Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 256/2004 - 49

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: T. Z., zastoupena Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem v Plzni, Na Jíkalce 13, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004, č. j. - 20,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č. j. -20, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu žalobkyně – stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne 18.10.2003, č. j. OAM-5120/VL-11-12-TZ-2003, kterým byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná žádost stěžovatelky o udělení azylu dle ust. , o azylu a o změně , o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „ “) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje důvody udělení azylu podle , 2 a .

Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka včas kasační stížnost.

V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že měla strach požádat o azyl v Polsku. Polsko, ačkoliv je demokratickou zemí, ji ztěží mohlo poskytnout bezpečí. Pro Ukrajinu je Polsko sousední stát a pro ukrajinské občany tak není problém někoho v Polsku najít a ublížit mu tam. Stěžovatelka konstatuje, že žalovavý ani krajský soud neuvěřili tomu, že ji v zemi původu hrozí nebezpečí. Ukrajina je dle názoru stěžovatelky zemí, která není schopna chránit bezpečí svých občanů a policejní teror je zde stejný jako za období komunismu.

V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že krajský soud vycházel z předpokladu, že stěžovatelka přicestovala do ČR přes Polsko, které hodnotí jako bezpečnou třetí zemi ve smyslu ustanovení . Stěžovatelka zdůrazňuje, že v správním řízení bylo zjištěno, že přes území Polska pouze projížděla, nikdy zde však nepobývala, jak má na mysli ustanovení . Je dle názoru stěžovatelky nesprávné, jestliže soud odkazuje stěžovatelku se žádostí o poskytnutí azylu na Polsko.

Krajský soud má dále za to, že stěžovatelka ve správním řízení neuvedla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by byla v zemi původu pronásledována z důvodů právně relevantních pro udělení azylu a proto žalovaný nepochybil, pokud žádost stěžovatelky zamítl jako bezdůvodnou.

Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že se tento nezabýval udělením azylu dle ustanovení . Stěžovatelka opakovaně v řízení uváděla, že Ukrajinu opustila kvůli vyhrožování ze strany kamaráda jejího přítele, který je policista, a který se s ní chce sblížit. Tento muž ji zasahoval do soukromí a zneužíval pravomocí veřejného činitele, vyžadoval od ní, aby se dostavovala k výslechům ve věci trestního stíhání jejího přítele. V případě návratu se stěžovatelka obává o své zdraví a život, neboť tento muž by jí mohl ublížit, když by se cítil být ponížen tím, že v zájmu ochrany před ním požádala stěžovatelka o azyl v jiné zemi. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka vede v ČR spořádaný život, je na místě uvažovat o udělení humanitárního azylu.

Stěžovatelka si je vědoma toho, že účelem institutu azylu je poskytnout ochranu osobám pronásledovaným v zemi původu pro důvodu předjímané a že jej nelze využít jako prostředku pro legalizaci pobytu na území ČR. Nelze však nevidět, že jestliže by stěžovatelka postupovala při získání povolení k pobytu na území ČR v souladu se o pobytu cizinců, musela by tak učinit na území Ukrajiny, kde byla vystavena nebezpečí újmy na svém zdraví. Stěžovatelka je přesvědčena, že dosavadním životem v ČR dává záruku toho, že pro Českou republiku nepředstavuje bezpečnostní riziko, jestliže by jí byl udělen humanitární azyl.

Se shora uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, nenapadené rozhodnutí je stiženo nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ( ), týkající se splnění zákonem stanovených podmínek pro udělení azylu.

Na základě výše uvedeného navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně stěžovatelka podává návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu ust.

Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil dne 28. 6. 2004, kdy ve svém podání popřel oprávněnost kasační stížnosti, odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného rozhodnutí ( ve spojení s ) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle , 2 (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu

a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.

Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 9. 10. 2003 na základě žádosti, v níž stěžovatelka uvedla, že je ukrajinské národnosti, pravoslavného vyznání, nikdy nebyla členkou žádné politické strany. Dále vypověděla, že její přítel byl před dvěma roky zadržen policií a následně uvězněn. Od té doby se o ni začala zajímat policie. Kdykoli ve městě došlo k jakémukoliv incidentu, byla policií obtěžována a ve věci vyslýchána. Domnívá se, že tuto skutečnost má na svědomí přítelův známý, který je policistou, a který o ni měl zájem. Tento policista ji taktéž odebral občanský a řidičský průkaz. Před rokem byla přijata na vysokou školu v Ch. a letos byla bez udání důvodu vyloučena. Protože se obávala dalšího jednání policistů

a především přítelova známého, rozhodla se vlast opustit a odjet do ČR.

V průběhu pohovoru konaného za účasti tlumočníka z ruského jazyka stěžovatelka výše uvedené důvody odchodu z vlasti potvrdila. Dále sdělila, že z Ukrajiny odjela mikrobusem 21. nebo 22. 9. 2003 a přes Polsko přijela do ČR. V průběhu cesty po příjezdu na ukrajinsko - polskou hranici musela z mikrobusu vystoupit a projít kontrolním stanovištěm. Po provedené pasové kontrole pokračovala v cestě přes Polsko do ČR. Na dotaz žalovaného, proč o azyl nepožádala již v Polsku, odvětila, že měla vízum do ČR.

Žalovaný na základě provedeného správního řízení vydal dne 18. 10. 2003 rozhodnutí, kterým žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou v souladu s ustanovením , neboť v daném případě stěžovatelka přicházela z Polska, tedy státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi.

V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný citoval ustanovení , jakož i téhož zákona obsahující definici bezpečné třetí země. Z výpovědí stěžovatelky dospěl žalovaný k závěru, že stěžovatelka před vstupem do ČR pobývala na území bezpečné třetí země – Polska, a měla reálnou možnost za situace, kdy přišla při hraničních kontrolách do styku s polskými orgány, požádat o azyl již v této zemi.

Stěžovatelka rozhodnutí žalovaného napadla žalobou. V této vytkla žalovanému porušení celé řady procesních ustanovení, zároveň uvedla, že je přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení azylu dle ustanovení , resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu citovaného zákona a má taktéž za to, že pro aplikaci ustanovení nebyly splněny zákonné podmínky.

Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl kasační stížností napadeným rozsudkem. Krajský soud neshledal namítané porušení procesních ustanovení a dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn správně, žalovaný v souladu se zákonem zamítl žádost stěžovatelky o udělení azylu s odkazem na ustanovení jako zjevně nedůvodnou, neboť stěžovatelka měla reálnou možnost o azyl požádat již v Polsku.

Výše uvedený rozsudek napadla stěžovatelka včas kasační stížností.

V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje stižní důvod uvedený v ustanovení , když namítá nesprávné právní posouzení otázky soudem v předcházejícím řízení.

Podle ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.

Tvrzenou nezákonnost podle spatřuje stěžovatelka v nesprávném posouzení splnění podmínek pro udělení azylu.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení (které v souzené věci žalovaný aplikoval) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení citovaného zákona, podle něhož se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné dle ustanovení vylučuje posouzení žádosti podle téhož zákona. Pokud v řízení vyplyne nepochybná skutečnost, taxativně uvedená v , totiž, že žadatel o azyl přichází z bezpečné třetí země, jsou důvody pro udělení azylu, které žadatel uváděl v průběhu řízení, nerozhodné. V daném případě správní orgán rozhodne konečným způsobem ve věci bez toho, aby zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu dle zákona. Za takové situace, i kdyby správní orgán shledal, že žadatel byl v zemi původu skutečně pronásledován z politických důvodů, nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu, jestliže přichází do České republiky z bezpečné třetí země.

V daném případě bylo hodnověrně zjištěno, že stěžovatelka do České republiky přicestovala mikrobusem jedoucím přes Polsko. Při hraniční kontrole byly stěžovatelce zkontrolovány pracovníky polské pohraniční služby doklady, přičemž cestující přišli s těmito představiteli polské veřejné moci do přímého osobního kontaktu. Stěžovatelka tedy objektivně mohla požádat o azyl při kontaktu s pohraničními orgány. Navíc sama v pohovoru výslovně neuvedla, že by ji nějaká objektivní skutečnost bránila požádat o azyl již v Polsku. Do ČR pokračovala proto, že zde měla vízum.

Pro posouzení zjevné nedůvodnosti žádosti o udělení azylu je přitom rozhodující skutkový stav v okamžiku vydání rozhodnutí správního rozhodnutí. V důsledku této skutečnosti nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout k tvrzení stěžovatelky, že v Polsku o azyl nepožádala, neboť měla strach, když Polsko je sousední zemí Ukrajiny a pro ukrajinské občany není problém někoho v Polsku vyhledat a ublížit mu tam, neboť toto tvrzení neuvedla stěžovatelka v průběhu celého správního řízení a naopak je poprvé použila až v kasační stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatelka uplatnila až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud podle ust. nepřihlíží.

Navíc předmětná skutková tvrzení stěžovatelky, osvětlující skutečnost, proč o azyl nepožádala v Polsku, mají povahu subjektivního hodnocení Polska jako nebezpečné země, které však nemá vliv na skutečnost, že stěžovatelka mohla bez objektivních překážek požádat o udělení azylu již v Polsku, a to v průběhu celní a pasové kontroly na státních hranicích. Stěžovatelčiny důkazy nepodložené domněnky ohledně možného pronásledování ze strany ukrajinských osob na území Polska jsou ve vztahu k hodnocení Polska jako bezpečné třetí země dle , bezvýznamné. Při hodnocení státu, ve kterém stěžovatelka před vstupem do ČR pobývala, je žalovaný povinen vycházet z legální definice bezpečné třetí země zakotvené v ustanovení . Své povinnosti žalovaný, stejně tak i soud v odůvodnění svého rozsudku, dostáli. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalovaný i krajský soud se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva a svobody a demokratické principy právního státu. S jejich závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.

S tvrzením stěžovatelky, že nenaplnila definici ustanovení § 2 odst. 2 zákona o azyl, když v Polsku nepobývala, ale pouze Polskem projížděla, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Termín „pobýval“ není v zákoně definován a taktéž zákonodárce neupravil délku jeho trvání ani vazbu na stěžovatelem uváděné povolení k trvalému či přechodnému pobytu.

Nejvyšší správní soud je nucen trvat na výkladu pojmu „projíždí“, tak jak jej judikoval ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. (publ. jako č. NSS), kde uvedl: „Pojem „projíždí“ příslušnou zemí ve smyslu ustanovení , o azylu, v původním znění je nutno vykládat zúženě, a to z důvodu podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva a svobody. Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí země ve smyslu citovaného zákona. Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, je skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. Subjektivní právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však právem vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.“

Ani v daném případě není důvodu se od výše uvedeného názoru odchýlit. Azylové zákonodárství České republiky je totiž třeba vidět i v kontextu tendence právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích, které rovněž vnímají právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemích původu. Jeho smyslem totiž není přiznání práva, které by zahrnovalo možnost výběru jiné konkrétní země, v níž tato osoba bude pokládat za nejvhodnější o azyl žádat, ale poskytnutí takového stupně ochrany, který lze pro takovou osobu v dané situaci považovat za nezbytný, a který spočívá v možností získání okamžité legální záštity před riziky vyplývajícími z pronásledování. Proto osoba, které je této okamžité záštity třeba, má o azyl povinnost požádat již v okamžiku, kdy ji tento způsob záštity může být poskytnut nejdříve, tj. již v první zemi, kde má reálnou příležitost obdržet takový nezbytný stupeň ochrany. Již v takové zemi totiž budou garantována základní práva a svobody této osoby. Proto je tak třeba za rozhodující kritérium pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí pouze projížděl, považovat skutečnost, zda v této bezpečné zemi měl faktickou možnost o udělení azylu požádat, či nikoli.

Taktéž námitka stěžovatelky, spočívající v kritice postupu soudu, který se nevypořádal s otázkou udělení humanitárního azylu dle ustanovení , není na místě. Předmětná námitka stěžovatelky by byla právně relevantní pouze v případě, kdyby žalovaný rozhodoval o udělení azylu dle ustanovení a zkoumal stěžovatelčiny důvody opuštění vlasti ve vztahu k naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu. K tomu ovšem v projednávané věci nedošlo. Pokud je návrh na zahájení řízení o udělení azylu zamítnut podle ustanovení jako zjevně nedůvodný, není nutné současně rozhodovat o splnění podmínek podle cit. zákona a na místě není ani výrok podle § ,14 , odvozovaný od negativního výroku opírajícího se o ustanovení . Proto považuje Nejvyšší správní soud výrok žalovaného o neudělení azylu dle ust. a za nadbytečný. Nepříslušelo-li o relevantních důvodech pro udělení azylu rozhodovat žalovanému, nemohla být tato skutečnost přezkoumávána ani soudem. Navíc je soud vázán při přezkumu rozhodnutí žalobními námitkami a stěžovatelka výrok o neudělení humanitárního azylu před soudem nenapadla.

Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovatelkou uplatňovaného důvodu kasační stížnosti podle ust. a proto podanou kasační stížnost podle ust. jako nedůvodnou zamítl.

Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ( za použití ). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu