Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 Azs 30/2005 - 81

č. j. - 81

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Z. Z., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Solní 4, 301 16 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11. 8. 2003, č. j. OAM-2828/VL-07-ZA08-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, č. j. -48,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2003 žalovaný neudělil žalobci azyl podle , , 2 a , o azylu; zároveň vyslovil, že na žalobce se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu zákona o azylu.

Žalobce napadl toto rozhodnutí včasnou žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně. V žalobě poukázal na pochybení, jichž se správní orgán podle jeho názoru dopustil v řízení o udělení azylu; učinil tak však pouze v obecné rovině citací některých ustanovení . Žalobce se rovněž domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle zákona o azylu, a že mu tedy azyl měl být udělen, resp. minimálně v jeho případě měla být vyslovena překážka vycestování; ani tato tvrzení však nijak nerozvedl. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal žalobce na svou žádost o udělení azylu, na protokol o pohovoru a vůbec na obsah spisu žalovaného. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 9. 2004. V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v hodnocení důvodů, pro něž žalobci nebyl udělen azyl.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v , (dále jen „ “), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Uvedl, že se cítí být příslušníkem sociální skupiny osob, které jsou na Ukrajině vydírány v rámci organizovaného zločinu, a dostávají se tak do neřešitelné ekonomické situace. Jak vyplývá z mezinárodních „průzkumů“, ukrajinské státní moci se nedaří efektivně bojovat s organizovaným zločinem, a tak dochází k zásahům do práv osob trpících touto trestnou činností. Žádost o azyl v jiné zemi je pro příslušníky takové sociální skupiny často jediným možným řešením jejich problémů, a ustanovení zákona o azylu by tak nemělo být vykládáno restriktivně, nýbrž naopak extenzivně: i pronásledování ze strany soukromých osob, jemuž stát původu žadatele nedokáže efektivně čelit, by tak mělo být důvodem pro udělení azylu. Takové pronásledování totiž přináší postiženým osobám minimálně stejná příkoří a vede k týmž důsledkům jako pronásledování státní mocí. Proto měl žalovaný podle názoru stěžovatele učinit dotaz na Ministerstvo zahraničí ohledně situace při potírání organizovaného zločinu na Ukrajině a teprve pak vyvodit správné závěry. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť potřebuje být pro uplatňování svých práv u soudu nadále přítomen v České republice. S ohledem na odmítnutí kasační stížnosti se však tato žádost stala bezpředmětnou, a soud o ní proto samostatně nerozhodoval.

Kasační stížnost je nepřípustná.

Stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti přesvědčení, že splňuje předpoklady pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, jelikož je příslušníkem sociální skupiny pronásledované ze strany organizovaného zločinu. Skutečnost, že je u něj dán důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, konstatoval stěžovatel už v žalobě; učinil tak však pouze v obecné rovině, bez jakéhokoliv upřesnění spočívajícího v tvrzené příslušnosti k pronásledované sociální skupině (či vůbec ve vymezení sociální skupiny, jíž se cítí být součástí), která by - s přistoupením dalších okolností – mohla dávat chování jeho pronásledovatelů charakter diskriminačních činů ve smyslu azylově relevantním. Takové holé žalobní tvrzení nedosahuje kvality žalobního bodu, který by následně mohl být s úspěchem uplatněn v kasační stížnosti coby stížní bod. Jak kasační, tak i stížní body jsou totiž zpravidla tvořeny nejen důvody právními, ale též důvody skutkovými: teprve ony jsou pojítkem mezi abstraktní právní normou a konkrétně vylíčenou situací účastníka řízení a jen na jejich základě lze namítat, že ta či ona právní norma měla nebo neměla být užita. Samotnou skutečnost, že v žalobě se objevuje odkaz na tutéž právní normu či citace totožného zákonného textu jako později v kasační stížnosti, proto nelze považovat za uplatnění důvodu v předešlém řízení, jak to žádá I když stěžovatel zdánlivě namítal již před krajským soudem totéž – tj. nesprávné posouzení podmínek zákona o azylu – kvalitativně se v kasační stížnosti jedná o důvod založený na odlišných tvrzeních, a tedy důvod jiný, který je v kasačním řízení nepřípustný.

Jelikož kasační stížnost neobsahuje žádný jiný stížní bod, je nepřípustná jako celek a Nejvyšší správní soud ji jako takovou odmítl [ a ].

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. března 2005

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu