Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Afs 17/2003 - 64

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Václava Novotného v právní věci stěžovatelky společnosti H. C. C., k. s., zastoupené J. Š., společníkem – komanditistou, za účasti Finančního ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, č. j. - 35,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2003, č. j. - 35, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem krajského soudu byl zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále též „správní orgán“) ze dne 28. 5. 2002, č. j. 2852/110/2001, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Olomouci (dále též „finanční úřad“) ze dne 15. 12. 2000, č. j. 214773/00/379916/1018. Uvedeným platebním výměrem byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 761 835 Kč za zdaňovací období roku 1999.

Ve včas podané kasační stížnosti namítá stěžovatelka stížní důvody uvedené

v ust. a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Poukázala na skutečnost, že ačkoliv soud provedl vlastní výklad ust. zákona o daních z příjmů, tento výklad nebyl obsažen v rozhodnutí správního orgánu a jako takový nemá oporu ve spise, neboť zatímco předmětem správního rozhodnutí byly příjmy za rok 1998 a 1999, sl. F. byla zapsána jako komanditista společnosti až 15. 11. 1999. Dále uvedla, že se soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal s jejím stanoviskem prezentovaným v žalobě týkajícím se určeného základu daně a vypočtené výše daně. Napadené rozhodnutí správního orgánu totiž vychází z fakturace komanditistů, tedy z částek, které nikdy vyplaceny nebyly, čímž se soud v napadeném rozsudku vůbec nezabýval. Dále není pravdivé tvrzení soudu, že bylo prokázáno, že prokuristé i ekonomka byli prokuristy společnosti, neboť sl. F. byla do obchodního rejstříku zapsána jako komanditista společnosti až od 19. 11. 1999. Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž prezentuje svůj nesouhlas se stanoviskem soudu, že zaplacení daně poplatníkem nemůže být započítáváno pro kompenzaci daně jinému daňovému subjektu, neboť toto tvrzení nemá oporu v žádném právním předpise. Odvod daně ze závislé činnosti finančnímu úřadu nemůže být považován za placení daně a plnění daňové povinnosti plátce, ale za odvod daně vybrané sražením. Výklad soudu tak de facto legalizuje dvojí vybrání daně, a to jak od plátce, tak od poplatníka. Stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět krajskému soudu k dalšímu řízení.

Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

Dne 29. 11. 2000 byla Zprávou o výsledku daňové kontroly provedené dle ust. , o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „ “), č. j. 191777/00/379933/1742, která byla se stěžovatelkou projednána, ukončena daňová kontrola. Z jejího obsahu mimo jiné vyplývá, že u stěžovatelky bylo zjištěno porušení ust. ,

o daních z příjmů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“), tím, že ze zúčtovaných odměn komanditistů (ing. H. a p. F.) na základě mandátních smluv ze dne 11. 9. 1996 nebyla vybrána daň dle ust. § 38h zákona

o daních z příjmů. Finanční úřad na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se v případě výše uvedených měsíčních úplat jedná o příjem dle ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Dále bylo zjištěno porušení ust. § 6 odst. 1 zákona o daních z příjmů tím, že ze zaúčtovaného příjmu sl. F. nebyla vybrána záloha na daň, neboť ačkoliv dotyčná vykonávala pro stěžovatelku práci na základě mandátní smlouvy, vykazovala tato činnost znaky pracovně-právního vztahu, včetně sjednané měsíční odměny, když sl. F. nevlastní žádné živnostenské oprávnění. Na základě této zprávy pak byl dne 15. 12. 2000 vyhotoven platební výměr č. 22/2000, kterým byla stěžovatelce předepsána k zaplacení částka 761 835 Kč. K odvolání stěžovatelky byl výše uvedený výměr přezkoumán Finančním ředitelstvím v Ostravě, které ho rozhodnutím ze dne 28. 5. 2002, č. j. 2852/110/2001, zamítlo. V odůvodnění mimo jiné uvedlo, že stěžovatelka porušila ust. § 38h odst. 1 zákona o daních z příjmů, když jako plátce daně nesrazila zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti ze zdanitelné mzdy.

Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Dle ust. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.

Podle ust. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že sl. F. nebyla v předmětném zdaňovacím období komanditistou, jak je uvedeno v rozhodnutí soudu, neboť se jím stala až k 15. 11. 1999. Tuto stížní námitku shledává Nejvyšší správní soud důvodnou. Jak je patrné ze správního spisu a dále i z výpisu z obchodního rejstříku, sl. F. nebyla komanditistou společnosti po celý rok 1999, ale pouze od data uvedeného výše. V daném případě tedy nelze právní závěry učiněné o komanditistech vztahovat bez dalšího i na sl. F., jako to v odůvodnění svého rozhodnutí činí krajský soud, neboť bylo nutné se vypořádat s faktem, že sl. F. pracovala pro stěžovatelku po většinu roku 1999 na základě mandátní smlouvy.

Důvodným je i další stížní bod, ve kterém stěžovatelka namítala, že se soud vůbec nezabýval její námitkou týkající se výše částek, které byly správním orgánem použity jako základ daně. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud stěžovatelka ve své žalobě poukázala na skutečnost, že se částka vyfakturovaná komanditisty a sl. F. lišila od částky, která jim byla skutečně vyplacena, a tedy že daňový základ měl být nižší než kolik stanovil finanční úřad, bylo povinností krajského soudu se s tímto tvrzením v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, což se však nestalo. Za zcela nedostatečné je nutno označit jeho pouhé konstatování o tom, že „částky vyfakturované žalobci fyzickými osobami byly oprávněně posouzeny jako příjem ze závislé činnosti“, neboť toto své tvrzení neopírá krajský soud o žádný relevantní právní argument. V této části je tedy jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť z rozhodnutí soudu musí být především zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, jakým způsobem se vypořádal s právní argumentací stěžovatelky a na základě jakého logického postupu soud subsumoval zjištěný skutkový stav pod příslušné právní normy. Tomuto požadavku však krajský soud v souzené věci nedostál.

Jestliže stěžovatelka dále namítla, že odvod daně ze závislé činnosti finančnímu úřadu nemůže být považován za placení daně a plnění daňové povinnosti plátce, je Nejvyšší správní soud nucen přisvědčit i tomuto stížnímu bodu, neboť v případě, že plátce odvádí sraženou daň, se nejedná o jeho daňovou povinnost, nýbrž o daňovou povinnost poplatníka, z jehož příjmu je daň srážkovým způsobem sražena. Nelze tedy uvažovat o tom, že by plátce daně měl povinnost zaplatit daň ve výši jím sražené poplatníkovi, neboť jeho povinností je pouze daň srazit a odvést.

S ohledem na shora uvedené považoval Nejvyšší správní soud za nadbytečné zabývat se dalšími stížními námitkami stěžovatelky, neboť tyto bude moci znovu uplatnit v dalším řízení před krajským soudem.

Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením a 3 a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. napadený rozsudek krajského soudu pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle , dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle ust. , věty první, krajský soud v novém rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. 2. 2005

JUDr. Radan Malík

předseda senátu