán v dané věci nerozhodoval o neudělení víza, nýbrž zastavil řízení o žádosti o prodloužení víza; s ohledem na zákona však pod pojem „rozhodnutí o neudělení víza“ spadají oba tyto případy, stejně jako situace, kdy správní orgán zamítá žádost o prodloužení víza. Není-li totiž právní nárok na udělení víza, nemůže být právní nárok ani na jeho prodloužení. Vyloučení soudního přezkumu se nedotýká žádného základního práva a svobody cizince, a není tak v rozporu s ústavním pořádkem ani s mezinárodními závazky České republiky.

Proti zamítavému rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost. V ní vytkla Městskému soudu v Praze, že zkoumal pouze otázku, zda je rozhodnutí ve věci prodloužení víza vyloučeno ze soudního přezkumu proto, že neexistuje právní nárok na udělení víza, a zda by neprodloužením víza mohlo dojít k zásahu do stěžovatelčiných základních práv; nezabýval se však tím, zda správní orgán při vydávání rozhodnutí neporušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Právě to však bylo zásadní žalobní námitkou: stěžovatelka nenapadala jen výsledek řízení před správním orgánem, nýbrž jeho procesní postup, konkrétně způsob, jakým správní orgán došel k závěru, že stěžovatelka padělala výpisy z evidence Rejstříku trestů. Správní orgán rozhodl ve věci prodloužení stěžovatelčina víza na základě nepodložené zprávy ředitele Rejstříku trestů, aniž dále zkoumal, kdo a za jakých podmínek výpisy vyhotovil a zda stěžovatelka věděla či vědět mohla, že Rejstřík trestů uvádí ve výpisech nesprávné údaje. Stěžovatelka neodpovídá za obsah výpisu: je-li obsah nesprávný, nelze to stěžovatelce přičítat k tíži. Učinit si závěr o stěžovatelčině protiprávním jednání lze až tehdy, je-li najisto postaveno, že stěžovatelka věděla či vědět mohla, že jí předkládané výpisy z evidence Rejstříku trestů neodpovídají skutečnému obsahu této evidence, a správní orgán rozhodující o prodloužení víza není oprávněn takové protiprávní jednání presumovat. Jak řízení před správním orgánem, tak řízení před Městským soudem v Praze trpí podle stěžovatelky vadami, pro které by měl Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka požádala o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek: tato žádost se – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v kasační stížnosti – stejně jako v žalobě – poukázala na to, že postup správního orgánu při rozhodování o prodloužení doby platnosti stěžovatelčina víza byl nesprávný; taková námitka však není na místě, neboť Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vůbec nepřezkoumával správní řízení před žalovaným ani zákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka mu to vytýká; činí tak však neprávem.

Městský soud v Praze nepochybil, jestliže s ohledem na § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, které stěžovatelka napadla žalobou, je vyloučeno z přezkoumání soudem; tento závěr je ostatně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Podle citovaného ustanovení jsou z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o neudělení víza; tato výluka však platí i pro rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza. Jak Nejvyšší správní soud zdůvodnil např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. NSS, jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců ani jednotlivé režimy rozhodování podle tohoto zákona nelze vykládat izolovaně, nýbrž s ohledem na systematiku celého zákona. Řízení o prodloužení doby platnosti víza navazuje na řízení o udělení víza: účastníkem prvně jmenovaného řízení totiž nemůže být nikdo jiný než osoba, které bylo vízum uděleno, a takové řízení je tedy řízením souvisejícím s řízením o udělení víza. O blízkosti obou typů řízení svědčí i to, že správní orgán vychází při posuzování žádosti o udělení víza a o jeho prodloužení z obdobných dokumentů, zkoumá splnění obdobných podmínek a nevyhovuje žádostem z obdobných zákonem stanovených důvodů. Jiné řešení by ostatně nebylo ani logické: v řízení o prodloužení doby platnosti víza totiž žadatel získává stejný status, jakého požíval na základě rozhodnutí o udělení víza, s tím rozdílem, že nemusí znovu žádat o zcela nové vízum, nýbrž pouze o prodloužení platnosti víza stávajícího. Kompetenční výluka ustanovení zákona o pobytu cizinců se tedy nevztahuje jen na rozhodnutí o neudělení víza v úzkém slova smyslu, nýbrž i na rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza, které s ním těsně souvisí.

Na základě stejného argumentu pak této výluce podléhá i rozhodnutí, kterým správní orgán zastavil řízení o žádosti o udělení víza nebo řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti víza (§ 169 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, ve znění v době rozhodování správního orgánu; nyní srov. odst. 7): stále jde totiž o rozhodování o tomtéž statusu cizince, byť nikoli rozhodování ve věci samé. Zmíněná výluka by postrádala smysl a logickou soudržnost, kdyby se vztahovala jen na skupinu neúspěšných žadatelů o vízum či o prodloužení víza, o jejichž žádosti rozhodl správní orgán věcně. Skupina žadatelů, u nichž skončilo řízení zastavením zpravidla pro nedostatek jejich součinnosti se správním orgánem či pro nedostatečné střežení vlastních práv, jako tomu bylo i ve stěžovatelčině případě (srov. důvody zastavení řízení v posledně citovaném ustanovení), jistě nemá mít lepší právní postavení než první skupina žadatelů a na rozdíl od ní požívat soudní ochrany; takový záměr nelze zákonodárci přičítat.

Městský soud v Praze se tedy nemýlí, má-li rozhodnutí ve stěžovatelčině věci za rozhodnutí nepodléhající přezkoumání soudem a odmítl-li z tohoto důvodu žalobu. Soud rovněž postupoval správně, jestliže nezkoumal žalobní námitky směřující proti postupu správního orgánu a omezil se na konstatování zákonem stanovené výluky. Pokud totiž zákon výslovně vylučuje z přezkoumání soudem některé typy rozhodnutí, nemůže se soud zabývat ani postupem správního orgánu, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Městský soud v Praze tedy nemohl věcně hodnotit stěžovatelčina tvrzení obsažená v žalobě, neboť by tím překročil zákonné meze své pravomoci k přezkoumání rozhodnutí správních orgánů. Ani Nejvyšší správní soud tak nemůže vnímat stěžovatelčiny kasační námitky jinak než jako polemiku s postupem správních orgánů či soudu, která však není s to zpochybnit správnost rozhodnutí Městského soudu v Praze. Nepochybně platí, že soudy rozhodující o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů jsou vázány rozsahem a obsahem žalobních bodů; to však platí jen tehdy, je-li žalobou napadené rozhodnutí vůbec způsobilé přezkumu, což není stěžovatelčin případ.

Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji ( ). O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 8. března 2005

JUDr. Marie Žišková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Jana Minaříková

NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD

657 40 Brno, Masarykova 31

telefon: 542 532 311, fax: 542 532 361

e-mail: podatelna@nssoud.cz

Městský soud v Praze

pracoviště Hybernská

Hybernská 18

111 21 Praha 1

V Brně dne 5. 4. 2005

V příloze vracím po vyřízení kasační stížnosti spis Vašeho soudu sp. zn. . Potřebný počet stejnopisů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 2005, č. j. -43, pro doručení účastníkům řízení o kasační stížnosti, je připojen.

JUDr. Marie Žišková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Jana Minaříková