Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 Ads 37/2003 - 43

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: C. P., zastoupen JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou, se sídlem Těšínská 1495, Šenov, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2003, č. j. - 19,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. České správě sociálního zabezpečení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) ze dne 21. 1. 2003 byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o přepočet a valorizaci důchodu podle novelizace s platnosti od 1. 7. 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí ČSSZ uvedla, že podáním ze dne 17. 9. 2001 označeným jako „Žádost o přepočet důchodu“ stěžovatel požádal, aby mu byl starobní důchod, přiznaný podle , o důchodovém pojištění, vyplácen v plné výši, neboť dnem 2. 8. 2001 dovršil řádného věku, a dále o valorizaci důchodu z důvodu novelizace s nabytím platnosti 1. 7. 2001. ČSSZ vydala ve věci rozhodnutí ze dne 26. 10. 2001, kterým zamítla žádost stěžovatele o starobní důchodu podle , s tím, že stěžovateli nadále náleží vyšší důchod přiznaný podle uvedeného zákona. Vzhledem k tomu, že ČSSZ svým rozhodnutím ze dne 26. 10. 2001 nereagovala výslovně na požadavek stěžovatele o přepočet a valorizaci důchodu, bylo o této žádosti rozhodnuto rozhodnutím ČSSZ z 21. 1. 2003. ČSSZ požadavek stěžovatele na úpravu důchodu podle zamítla, neboť stěžovatel nesplňuje podmínky v tomto zákoně stanovené. Přitom bylo poukázáno na to, že a článek II požadují současné splnění dvou podmínek: první je vyměření důchodu za aplikace pravidel uvedených v přechodném ustanovení v a 4 a tedy s použitím srovnávacího výpočtu založeného na aplikaci , ve znění platném před účinnosti , a druhou okolnost, že výše procentní výměry byla omezena podle částkou 5100 Kč měsíčně. S poukazem na uvedený podrobný popis předchozí rozhodovací činnosti ČSSZ je pak zřejmé, že podmínky úpravy důchodu podle stěžovatel nesplňuje, a to jak pokud jde o aplikaci jeho článku I bodu 2 ( , ve znění účinném v době po 30. 6. 2001), tak i jeho článku II. Starobní důchod podle byl sice stěžovateli přiznán za aplikace ustanovení a 4 uvedeného zákona o srovnávacím výpočtu, výše procentní výměry důchodu však nedosáhla částky 5100 Kč měsíčně. Nebyla tak splněna jedna ze základních podmínek stanovených v článku II

Proti rozhodnutí ČSSZ podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2003, č. j. - 19, zamítnuta. Krajský soud vyšel z toho, že na stěžovatele nelze vztáhnout ustanovení článku II , neboť je mu vyplácen vyšší důchod, přiznaný podle , a stěžovatel nebyl při jeho přiznání omezen částkou 5100 Kč. Krajský soud se rovněž vyjádřil k námitce stěžovatele, že rozhodnutí ČSSZ vydané na základě je vůči němu diskriminující a porušuje jeho základní lidská práva. Přitom uvedl, že na úseku sociálního zabezpečení platí postupně rozdílná právní úprava, dochází ke změnám zákona či prováděcích předpisů, v tom ovšem nelze spatřovat porušeníd. Nerovnost, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující samu podstatu rovnosti, která nastane zpravidla tehdy, je-li porušení rovnosti spojeno s porušením základního práva, v tomto případě v článku 30d, který zabezpečuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel má naprosto stejné postavení jako ostatní občané, na které se vztahuje úprava starobního důchodu podle a jestliže ČSSZ vycházela z tohoto platného zákona, nelze jejímu rozhodnutí ničeho vytknout.

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v , (dále jen „“), když je přesvědčen, že rozsudek spočívá v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Vychází z toho, že u něho byly splněny podmínky pro úpravu důchodu, takže důchod měl být od 2. 8. 2001 podle upraven. Dále stěžovatel poukazuje na rozpor sd. Tvrzený rozpor spočívá v tom, že , o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, bylo prý vydáno proto, že se prováděl útlum úhelného průmyslu a byly jim proto upraveny podmínky pro přiznání předčasných hornických důchodů. Vydáním , o důchodovém pojištění, pak nastala nerovnost mezi přiznanými hornickými důchody do 31. 12. 1995, a proto se měla tato nerovnost upravit , k čemuž však nedošlo. Tento zákon navíc prohloubil diskriminaci spočívající v tom, že úprava důchodu podle se provede pouze u těch horníků, kterým při výpočtu důchodu při porovnání procentní výměry důchodů podle vyšla výše důchodů pod 5100 Kč a podle ve výši 5100 Kč. Pokud se tedy údajně stalo, že při porovnání zmíněných dvou zákonů někomu podle vyšla procentní výše důchodu více než 5100 Kč a podle vyšla 5100 Kč, již neměl nárok na úpravu důchodu podle , neboť nesplnil tyto dle názoru stěžovatele zcela nesmyslné požadavky. Stěžovatel tvrdí, že ve svém důsledku rozdíl mezi důchody upravenými podle a těmi, které takto upraveny být nemohly, činí 3000 Kč. Uvedené zákonné omezující podmínky proto stěžovatel považuje za záměrné, účelové a vyvolávající nespravedlnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že zmíněnou diskriminaci hornických důchodů oproti ještě prohloubil.

Stěžovatel proto tvrdí, že způsob aplikace provedený v napadeném rozsudku krajským soudem, představuje mimořádnou tvrdost zákona a diskriminaci horníků, a navrhuje proto Nejvyššímu správnímu soudu dát podnět Ústavnímu soudu ke zrušení části tohoto zákona.

Ze všech uvedených důvodu stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušit.

Nejvyšší správní soud je podle vázán důvody kasační stížnosti. V souzené věci stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v , tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a nikterak nezpochybňuje provedená skutková zjištění. Podle kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

V žalobě proti rozhodnutí ČSSZ, jímž byla zamítnuta jeho žádost o úpravu důchodu podle článku II , stěžovatel nijak nezpochybňoval správnost postupu ČSSZ při nevyhovění jeho žádosti. Tak jako v kasační stížnosti především poukazoval na rozpor sd. Pokud tedy v kasační stížnosti tvrdí, že v jeho případě byly splněny podmínky pro úpravu důchodu a důchod mu měl být od 2. 8. 2001 podle upraven, jde o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, proto Nejvyšší správní soud shledal v této části kasační stížnost nepřípustnou ve smyslu

Nejvyšší správní soud v souzené věci vycházel především ze skutečnosti, že stěžovatel argumentuje proti způsobu aplikace , přičem část tohoto zákona považuje za protiústavní. K tomu Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že byl novelizován To znamená, že nabytím své účinnosti (dnem 1. 7. 2001) přestal být samostatnou součástí právního řádu České republiky, neboť jeho obsah byl vtělen do , takže od tohoto okamžiku již není možno brojit proti - právně neexistujícímu - , nýbrž je případné napadat toliko novelizovaná ustanovení zákona původního, tedy

Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že podstata kasační stížnosti ve skutečnosti představuje návrh na změnu zákonné úpravy de lege ferenda, o němž však nepřísluší rozhodovat soustavě soudů, nýbrž moci zákonodárné. K podnětu, aby Nejvyšší správní soud přerušil řízení o kasační stížnosti a podle článku 95 odst. 2y předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení (zřejmě) , je nutno poznamenat, že názor o protiústavnosti tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud nesdílí, a to především proto, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu samotná nerovnost účastníků právních vztahů ještě nezakládá důvod ke zrušení příslušného právního předpisu, který tuto nerovnost vyvolává, nýbrž je nutno tuto nerovnost odůvodnit porušením jiného konkrétního subjektivního veřejného práva. V daném případě toto konkrétní subjektivní veřejné právo stěžovatel spatřuje v článku 30 odst. 1d, podle něhož občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Tohoto práva, naplňujícího svojí podstatou takzvaný status pozitivus (tj. předpokládá pozitivní plnění ze strany státu) se však lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů (článek 41y). Jestliže tedy v daném případě provádí článek 30d, je nutno konstatovat, že zákonodárce měl právo v tomto zákoně stanovit omezující kritéria a diferencovat mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, což také učinil, a Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že tak učinil způsobem, který by dosahoval protiústavní intenzity. Proto Nejvyšší správní soud postup podle citovaného článku 95 odst. 2y nezvolil a jelikož je toto jeho uvážení pouze v jeho dispozici a stěžovatel v tomto směru mohl učinit toliko podnět a nikoliv kvalifikovaný návrh, s kterým by se Nejvyšší správní soud musel procesně vypořádat, nerozhodl o tomto podnětu ani ve výroku tohoto rozsudku.

Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle zamítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , 2 ve spojení s Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží; ČSSZ byť byla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů nemá, neboť tak výslovně stanoví

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu