Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 54 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (59)2 Afs 94/2004 - 50.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 Afs 94/2004 - 50
Legal thesis
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2003 (v rozsudku nesprávně uvedeno jako datum vydání 27. 2. 2003), č. j. 31 Ca 43/2001 - 41,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám právního zástupce žalobce na nákladech řízení o kasační stížnosti do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1279,25 Kč
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím žalovaného (dále též „stěžovatele“) ze dne 11. 2. 2002, č. j. 5279/01/FŘ, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno II ze dne 29. 5. 2001, č. j. 85419/01/289960/5272 - výzvě č. 1010000085 k zaplacení daňového nedoplatku ručitele podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění, kterým byla žalobci jako ručiteli ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. , o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, v tehdy platném znění, uložena povinnost uhradit daň z převodu nemovitostí za dlužníka ve výši 414 615 Kč. V rámci správního řízení před správním orgánem druhé instance uvedl žalobce, že není jisté, zda je vlastníkem nemovitostí, jejichž úplatný převod má být předmětem daně z převodu nemovitostí, neboť (třebaže je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán) je u civilního soudu vedeno na základě žaloby podané prodávajícím p. Š., od něhož měl žalobce nemovitosti na základě kupní smlouvy nabýt, řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, které dosud není pravomocně skončeno. Proto také podle něho není jisté, zda je žalobce ve vztahu k dani z převodu nemovitostí ručitelem poplatníka daně z převodu nemovitostí p. Š. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí, jež je předmětem soudního přezkumu, k této námitce uvedl, že mu není znám žádný obecně závazný právní předpis, který by rušil nebo odkládal povinnosti ručení v případech, kdy je veden spor o vlastnictví převedených nemovitostí, a že poplatníkem daně je prodávající a ručitelem kupující; kupujícím je osoba zapsaná jako vlastník převedených nemovitostí v katastru nemovitostí.
Proti správnímu rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, v níž kromě dalších výtek, které jsou pro řízení o kasační stížnosti nerozhodné, zopakoval svoji argumentaci, že není (resp. že není jisté, že je) ručitelem prodávajícího pana Š. ve vztahu k dani z převodu nemovitostí, neboť není jisté, zda je skutečně jejich vlastníkem.
Krajský soud v Brně rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení s odůvodněním, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s předběžnou otázkou. Ta podle krajského soudu vyvstala, když žalobce v rámci správního řízení namítl, že právní úkon, na základě něhož mělo k převodu nemovitostí, kterých se vyměřená daň z převodu nemovitostí týká, dojít, je absolutně neplatný a že v této souvislosti probíhá řízení, v němž možná bude shledáno, že žalobce není a nikdy se nestal vlastníkem nemovitostí, z jejichž převodu by prodávající pan Š. měl být povinen zaplatit daň a žalobce být ve vztahu k této dani jeho ručitelem.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalovaný, tedy Finanční ředitelství v Brně, kasační stížnost. V ní s poukazem na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. namítl, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky a je proto nezákonné. Podle jeho názoru není rozhodné, zda smlouva o převodu nemovitosti mezi žalobcem jako kupujícím a panem Š. jako prodávajícím je či není platná, neboť pro vznik daňové povinnosti u daně z převodu nemovitostí podle § 9 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. je v daném případě určující, že na základě této smlouvy došlo rozhodnutím katastrálního úřadu ke vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch žalobce. Žalovaný se cítí rozhodnutím katastrálního úřadu o této předběžné otázce vázán podle § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků. Na tom podle žalovaného nemění nic ani to, že katastrální úřad zkoumá právní úkon, na základě něhož má být právo do katastru vloženo, pouze z hledisek taxativně vymezených v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a vklad může být povolen i na základě absolutně neplatné kupní smlouvy. Podle žalovaného nemohou kroky učiněné stranami soukromoprávního vztahu po pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu o soukromém právu (o vkladu práva do katastru nemovitostí) dopadat do oblasti daňového práva, neboť u daňové povinnosti jde o povinnost plynoucí ze zákona; změnu by mohla přinést teprve změna rozhodnutí zakládajícího daňovou povinnost.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti s poukazem na to, že není správný právní názor žalovaného, podle něhož je případný spor o platnost či neplatnost převodu nemovitostí po vkladu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí z daňového hlediska
irelevantní. Žalobce setrval na svém stanovisku, že tuto skutečnost a z ní plynoucí předběžnou otázku si měl žalovaný v daňovém řízení posoudit, což však neučinil.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , v platném znění (dále jen „s. ř. s. “) přípustná a podle jejího obsahu je v ní namítán důvod odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle § 9 odst. 1 písm. a) věty první zákona č. 357/1992 Sb. , ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), který je použitelný na posuzovaný případ, je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Podle odst. 2 téhož paragrafu pak platí, že předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž úplatný převod vlastnictví k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto od počátku ruší. Z uvedených ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. jasně vyplývá, že předmětem daně je zde dokonaný a právně perfektní převod nebo přechod vlastnického práva k nemovitosti; jinými slovy, povinnost platit daň z převodu nemovitostí nastane jen tehdy, převede-li se nebo přejde-li skutečně vlastnické právo k nemovitosti z jedné osoby na druhou. Jen za splnění této podmínky se původní vlastník [v terminologii § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. převodce] stane poplatníkem daně a nový vlastník [v terminologii § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. nabyvatel] ručitelem. I v případě upraveném v § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. platí, že podmínkou vzniku daňové povinnosti je převod vlastnického práva, který je teprve následně, po odpadnutí závazkověprávního právního úkonu (kupní smlouvy) anulován a vrácen do stavu před provedením převodu vlastnického práva. A contrario tedy platí, že daňová povinnost nevznikne, nedojde-li vůbec k převodu či přechodu vlastnického práva.
Zákon č. 357/1992 Sb. neobsahuje samostatnou úpravu posuzování přechodu vlastnického práva k nemovitostem pro účely daně z převodu nemovitostí, takže nutno mít za to, že i zde platí pro posuzování této otázky předpisy práva občanského. V první řadě je použitelné ustanovení § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , podle něhož převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Na toto ustanovení pak navazují příslušná ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. Nelze však pominout, že ne vždy musí být zápis vkladu do katastru v souladu se skutečným stavem věcí; zákon č. 265/1992 Sb. to zohledňuje ve svém § 11 , který stanovuje, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Zápis v katastru může být v rozporu se skutečným stavem věcí ohledně vlastnického práva k nemovitosti právě kupříkladu z důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu, který měl být právním podkladem převodu vlastnického práva (viz zejm. § 37 až 40 občanského zákoníku ); v takovém případě věcněprávní účinky právního úkonu vůbec nikdy nenastanou, třebaže v rámci vkladového řízení tato skutečnost nemusí být zjištěna, a nemůže tedy ani dojít
ke změně v osobě vlastníka, jakkoli v katastru nemovitostí bude vklad vlastnického práva pro tohoto vlastníka ve vkladovém řízení proveden.
Nedojde-li ve skutečnosti k převodu vlastnictví k nemovitosti, nemohou být splněny ani předpoklady pro vznik povinnosti platit daň z převodu nemovitostí, neboť ty zákon č. 357/1992 Sb. ve svém § 9 odst. 1 písm. a) větě první váže - jak již shora uvedeno - na skutečnost úplatného převodu nebo přechodu vlastnictví.
Otázka posouzení, zda došlo k převodu vlastnického práva (tedy také, zda právní úkon, který měl být podkladem převodu, je platný), je tedy klíčová pro posouzení, zda určitou osobu stíhá povinnost platit daň z převodu nemovitostí a jinou osobu případná k této povinnosti se vztahující povinnost ručitelská. Zpravidla posouzení této otázky nebude činit obtíže, neboť ji posuzoval jiný orgán, a sice katastrální úřad v rámci vkladového řízení. Objeví-li se však v rámci daňového řízení pochybnost, zda vůbec k převodu vlastnického práva došlo, nemůže správní orgán tuto skutečnost přejít pouhým konstatováním, že ve vkladovém řízení bylo příslušným orgánem určitým způsobem rozhodnuto a že toto rozhodnutí je pro správní orgán v daňovém řízení za každých okolností závazné. Jestliže žalobce v daňovém řízení před odvolacím orgánem namítal, že možná není a nikdy nebyl vlastníkem nemovitostí, jejichž převod měl být předmětem daně z převodu nemovitostí, neboť smlouva, která měla být závazkověprávním podkladem převodu vlastnického práva, je absolutně neplatná, měl se správní orgán touto námitkou věcně zabývat a vypořádat se s ní. Poukaz žalovaného na to, že je s ohledem na § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vázán rozhodnutím katastrálního úřadu ve vkladovém řízení o předběžné otázce převodu vlastnického práva, je chybný, neboť pomíjí skutečnost, že po vydání tohoto rozhodnutí se objevily nové skutečnosti, které v rámci vkladového řízení ani vůbec nebyly katastrálním úřadem zkoumány, neboť mu nebyly známy.
Předběžnou otázkou je podle nauky správního a finančního práva taková otázka, jejíž řešení nepřísluší orgánu, který ve věci rozhoduje, ale o které je nutno si učinit úsudek, aby vůbec ve věci mohlo být rozhodnuto. Podle některých názorů je předběžnou otázkou každá otázka, jež se neřeší v řízení, o které jde, ale o které je nutno si učinit úsudek, aby vůbec ve věci mohlo být (nějak) rozhodnuto (Kindl/Telecký/Válková, Zákon o správě daní a poplatků, komentář, C. H. Beck, Praha 2002, str. 199). Ohledně vázanosti správního orgánu rozhodnutími jiných správních nebo soudních orgánů platí v daňovém řízení ustanovení § 28 zákona o správě daní a poplatků. Podle odst. 1 tohoto ustanovení, vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Správce daně si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek, nebo o osobním stavu občana.
Správní orgán rozhodoval o doměření daně v situaci, kdy zde sice existovalo rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce, kdy však zároveň bylo žalobcem zpochybněno, že vůbec k převodu vlastnického práva na jeho osobu došlo, neboť právní úkon, který měl být podkladem převodu vlastnictví, je podle žalobce možná neplatný. O této žalobcem namítané skutečnosti žádné rozhodnutí příslušného orgánu k dispozici nebylo (v občanském soudním řízení bylo ve věci žaloby o určení vlastnického
práva žalobce p. Š. proti žalovanému P., s. r. o., kde byla namítána absolutní neplatnost kupní smlouvy na nemovitosti, sice rozhodnuto zamítavě, avšak nikoli pravomocně, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. června 1999, č. j. 41 C 194/97 - 44). O předběžné otázce si proto měl správní orgán učinit úsudek sám, v intencích § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, a své úvahy ohledně posouzení předběžné otázky měl odůvodnit. Pokud tak neučinil, porušil jednu ze základních zásad daňového řízení vyjádřenou v § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. , neboť se s tvrzeními žalobce a jím navrhovanými důkazy nevypořádal a při rozhodování nepřihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, když námitky žalobce ve své podstatě pominul.
Pokud krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. a) , 2. alt. s. ř. s. s. ř. s. ], postupoval zcela správně. Nejvyšší správní soud proto nedůvodnou kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. s. ř. s. ).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. tak, že procesně zcela úspěšnému žalobci přiznal právo na jejich náhradu. Tyto náklady bylo tvořeny náklady na právní zastoupení ve výši 1000 Kč za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. , v platném znění (vyjádření ke kasační stížnosti), paušálem 75 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a DPH ve výši 204,25 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ), celkem tedy 1279,25 Kč. Odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a na ni navázaný paušál nebylo důvodu žalobci přiznávat, neboť právní zástupkyně, která žalobce zastupovala v řízení o kasační stížnosti, jej zastupovala již v řízení před krajským soudem, takže byla s věcí od počátku řízení o kasační stížnosti podrobně obeznámena.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. 2. 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu